O tom později. Jak na to ale tak koukám, vypadá to ve mně, že sem dám postupně několik kapitol z mé rozepsané „kňýški“. Dnes třeba tuhle: Měli jsme před pár lety pár společných pořadů s Alfredem Strejčkem a Štěpánem Rakem na lesním zámečku Fořtovna, kousek od Cerhonické Obory. Pořádali to manželé Michálkovi. Cestu zpátky domů do Mirotic, asi čtyři kilometry, jsem znal. Tedy - nejprve přes můstek nad místním polním potůčkem (byly v něm i malé mrštné rybičky, to se ještě uměle nehnojilo), pak přes Oboru do Mirotic. Ten můstek do kopečka do oblouku byl ovšem stavěný ještě kdysi dávno k přejetí pro vysoké knížecí kočáry, ne pro dnešní nízká auta. Dávné první projetí svým tehdejším mrňavým trabantem jsem v mládí absolvoval tak, že moje partnerka si klekla stranou na zem, hlídala spodek auta, abych nedrhnul, a ukazovala mi točit tam či onam. Měl jsem to tedy v paměti, kam stáčet volant.

A ta má poťouchlost? Na jeden z našich programů na Fořtovně zabloudili i jacísi pohrobci písecké komunistické budovatelské novinařiny, houževnatě se držící svých prolhaných krysařských píšťalek. A ti se rozhodli, nevím proč, odjet po konci programu ne po silnici, ale luční cestou za mnou, jak jsem si všimnul v zrcátku. No, dobře, soudruzi, jak chcete. Lákalo mne zrovna sluníčko, rozhodl jsem se tedy odjet prosluněnou luční cestou zkratkou přes onen můstek. Věděl jsem tam přesně, kde stočit volant, abych na jeho vrcholu neodřel břicho auta. Oni ve svém dlouhém těžkém černém služebním autě to nevěděli. Věděl jsem, že to nevědí. Sebevědomě mne následovali, ale jen na onen můstek. Tam to zaskřípalo, zadrhli se, a nejen kvůli svým zatemněným sklům. Jak jsem si pak všimnul ze zrcátka, bylo to asi nadlouho. Auto se jim pohupovalo z předních kol na zadní a zpátky, ale střední část byla zadrhnutá. Sehnat tehdy někde ve vsi traktor k odtahu? Takový traktor a takovou obětavost osadníci blízké Obory neměli. A ti zaseklí soudruzi - ani odbory u Obory neměli. A tak – jako v pohádkách – jestli neumřeli, tak tam na tom můstku balancují dodnes. A jestli zemřeli? I tam mohou být po dlouhé doby takové beznadějně balancující a bilancující můstky.

A opět moje cynické – líto mi jich nebylo. Stejně nic než balancování nedokázali.

.oOo.

Po dopsání výše uvedeného mi zapřipadalo, že tu je jakási aktuální podobnost. Hledal, pátral, až jsem na ni přišel. Dilema: Směřovat obezřetně dopředu, nebo se zaseknout v zemdlenosti a agónii morálky i logiky? Není to podobné našemu nynějšímu národnímu balancování - naší mravní nerozhodnosti až agónii babišovsko-putinovské? Hneme se jako národ mravně samostatně k dalšímu postupu směrem k pravdě a slunci, nebo zůstaneme zmrtvěně zaseknutí? Hneme se od někdejší soudruhokracie či estébákokracie, někdy se modifikovaně uplatňující dodnes, byť pro slušné lidi zkompromitovaně, a tedy i od babišokracie, směrem k humanitě a skutečné demokracii a pravdě? Nebo se necháme dál směrovat jako stádo tam, kde nás námi volení zputinizovaní a zbabišizovaní post-soudruzi chtějí mít? Nenecháme se znovu zatáhnout do praxe podle někdejšího hesla Sovětský svaz (Rusko) náš vzor? Můžeme - a měli bychom si uvědomit, že čekat od Rusů rovnoprávné sousedství, humanitu a svědomí je jako vykládat slepému od narození o barvách. A tedy i našim pohůnkům a lokajům Ruska, ať jsou ve kterékoliv straně či hnutí. Jak libé by mnohým z nás bylo - být i u nás v roli nepostižitelného vládce a zloděje. To by se nám žilo. A když nemůžeme, aspoň ho budeme volit jako svůj ideál. Je to náš národní zahrimanštělý protipól Boží všemohoucnosti.

Masaryk řekl památnou větu - krédo - Ne César, ale Ježíš. Aktuálně lze na místo Césara dosazovat různé dobyvatele, ať už vojenské či finanční či dobyvatele moci svou lží. Jenže - dnes to často převracíme: Tedy třeba - Ne Ježíš, ale ...iš. - Opět platí, co se zpívalo už za První republiky: Ctíme a milujeme Masaryka, ale sami neděláme nic.

Podstatné, varovné i nadějné, i když jak pro koho: Budoucnost sklízí plody současnosti, byť ne hned. Tedy: co dnes připravujeme našim potomkům? I sobě? Uvědomme si tuto alarmující mravní zodpovědnost.

.oOo.

A zas trochu nedůstojně. Že jsem předeslal, že to píšu z Kořán? Měli jste asociaci na dveře dokořán? Správně. Ano, v dětství mi maminka vytýkala, že za sebou nechávám „ty dveře furt otevřený dokořán“. Nevěděl jsem co to je, vyhlídnul jsem ze dveří, ale jen známé okolí. Tak už jsem konečně pochopil, že asi znala nějaká Kořána (pomnožné, asi jako někdejší slangový výraz Hradčana, například podle klasika – „Naše Hradčana jsou naše Hradčana“).

.oOo.

Ještě slova odněkud přejatá, nejvzácnější, a možná pro každého - podle osobního rozhodnutí: Pane Bože, vím že bez Tebe nejsem nic. Vše, co mám, Tys mi dal. Děkuji Ti.