Při mém espressu lungo a svařáku v La Sabbia Café na píseckém náměstí (u šéfující paní Evičky), a jindy v hospůdce U Zlatého býka (u rovněž skvěle šéfující paní Janičky), jsem slyšel z věžních hodin na radnici (samozřejmě ze záznamu) zvonkohrou překrásnou melodii. Znám ji od dětství, jenže co to bylo? To byla ale dřina, jako obyčejně, když něco někde zaslechnu a večer neusnu, dokud se mi nerozbřeskne, co to je a od koho to je. Bývá to cenná leč neúprosná okupace duše jednou melodií. Někdo má bezesné noci z marné zamilovanosti (to taky znám, ale už z dávna), jiný dokud neobjeví zdroj. A k ránu se mi rozbřesklo a mohl jsem usnout: Město Písek nápaditě a vkusně zvolilo pro veřejnost, krom jiných skvostů, Mozartovo rondo Turecký pochod. Ostuda, že jsem ho nepoznal dřív, píšu o něm i v knize o hudbě. Má bezpočet různých podání, třeba pro připomínku i tato:
https://www.youtube.com/watch?v=aeEmGvm7kDk7
nebo toto:
V dětství jsem četl učený výklad, že Mozart to složil, když Turci pochodovali Evropou a on zaslechl jejich primitivní hudbu a chtěl ji parodovat. Moc mi ale tento výklad k Mozartovi neseděl. Že by měl takový výsměch? To ne. Krom toho – to už tu Turci nebyli. Pak jsem se ustálil na tom, že se tu semtam jejich hudba trochu uchytila, možná i nějaká jejich kapela, a jeho hravé muzikální duši se turecké pochody prostě zalíbily a tedy jeden v jejich stylu složil. Tak jako se mu zalíbila naše lidovka Andulko Andulko Anduličko, a použil ji v árii Non piu andrai ve Figarově svatbě: „Tak mu dnes přestal čas snů a zdání, ať se náš Narcisek jak chce brání…“). Možná zněla bezděčně ve skladatelově hlavě po jedné z jeho čtyř návštěv Prahy.
Ještě PS: Vybavuje se mi nezapomenutelný Jiří Šlitr, když se Jiřího Suchého v nějaké hře ptal: Víte vy nevzdělanče, víte vy vůbec kdo to byl Mozarta?
2. PS: A opět trocha sentimentu a vytahování se: Když mi bylo kolem patnácti, s kamarádem jsme si v Janských Lázních nacvičili hvízdat začátek 1. věty Mozartovy Serenády, zvané Malá noční hudba. Hvízdali jsme dokonale „dvojhlasně“, tedy „dvojpískně“ tedy jsme se „zhvízdali“. Chodili jsme po náměstí a hvízdali. Bylo to tak přesvědčivé, že i houslový virtuos Mistr Ivan Kawaciuk (tuším ukrajinského původu), který tam hostoval, nás pochválil. Tedy – první publikum nebylo ledajaké.
3. PS: Asi za rok bych měl mít v písecké kavárně menší výstavu svých několika obrázků.
2024 ©