Jezdíval jsem v dětství s rodiči do pomezí Krkonoš a Jizerských hor do statku Na Kazdici (http://kazdice.cz/). Měli jsme tam svou levnou komůrku. Dole v dílně jsem se učil dělat se dřevem. To z toho ještě nebyl nynější velkohotel. Paní domácí Nesvadbová, říkali jsme jí Máti, byla z rodu dávných krkonošských moudrých písmáků. Znala mnohé místní pověsti. U některých i pamatovala, koho se týkaly. Poslouchal jsem, ani nedutal. Možná s ní i zanikly. Tak se mi otiskla do paměti. Ba mi i coby klukovi prozradila místa, kde poblíž rostou křemenáče. Rostly. A jaké. V jejich statku jsem - konečně bez rodičovského zahlcení a dohledu, sedával v podkroví na seně vedle malého okénka, a četl si tam tehdy zakázané rodokapsy, co jsem tam po někom našel. (Pamatuju, jak v jednom bylo, jak se Jack s nějakou kráskou vyspal – a máma mi to pohoršeně sebrala. Jenže já jsem ve svých desíti letech nechápal, co je na tom, když si dva vedle sebe ustelou a přespí.) Rodiče mi ty „roďáky“ brali z ruky, prý abych se nezkazil (to přišlo později).
Máti z Kazdice měla syna, říkal jsem mu v dětství strejda, který se při obědě dělil: vyskočil si k němu na stůl jeho kocour a strejda mu na každé zamňouknutí odsunul z talíře na stůl vždy kousek sousta. Kocour byl zdvořilý, vše snědl, slízal a pak seskočil a šel si lehnout.
O nedělích se chodívalo do místního překrásného kostelíku v Pasekách. A zpívalo se. A jak krásně.
A takovou dobrotu, jako byly uždíbnuté teplé kůrky chleba, nošeného z místní pekárny, jsem už nikdy neokusil.
Před domem byla veliká kamenná nádoba, asi dvoumetrová a půl metru hluboká, napájená trvale místním potůčkem. Voda, nošená z ní v kýblích, sloužila pro celý dům k pití i mytí.
Kus od domu bylo na pokraji lesa smetiště. Bavilo mne se tam - opět k nelibosti rodičů - prohrabovat. A našel jsem asi patnácticentimetrovou neporušenou sošku Panny Marie. Mnoho let jsem ji měl doma jako relikvii, pak jsem ji někomu daroval.
No a ten kocour si přivydělával na živobytí. Chodil dolů na Jizeru, tam čekával nehybně na kamenu, a po bezstarostném pstruhu chňapnul a donesl ho do statku. Tam ho odevzdal na práh – a dostal kolečko salámu. Asi netušil, jak nerovná odměna to byla. Kočky holt nemají odbory.
No a ta Máti měla snad synovce či co, Víťu. Jezdil si od dětství na mopedu, tehdy prvním socialistickém výdobytku pro mladé od patnácti. Jelo to někdy až třicítkou, mizerně to startovalo a strašně to čoudilo. Byl poměrně levný a nebylo na to třeba mít řidičák. Taky jsem na něm začínal. A Víťa byl známý široko daleko: Objel ty místní, posbíral papírky, co potřebují, dojel do Jablonečku (tak byl zván Jablonec nad Jizerou, na rozdíl od velkého Jablonce na Nisou), nakoupil. Po městě jezdil podle svého i bez ohledu na jednosměrky, zákazy či jiné nesmysly. Plnil svůj ruksak a kvečeru s ním dojížděl mezi sousedy. Nejspíš ho znali a tolerovali i místní policajti, že ho nechali jezdit podle svého. Jednou jsem nevěřil svým očím: Víťa na zapřaženém mopedu za sebou táhnul po louce prázdný žebřiňák, aby ho pak místní mohli naplnit senem. Na drátu zapřažený moped uvezl za sebou dlouhý žebřiňák, ba i do kopce.
Byl by i dnes takový Víťa? Možná jo, ale musel by být chápán, nikoliv vysmíván. (Možná by byl jednou z protiváh naší rozmazlenosti, oddanosti naší babišovské miliardářské prolhané aroganci, a ničení demokracie.) Tehdy v Pasekách ještě nebyla lanovka, velké parkoviště, sjezdovka a další udýchané uchvátanosti, ale klidný rozhled, třeba na vlídný Kokrháč (kohouti-kokrháči na jeho srázech už obětováni nejsou) a na Zlaté návrší. A zbožný zpěv z kostela nesl se nerušeně krajinou hor i krajinou srdcí.
Po večerech (to mi bylo asi 10 - 12) jsem si zalezl na střechu chalupy a podle otáčecí mapky hvězdné oblohy a hvězdářské ročenky jsem se díval na souhvězdí, která zapadala, vycházela, nebo byla nad námi pořád (takzvaná cirkumpolární). Bez městských světel byla obloha hlubší, bohatší. (O tom jindy.)
2024 ©