Kamarádka LZ: Asi máš k tomu psaní pevnou vůli.
Ne. Co dělám, se mi jeví spíš jen jako přirozená nynější potřeba. Vůli nemám a nepěstuju, na to jsem líný, musím něco pociťovat jako ideál a pak mne žene můj, řekněme, tvořivý „chtíč“. Nic jiného, než něco napsat, mi někdy nezbývá.
Pak je člověk nádherně veden hierarchickými bytostmi?
To vedení bývá někdy jiné, než si představujeme. U mne bylo možná i v tom, že jsem se nenaučil kloudně žádnou cizí řeč (či brzy němčinu i angličtinu zapomněl). I toto je pro mne brzda v té touze cestovat po světě. Cestování po zeměkouli není letos (v tomto životě) moje cesta. Pro někoho třeba ano, pokud v tom nemá jen rozptýlení, zábavu a snobismus. Po Listopadu jsem uvažoval o obnově řečí, hlavně angličtiny, která mi je nejbližší, ale dospěl jsem k tomu, že naučit se ji použitelně by obnášelo neúměrně času, který toužím a mohu dávat jinam. Stačí mi proniknout k duchu řeči, není to nic těžkého, a jsem uspokojený.
Píšeš, že ses vzdal možností cestování. I do toho jasného zvědomnění se v necestování, upevnění se v nerozptylování, netěkání vně, ale naopak v soustředění se dovnitř, je latentně vtištěno Tvé psaní. Jak je krásné, když člověk chápe své úkoly.
To sice plně nevím, ale rozhodující nápovědou pro všechny a pro všechno je niterná harmonie, tedy ne uspokojení ega. Někdy se to těžko rozeznává. Nevím zda všechno plním, a hlavně - asi to „plnění“ mělo být u mne dřívější resp. rychlejší, mnoho času jsem prolajdal a mnoho úkolů neplnil. Ale musel jsem poznat mnohé, abych zpětně po ledasčem nepošilhával, nebo jen malinko.
Je pro Tebe jistě krásné vědět, že jsi tam, kde zrovna máš být a ne kdesi na cestách.
Tedy doma či u někoho blízkého. Někteří dnes jezdí posvěcovat světová posvátná místa. Je to jistě hezké a dobré. Určitě lepší než ta modní esoterická drancovní turistika na hamtání „energií a vibrací“, která síly těch míst plundruje, zamlžuje. U sebe mám pocit, že když jsme hnedle čtyřicet let jezdili s Martou po vlastech českých a slovenských a s láskou prožívali všechny ty krásy (ne konzumně – do sebe, ale opačně - s dáváním lásky ze sebe), tak že je to větší naplnění, než stanout na Mount Everestu, Lhase, Vatikánu, Machu Picchu či Santiago de Compostela. Jak krásné bylo za vlády Václava Havla jezdit do Lánské obory (byla tehdy přístupná, dnes je zamčená - jak příznačné!) a stávat se (snad) směrem do zámku vysílačem lásky a požehnání pro národ skrze jeho presidenta.
Teď mi došlo, že cestování mi částečně nahradila hudba. Duše národů přiblíží víc než jejich kostely, hrady a zámky. V rádiu jsem ji od dětství soustředěně a posvátně poslouchal hodinu až dvě denně. Ke vcítění do ducha národa stačily jako pomůcka třeba rumunské rapsodie George Enescu, Brahmsovy Uherské rapsodie (on tam nikdy nebyl, ale stačila mu k tomu chvilka poslechu jednoho maďarského klavíristy) či moderní Béla Bartók, mohutná i citlivá hudba německá, nejrozsáhlejší na světě a nevyčerpatelný zdroj hodnot. Ameriku (tu 30. let) jsem v esenci poznal v Gershwinově Rhapsody in Blue (dodnes si ji v duchu přehrávám, znám ji zpaměti třeba jako Janáčkovu Sinfonietu), jižní Ameriku v Hector Villa Lobosovi (jejich jakýsi Janáček, stačily mi k tomu jednou slyšené krátké ukázky). K Itálii jsem nabyl důvěrného vztahu přes Čajkovského Italské capriccio, ke Španělsku třeba přes impresionistické Noci ve španělských zahradách od Manuela de Fally, k severu Sibelius (symfonická báseň Kalevala, Finlandia či Labuť z Tuonely, vystihující posmrtný život), nebo Griegův Peer Gynt a tak. A to vše celolidsky-božsky překryl Beethoven – největší z největších.
Je zajímavé, že Anglie skoro nemá své skladatele (dávný Henry Purcell či moderní Benjamin Britten moc známí nejsou a neoslovili mne). O ruské hudbě by se toho dalo povídat spousta, hlavně Mogučaja kučka (například Borodinovo krátké Ve stepích střední Asie), nebo i moderní, dramatický, hrdinný i tragický Šostakovič. Rakouský neoklasicismus, narozdíl od trojice vídeňského klasicismu Haydn, Mozart, Beethoven, má svou novou trojici – Arnold Schönberg, Anton Webern, Alban Berg – mne moc neoslovili (zajímavé: všichni tři mají ve svém příjmení tři shodné hlásky -ber-, a křestní jména všech tří začínají na A). Zajímavé a poučné bylo poslechnout si programní až propagační dílo Ervína Schulhoffa - moderní hudba přesvědčeného českého židovského komunisty, je v tom výhružná monstróznost, destrukce, hudba bez východiska, dekadentní.
Když jsem ve třinácti poslouchal v nemocnici z dráťáku (kluci do toho kecali) úryvky z Debussyho Moře v Hovorech o hudbě Miroslava Barvíka, bylo to první setkání s mořem, tak mohutné, že jsem se tím i niterně změnil z ušlápnutého mouly na trochu nadechnutého hledače a mnoho týdnů se k tomu esenciálnímu pocitu mořských nálad vracel. Cosi dávného se odkrylo. Mohutné nezměrné ticho, široké obzory, síly živlů, moře zrána a moře v pravé poledne, rozhovor větru a moře - to se mi tím v nitru oživovalo. Čechům chybí v jejich kotlině právě ten rozhled a rozlet po širokých horizontech, měli by ho nahrazovat hloubkou. I naše zpřízemňující pivo (pěna nahoře, hořkost pod ní) je někde na rozhraní mezi nadšením Francouzů vlivem vína a marasmem Rusů po démonické vodce. Nějak se nám vytrácí srdečnost – i podle tvaru Čech jako srdce.
Dnes po té „mořské“ skladbě dávno netoužím, je to spíš náladová impresionistická zvukomalba, ale velice výmluvná. Bylo to silnější, než když jsem pak jednou stanul na břehu moře. I když jen Středozemního, které nemá tu sílu a aktivní impuls Atlantiku. Po Tichém či Indickém oceánu bych vůbec netoužil. Moře prý vstřebávají vlivy resp. povahu, kterou měly národy, které na jejich březích dlouhodobě žily.
Ale i tak - ten prožitek Debussyho moře byl - aniž jsem to v dětství tušil - tou nejlepší obrazotvornou pomůckou k pozdějšímu rozklenutí meditačních obsahů do dálek.
Vybavuji si dávný hit Děti z Pirea - „Ty modré nedozírné dálky je lákají víc nežli země šedivá. Co moře zpívá pod křídly kormoránů...“ - krásný text.
Ano, písnička od jejich národního skladatele Mikise Theodorakise. Zajímavé, jak to je asi dobře zařízené. Dnes bych měl spoustu možností cestování a dost levného, třeba i k moři, nebo do New Yorku a brzy zpátky, na západ USA (toho želím nejvíc, ta kalifornská vlídnost a stopy po indiánské spiritualitě, včera jsem dlouho koukal na mapu západního pobřeží USA, ta města jako by mi byla dávno známá, jen se tam rozjet), nebo do hrdinné Litvy, krátce i do Polska (kvůli niterné atmosféře vzdorného aristokratického národa), znovu do germánsky velkolepých Drážďan... Ještě před pár lety by to mohlo být reálné, dnes už ne. Někdy je mi to na chvilku líto, ale hlouběji mám pocit, že teď už mám hlavně sedět u počítače a psát, nebo se věnovat tomu, kdo (co) je nablízku. A vnímat se stále víc ve svém mrňavém bytě (aspoň nemusím moc uklízet, spíš vůbec) jako světoobčan, posléze kosmo-občan. A třeba vědět, že nepoměrně přínosnější vyzařování než nějaký tisíciletý Stonehenge má třeba náš Karlštejn. Delší cestování by mne dnes niterně moc tříštilo. Takový niterný jas, jako je mi někdy dáván tady doma (přezařování a rozpouštění své i lidstva karmy do budoucna..., vědomé Kristovo všudezpřítomnění...) bych nikde neprožil. Pochopil jsem taky, jak bláhové jsou ty moderní fígly k "rozpouštění či pálení karmy" tou či onou rychlou metodou. Jsou to jen klamy, podnícené zas jen egem, které právě karmu vytváří. Jediné možné rozpouštění karmy (tedy všech svízelů, nepříjemností, těžkostí, nemocí...) je její pokorné a vděčné přijetí a teprve poté slušná poctivá snaha věci řešit - s pomocí Krista. Třeba i s přemýšlením, co v nás takovou či onakou karmu přitáhlo, jak naše chyby a zlozvyky působily a působí na okolí. To je základní niterné stanovisko, a pak se můžu třeba porozhlídnout i po krásách světa či inspiracích knih.
Doma tedy furt jen nesedíš?
Ne. Někdy doma i ležím. Ale vážně: Rád samozřejmě zajedu mezi blízké lidi, ať už jednotlivé, nebo ty, kteří se sdružují třeba kolem Hanky a Tomáše Adamcových, Perly Perpetua Voberové či Hanky Sirotkové. Je to podstatně milejší zkušenost, než ta, kterou jsem nedávno učinil v jedné skvělé pražské galerii. Pětice dam zdaleka se vydala do galerie a mne mailem požádaly o setkání tam a popovídání si v tomto vzácném prostředí (netušily, že galerii jsem před asi třiceti lety vymýšlel spolu s jejím stavitelem-malířem, Zdeňkem Hajným, ještě v době, než se Ema objevila na Zdeňkově obzoru jako jeho jedinečná životní vzpruha, a kdy na místě stál jen přízemní domeček). Tedy jsem ochotně najel celkem 240 kilometrů, jenže nakonec jsem byl jakýmsi přísedícím, sledujícím jejich téměř nepřerušitelný vzájemný hovor, tedy si sem dámy přijely popovídat hlavně mezi sebou. Pravda, občas se mi taky podařilo dostat se ke slovu. Jak jiná to byla zkušenost oproti dalším přátelským a souznějícím setkáváním, kam občas zajedu. Jediné hezké a srdečné tam bylo shledání se po letech s majitelkou galerie.
Někteří herci se prý zaměří na jednoho diváka a pro něho hrají. Taky tak píšeš?
Pozoruju dávno, že něco začnu psát s úmyslem (impulsem z nějaké situace) pro někoho konkrétního blízkého, ale pak v průběhu psaní či poté vidím že to může mít použitelnost pro víc lidí. A najednou jsou mi stejně blízcí. Anebo mám pocit, že to či ono téma je ve společnosti neujasněné, davový blud, či že je tu díra, myšlenkové vakuum, tak se snažím ji podle svých možností psaním zacelit.
Mám radost z každého slušného člověka. I od Masaryka bylo největší pochvalou - "To je slušný člověk." Takový dělá možná víc než leckterý zapouzdřený antroposof (opět – čest menšině). Zrovna jsem si v noci poznamenal: Správné zaujetí do nitra duchovní nauky musí v důsledcích vést k zaujetí ven - pro okolí, pro lidstvo…
Naopak egoistické či nadřazené zaujetí třeba i pro dobré učení vede nejen k sebestřednosti, ale i k tuposti vůči potřebám a životu okolí a světa. Platí to i o sebestřednosti některých duchovních skupin nejrůznějšího zaměření.
Je možná charakteristické, jak velká část antroposofů (obdiv neformální menšině, mezi kterou upřímně rád občas chodím) propadá arogantní luciferské nadřazenosti těch jedině nejlépe vědoucích a zapomíná jak na práci pro budoucnost, tak na základní požadavek dr. Steinera - prachobyčejnou slušnost a etiku, tedy i plnění slibů, odpovídání na mail apod. Proto se snažím aplikovat duchovní vědu dnešním jazykem pro dnešní lidi a dnešní situace. Někteří antroposofové či jim podobní si se mnou nevědí rady, píšu si už třicet let něco bez jejich vědomí a nechodím se s nimi poradit, nechodím na jejich přednášky, ba dělám si sám přednášky s prvky duchovní vědy mimo jejich dosah a schválení. A jsou jiní, se kterými vděčně vnímám vzácný soulad.
Vlastně seš ale taky „herec“ - děláš různá povídání, třeba na YouTube, že?
Do toho mne mile uvrtali dva mí přátelé režiséři. Jan Řehák (loňské povídání U Rozálky na YouTube)
https://www.youtube.com/watch?v=boQtY6GUXSE&feature=youtu.be&fbclid=IwAR3AAIKKIGDgj8rnmjMC88PzsBmN0h9xTu-PM8Nt-EgTNxbYNRUO6MY7cHQ
a Petr Tomaides – kdysi povídání o Drtikolovi a o umírání, teď bysme rádi točili poblíž Karlštejna, s hradem v pozadí, několik témat: Karel IV. a jeho hrad, Láska a Krása patří k sobě, možná Cesty duše po odchodu, Esoterika a bulvární „esoterika“, Duchovní skupiny, Mariánství není jen katolicismus, Antroposofie – její pěstování, možná představení mé nové knížky Za prožitkem Velikonoc apod.
Prý ses octnul i ve Slovníku českých nekatolických náboženských osobností, jak ses tam dostal?
Není to žádná „sněmovna lordů“, je to abecední soupis s informacemi o díle bez jakýchkoliv kvalitativních zřetelů. A nijak jsem si to nevyžmundral, rozhodl se mne tam zanést přítel Zdeněk Vojtíšek (+ všechny tituly) z University Karlovy.
A banální otázka většiny „inter-výjevů“: „Co máte, mistře, ve svém šuplíku?“
Nepořádek. Ale myslíš-li v počítačovém šuplíku, tak taky. Ale vylíhly se mi teď knížky Slovanství a Mariánství III. milénia, Duchovní tvorba českých a slovenských autorek XX. a XXI. věku (kdy vyjdou, těžko říct) a ještě jedna, s jejímž názvem by si leckdo nevěděl bez vysvětlení rady. Brzy by ale mělo vyjít Úsměvy a příběhy letní louky.
Jak se vyvíjely Tvé vzory?
Samozřejmě od Káji Maříka, kapitána Nemo, Old Shatterhanda a Vinnetoua, Jana Sladkého Koziny až k těm nadčasovým. Pak už to byly spíš jen ideály. Jak zjevná je ta stejná neohroženost v hájení pravdy u Husa, Komenského a TGM. A třeba i Karla Čapka, Přemysla Pittera či Václava Havla.
Husovo srdce spálili na ohni a popel vysypali do Rýna - tedy poté
se dostal do moře. Zlovolnost byla obrácena v nadčasovou symboliku. Je symbolické, že statečným srdcem oplodnil celý svět. Může být aktuálnějším vzorem a idolem, než tušíme, když se z bezpečného závětří rozčilujeme nad politickými lumpy, které jsme si sami zvolili. Třeba jsou ale i zrcadlem k našemu sebepoznání, i když zrcadlem neveselým.
2024 ©