O DUCHOVNÍCH ZKOUŠKÁCH; DUCHOVNO DENNĚ NADOSAH; ROZPOUŠTĚNÍ STRACHU

Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

 

 

Ještě před tématem malou osobní epizodku. Když jsem jako student seděl v čekárně lékařky, zvala sestřička pacienty podle kartiček, které si při přijetí vyplnili. Sestřička vyběhla do plné čekárny a volá dalšího: Flink! Pobaveně jsme se všichni rozhlíželi, kdo s tak nemožným jménem vystartuje. Až po jejím třetím opakování jsem si všimnul, že na kartičce, kterou drží, je napsáno FUNK, ale jak jsem to chtěl napsat pečlivě tiskace, tak u toho U jsem dole nedotáhnul rovnou čárku, takže místu U bylo LI, a z FUNKA se stal FLINK. Že by předznamenání budoucnosti? Asi jo. Nebo je to spíš jen komická epizodka? Není nutné si všechno hned symbolicky vykládat, žejo. 

       Stejně si ale většinou asi neuvědomujeme, čím vším nám Prozřetelnost nastavuje zrcadlo k lepšímu sebepoznání. Obyčejně máme jakési schematické představy, jak taková zkouška vypadá (třeba že máme odolat lákání „špinavých“ peněz, nevěry či nočního podniku), ale nevíme, kolika zkouškami právě procházíme, ani jak. Ony ty zkoušky vypadají většinou tak banálně až trapně. Často spočívají v tom, abychom se vše učili přijímat s vděčností a vědomím, že je to pro nás to pravé. Nebo máme vypěstovat prachobyčejnou slušnost, pečlivost řeči, ukázněnost myšlení, vcítivost, nepohrdání, logiku v běžných věcech, plnění slibů…, ale to nám nevoní, to není dost „duchovní“. To, co od nás „osud“ chce, nebývá věc, kterou bychom jednorázově a navždy objevili jako třeba recept na koláče, ani nemůžeme čekat na nějaká „vnuknutí“. Musíme sami. Bývá to často cosi zásadního, co se musíme učit přijmout, změnit nebo odmítnout. Ke zkouškám se někdy stavíme jako světloplaší ke světlu. Ráno je světlo „bije“ do očí a raději by nevykročili do dne a zůstali v pohodlném šeru. Nebo jako mravenci pod starou cihlou, než ji někdo nadzdvihne. To je pak pozdvižení.

        Děláme vůči druhým cosi nedobrého a nedokážeme se toho hned zbavit? Stává se to, že? Pak je asi lepší cvičit se v odvaze i pokoře nést v budoucnu spravedlivé následky, učit se nebát je přijmout. Ne sice hřešit víc než mne na mém stupni má nedokonalost nutí, ale když už dělám cosi nedobrého, pak být klidný, asi s postojem: Pane Bože, vím, že jsem v této věci nedokonalý, pomoz mi ale, abych přijal z Tvé ruky vyrovnaně výchovu budoucími nezdary, které si nyní možná připravuji. Vše má svůj čas. Nejprve třeba vzteky prokopnu mnoho košíků. Pokrok bude, až mi v něm zůstane noha a bolavě si ji rozpíchám. Jsem-li na nižším, tj. běžném stupni vývoje, čekají mne výchovné následky třeba až v daleké budoucnosti, ještě „nejsem na soudu“. Asi bych se z toho zatím neuměl poučit. Anebo bych kolem sebe dál vztekle kopal. Duchovně se snažícímu přichází odezva za poklesky stále rychleji. Při dobrovolné sebenápravě předejdeme následky, ty se neprojeví. Proud osudu si zvolí jiné řečiště. I velké prohřešky se v boží ruce rychleji promění v dobro, pokud si je uvědomíme a alespoň trochu se snažíme o jejich napravení.

Ke skutečnému duchovnímu životu lze dospívat jen přes zkvalitňování života obyčejného včetně etiky, estetiky, logiky i v těch nejobyčejnějších věcech. Běžný život zůstává nadále, ale musí být prosvětlován, provědomován, i s hledáním vědomí přesahu – „být žit Nevýslovnem“ (V. Holan). Často se díváme na takzvaný duchovní život dualisticky jako na něco, co se někdy někde nějak musíme správným fíglem, metodou či technikou naučit, zatímco denně pohodlně míjíme desítky drobností, které k němu vedou. Vše dokonalé se rodí z utrpení, to je nám ale často nepohodlné a uhýbáme, litujeme se. To duchovní je v životě třeba to, že vše přijímáme vděčně. Čím víc si stavíme sebezabezpečujících štítů, hlavně psychických, sebelitujících, tím víc nás musí postihnout nárazů (osudových, vztahových, zdravotních…), abychom se životu postavili jen s holýma rukama a čistým milujícím srdcem. Křeč a úhyb před bolestmi nás jich nezbaví. Náš meč, pohotově připravený k útoku, sám přitahuje protiútoky, a ty nás budou zraňovat, dokud ho neodložíme. Teprve pak přichází uvolnění od sevření vnějšími zátěžemi. Pomaloučku se nám bude vytvářet ochranný kruh, odkud zlo sice uvidíme, ba ani útoků vůči nám nás nezbaví, ale naše niterné cítění již bude nezranitelné. Často se zmítáme v duševních bolestech, že věci nejdou tak, jak bychom chtěli, ale zároveň odmítáme vztah důvěry k Bohu. Zde sami zamezujeme působení Jeho Milosti. I od druhých můžeme útěchu či oporu dostat až poté, co se ji naučíme skutečně přijmout. A sami můžeme oporu dávat jen v tom, co jsme sami v sobě proměnili a vtělili si. Učíme-li se přijímat zkoušky a zátěže pokorně, ale i s odvahou a energií, abychom sami sebe lépe poznali a upevnili se, pak můžeme přinášet druhým také oporu a úlevu.

       To duchovní v životě je třeba právě to, že děkujeme za nesnáze a zkoušky. Vše dokonalé se rodí z přijatého a proměněného utrpení. Jen zevním tlakem zla krystalizuje uvědomění dobra.

 

Přijmout zkoušku nebývá snadné, ba je to asi jedna z nejtěžších věcí. Některé zkoušky jdou až na dřeň naší osobnosti. Ani toho se ale nelekejme! Zlo musí přijít, aby bylo poznáno. Musí se projevit v úrovni, ve které působí. Naším úkolem je odhalovat jeho tvář a oddělit se od něho. Síly, které jsme pěstovali a nechali vyzářit na okolní bytosti, nás poznamenaly natolik, že jsme na ně citliví i z druhé strany – ze světa k nám a zraňují nás. Přijímejme je s pokorou a odevzdávejme je Kristu. Ten je přijme, vždyť jeho Láska přišla na svět, aby pomáhala odpouštět a rozpouštět zlo, které jsme si vytvořili. Jeho Láska může osvobodit duši a srdce každého z nás a v každé době. Odevzdáme bolest či rozhořčení Kristu jako svému božskému Bratru a naše duše zůstane na chvíli prázdná, bude se nám zdát, že milost uklidnění nepřichází. Ale Kristus čeká, až duše vybojuje vítězně svůj boj se zlem, až si ho poctivě uvědomí. Nic z toho nesmí v duši zůstat. Kristova síla působí v duchovním Já člověka a tím člověk svou duchovní vůlí odstraňuje zlo ze své duše. Pak přichází Milost. Duše je naplněna Kristovou Láskou, nejen naplněna, ale zaplavena, že v ní není místo pro jakoukoliv negativní myšlenku nebo cit. Je prozářená láskou, která působí i na rozpouštění zla v okolí. Takovéto chvíle posilují naši duši k dalším zkouškám. Každá prožitá zkouška dává duši síly, aby nehledala pomoc a inspiraci ke svému jednání jinde než v Kristu, aby se netrápila nánosy minulosti a nesnažila se jen prolhat ke správnému řešení životních situací.

       Často žijeme v neurčitém pocitu, že bychom měli Kristu nějak sloužit. Lepší je ale nechat si od Krista sloužit. Čeká na to. Vše mu můžeme svěřit k řešení, či přesněji – k inspiraci pro naše řešení. Kdysi jsem měl na někoho ukrutný vztek a líbilo se mi v něm, ale nechtěl jsem s tím usnout. Před spaním jsem tedy poprosil Krista, že to sám nezvládnu, ať pomůže. Za chvilku, již v polospánku, se mi s úlevou zazdálo, jak odkudsi shora padá do mého nitra trocha neškodného popela, který zbyl z mého spáleného vzteku. To bylo polopatické, ale musíme se učit tomu věřit i bez takovýchto poukazů.

 

Zkoušky přicházejí neočekávaně a žádají posílení a vítězství vyššího Já. I když neobstojíme, nepropadejme smutku, ale jasně si uvědomme chybu, která způsobila pád. Uvědomíme-li si ji správně, dostaneme sílu ji příště překonat. Jen pravda nám dá svobodu a osvobodivý pohled na vše. Není možné žít v běžném životě ve lžích a chtít poznávat Pravdu.

       Zkouškami procházíme nejen proto, abychom dokonale poznali své chyby a zátěže, ale abychom dokázali i v každodenním životě a ve všední práci spoléhat především na boží pomoc a sílu a inspiraci k myšlení, postojům, reakcím, činům. V nynější době rozvoje duše vědomé nastává nutnost, aby byl člověk sám sobě strážcem.

       A co dělat se silami zloby, záští, odporu, žlučního hněvu, ironického posměchu a veškeré nelásky, které vystupují z našich niter? K mrtvé, bezcitné a hluché duši nemohou povzbuzující božské síly proniknout. Je proto v prvé řadě potřeba si pochybení i netečnost hned uvědomit a zničit silou duchovní vůle a Kristovy Lásky. Jeho Láska se musí v nás stát živou silou, která postupně vše proměňuje. Máme-li v sobě zlobu či nenávist, musíme ji poznat a proměnit. Jak? Nejdříve chvíli sebezapření a pak si přesně uvědomíme, co na tom druhém nenávidíme. Pravdivým přemýšlením pak zjistíme, že nenávidíme své vlastní myšlenky a představy. Je to nenávist našeho nižšího já. Neustále se učíme poznávat zlo, které je schováno v hlubinách našich duší. Buďme za to vděční, že prožíváme situace, kdy naše zlo vystupuje na povrch a kdy ho můžeme poznávat a odkládat. Odkládejme ho klidně, až se objeví, abychom nemuseli jednou prožívat bolest nad tím, že nám čas, darovaný k tomuto účelu, uplynul marně. Jde to třeba pomalu a s pády, ale pokud nezahálíme a dáváme duši i vyšší pokrm, nesytíme ji odpadky světa, pak více cítíme, jak je Kristus trvale s námi. Nemusí to být hned metafyzický prožitek, ale vědomí bezpečí, jas a harmonie nitra. Snažíme-li se, nemusíme se hroutit pod částmi své povahy zatím nepropracovanými. Vše chce svůj čas.

        Pády snažícího se člověka mají cosi společného: po chybném konání se nejprve dostaví bolest, že jsme zase klesli do vleku negativních sil a opustili stav tiché radosti a klidu, který jsme při všem konání kdesi v pozadí aspoň tušili. Pak si znovu s bolestí uvědomujeme ubohost a neschopnost naší duše okamžitě se vyprostit z negativních inspirací, kterým jsme podlehli. Ještě pomalu se sbírá duše k boji s negacemi, chvílemi se jí nechce, kolísá. Ale přece se vzpamatuje a negace přemůže. Uvědomuje si, jakou pomocí je síla Kristovy Lásky a odpuštění a že v ní může nalézt vždy první pomoc.

        Posilují-li v nás svízele a pohromy důvěru v boží řízení, pak plní svůj účel a následky nebudou takové, jak se snad zprvu jeví.

 

Strachy z obtížných a krizových situací se dají postupně rozpouštět. Všimněme si, jakým způsobem si představujeme onu hrozící situaci: většinou jako neprůchodnou, definitivně tragickou, jako by hrozila jakási nevratná škoda a za tím už nic dobrého nemohlo přijít. Je pak dobré si připomenout, že situace probíhá v čase, že přináší i nečekané zvraty či nová řešení, že jí můžeme projít bděle a ostražitě s touhou nikomu neublížit a jednat správně, a když se nám to někdy nepodaří, tak holt se ještě musíme učit a jistě nám dá Prozřetelnost další možnost. Křeč obav je dobré uvolnit vědomím, že se na situaci připravíme co nejsvědomitěji a o zbytek poprosíme, aby se děla vyšší vůle. A pokud to pro nás dopadnout nepříznivě, pak aby nám byla dána síla procházet i nezdarem se ctí, klidem a poučením.

       Tak jako pravý léčitel hojí ránu tím, že vytvoří mentální model – šablonu uzdravovaného orgánu či místa, zafixuje ji do tohoto orgánu a napustí ji magnetismem (pránou), který bude dál působit, tak můžeme vytvářet i šťastnou budoucnost. Mnozí radí představovat si budoucí okolnosti co nejkonkrétněji (například při hledání zaměstnání si co nejkonkrétněji představit nové zaměstnání). To se nám takto může vyplnit, někdy bohužel. Přitáhli jsme si to svou vůlí. Mnohé si můžeme vůlí a představou vyplnit. Může to takto fungovat. Je to ale v řádu našeho života? Není to jen hovění si v nějaké slepé uličce? To nevíme. Je proto bezpečnější se při jednání podle nejlepšího vědomí a svědomí oddávat s bezmeznou oddaností a důvěrou boží přítomnosti s vědomím, že Bůh nám dá sílu k projití nepříjemnou situací, že nás neopustí, i kdyby to mělo být dočasně nepříjemné. To my jsme opustili Boha a teď nám táhne na duši, jsme na tíhu života sami a toužíme nyní po návratu. Věřme, že za předpokladu naší poctivosti a snahy nám Bůh změní chod života tak, jak je to podle jeho vůle pro nás nejlepší. Když se ohřejeme jeho přítomností, dá nám to poznat. Kristus je přítomen i v našich činech, jakmile se ze svobodného rozhodnutí přikloníme k lásce.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentování tohoto článku je vypnuto.