II. Díl -POSTSRPNOVÉ REMINISCENCE z Janských Lázní; Idítě domoj; A můj osobní dotazník; Prošlo to.

Když k nám vtrhly v srpnu 68 ruské (a na pokyn Kremlu i další „spřátelené“) tanky k „bratrské pomoci“ na „záchranu socialismu“ před „americkými imperialisty“, ale rabující, znásilňující a střílející do našich lidí a památek, udělali jsme s janskolázeňskou spolupacientkou, rovněž asi dvacetiletou, Libuškou Davidovou „přivítání“: na dvě na délku sešitá prostěradla, která jsme ukradli v prádelně, jsme napsali velikými písmeny azbukou IDÍTĚ DOMOJ, a natáhli jsme to přes silnici mezi prvními patry protilehlých budov - pro případ, že tudy pojedou. Jistě, dnes to vidím jako naivní, ale v prvních dnech okupace se nevědělo, co bude dál, kolik jich tu je, a měli jsme potřebu alespoň něco udělat. Janskými Lázněmi pak projížděli jen polští vojáci. Po pár dnech to záhadně zmizelo.

- Naproti katolickému kostelu v Janských Lázních měl honosnou vilu, údajně zabranou po Němcích, jakýsi soudruh Burda. Říkalo se o něm, že za války byl udavačem. Tehdy to nebylo tak dávno. Za komunistů prý rovněž. Patřil k těm, kdo si po válce zajistili beztrestnost aktivním členstvím v KSČ. Bylo takových mnoho. Ba stal se v 60. letech i předsedou MNV. Mstivým.

- Jednou bylo „veselo“: protože naše dlouhé vlasy coby tehdy zhlédnutí se v „západní úpadkové módě“ režim dráždily, byla v Janských Lázních zorganizována akce, dnes by se dala nazvat teroristickou: Byl pozván holič se skládacím stolečkem, skládací židličkou a nůžkami, k němu esenbák s pendrekem, a soudruh předseda MNV jako ideový doprovod. K čemu? Naháněli tzv. máničky, vlasatce, a na náměstí, za většinou souhlasných pohledů starší generace, je veřejně stříhali. Já coby pacient jsem z bezpečí svého pokoje lázeňského domu jen soustrastně hleděl z okna. Ostatně, z praktických důvodů kvůli lázeňským procedurám jsem to měl právě trochu kratší. Touto potupnou násilností odmítlo projít několik vandrujících hochů se spacáky, kteří pak byli esenbáky pod řízením předsedy MNV brutálně dokrvava zmláceni hadicemi a vypovězeni z města. Jedním z nich byl i můj pozdější známý, Tomáš Kolátor z Prahy Vršovic. A prý tam byla i jedna dívka ze Slovenska. Té mi bylo líto nejvíc.

Malý dovětek k IDÍTĚ DOMOJ: Kolik národů by – odedávna dodnes – rádo poslalo ruské okupanty do…, tedy IDÍTĚ DO...MOJ.

A druhý dovětek: národ by neměl ztrácet svou paměť. Proto to posílám i Paměti národa.

Třetí dovětek: A i proto bych to dal do knihy o naší vlasti, pokud k jejímu dopsání a pak vydání dojde.

A poslední: Když jsme v práci (ČSVD Praha) museli kolem roku 1980 vyplňovat osobní dotazníky, byla na konci povinná rubrika - výzva k napsání našeho postoje ke vstupu vojsk Varšavské smlouvy na naše území v srpnu 1968. A opět dilema (podobně jako při vyjadřování se k Chartě77): napsat opravdu svůj postoj by znamenalo existenční likvidaci. Takový hrdina jsem nebyl. Tedy jsem napsal „šalamounsky“, aby se „vlk nažral a koza zůstala celá“, že „z hlediska zájmů, které sledují strany a vlády socialistických zemí pod vedením Sovětského svazu, byl tento krok nezbytný.“ Tedy – nepsal jsem to za sebe, ale spoléhal jsem, že jakmile soudruzi uvidí známé pojmy jako Sovětský svaz atd., a poslední slovo „nezbytný“, budou spokojeni a projde to. A prošlo.