O MÉM BILANCOVÁNÍ A BALANCOVÁNÍ. Při některých mých povídacích víkendech, organizovaných v 90. letech nejprve ČCE, pak Gemmou a Sophií (v obou jsem byl nějaký čas redaktorem) a pak později časopisem Phoenix (většinou byly besedy v hotelu na břehu Lipna), s jehož redakcí jsem řadu let spolupracoval a psal články, i při seminářích, organizovaných později jogínkou Jiřinou Vepřekovou v Olomouci či pak dalšími, včetně kdysi Unitarie, Lyry Pragensis, víkendových seminářů ve vile Sola Gratia pod Hostýnem, povídání v Anthroposofické společnosti, Obci křesťanů, antroposofické skupině z Českých Budějovic či nedávno u Alfreda Strejčka v Šarlotě, Jany Marshall na Zámku Poruba nebo eurytmistek (besed či seminářů bylo za těch třicet let podle odhadu 250 – 300), tedy po skončení toho zorganizovaného programu jsme měli i chvíle osobních hovorů mezi čtyřma očima, pokud někdo měl zájem. Aniž jsem to zprvu tušil a třeba jsem odpovídal rozpačitě, někdy se tam děly katarze a volná osudová vydechnutí zcela nečekaně, třeba i po pár minutách dvoustranného sesednutí. Pokud někdo skutečně něco potřeboval a dokázal to dobře formulovat (tj. jasně si uvědomit svůj problém nebo alespoň jeho důsledek), začalo cosi inspirujícího nečekaně proudit snad i z jiných úrovní: mlha, zastírající podstatu problému, se rozpustila. Dovolil jsem si s porozuměním a láskou formulovat i zdánlivě tvrdé odpovědi, a kupodivu se nikdo neurazil. Pravda, někomu bylo třeba říct i to, že – podle mého mínění – čas k řešení ještě nenastal, a že základem by měla být opravdová modlitba, důvěra v Kristovu pomoc a snaha o sebepoznání. I toto bylo někdy základem resp. závěrem konzultace. Anebo říci, že si s jeho problémem nevím rady, ale že společně poprosíme.
Samozřejmě jsem nikdy nepatřil k těm čarodějům zbulvarizovaného okultismu, slibujícím inkarnační regresi, dianetiku, nabití čímsi, změněné stavy vědomí, holotropní dýchání, léčení magnetismem, otvírání čaker, vztahové konstelace, kurzy na jasnovid, tantrismus či meditaci, na vidění aury nebo na uzdravování snadno a rychle..., nepatřím ani k těm, kdo si neustále rouhavě stěžují na "dnešní těžkou dobu" - to říká a "dokazuje" každá generace. Máme svobodu, demokracii – byť s nedostatky, a životní úroveň, jaká tu ještě nikdy v historii nebyla. Někdy platí, že pokud někdo neustále na něco egoisticky zlostně reptá, tak si to přitáhne. A není vyloučeno, že Putin protáhne své dobyvatelské tažení směrem k nám, nejsme moc daleko. Pak bude stěžování si na tíhu doby oprávněné. Karmicky to záleží i na nás.
Utvořil jsem si tak praktické poznání toho, co mnoho lidí trápí a možná i proč nevědí, co s tím. Při rozhovorech mi bylo velikou pomocí částečné osvojení si duchovní vědy, o jejíž praktickou aplikaci pro dnešního člověka a dnešním jazykem se snažím i v psaní. Pro pochopení hledajících mi bylo k užitku i to, že jsem před tím v mládí alespoň částečně prošel některými starými cestami nebo učeními, od Tibetu a Indie (u dr. Tomáše po své dvacítce), pak přes turecké zednářství, starou křesťanskou mystiku, rosikruciánství či zenbuddhismus..., od učení Weinfurtera, Minaříka, Bruntona či Krišnamurtiho, od odkazu Drtikola, od vzácného díla Masarykova - po antroposofii, darovanou Prozřetelností pro moderního člověka – se stěžejním poznáním Kristova Mysteria Golgoty jakožto centrální události vývoje lidstva. Buddhou a jinými před více než dvěma tisíciletími byla vykonána potřebná příprava lidstva na sestup Krista.
Po částečném poznání oněch starších cest, u kterých jsem nikdy nevydržel, jsem si vděčně vydechl: Nalezl jsem vysvětlení podstatných otázek lidského vývoje i kosmu, ale i poskytnutí následovatelných návodů na práci na sobě i pro lidstvo: Steiner, zasvěcenec poskytnuvší nově pro moderního člověka poznání Kristovy mise, nepřináší dogmata, ale nabízí i možnost k samostatnému dospění k tomu, co podává. To dosud nikdo takto komplexně nepodal: studium a zároveň možnost praktikování duchovní vědy pro sebe i pro svět.
I v kontaktech si zpětně uvědomuji, že probíhaly úměrně jak k mým schopnostem a možnostem vstřebávání, tak i směrem ven – hovory a témata mých článků a knih. Bylo mi dáno vyciťovat mezery mezi tématy či jejich podáním i v duchovních kruzích, které je třeba, byť snad nedokonale, zaplnit psaním. Tedy i někteří kamarádi a čtenáři přicházejí a odcházejí podle obsahu mého nebo jejich vývoje (krom hrstky stálých). Pokorně si vážím těch, se kterými nalézáme společnou řeč (nyní třeba i vůči ruské invazi na Ukrajině), nebo i těch, kdo čtou mé knihy a články či sledují videa nebo FB. A těch, kteří mi to nezištně umožňují (tedy nakládají mé knihy či točí videa). I těch přátel antroposofie, kteří pochopili hodnotu antroposofie samotné, ale od akcí AS byli něčím odrazeni (ať už kožeností a autoritářstvím některých jejích reprezentantů, nebo u jiných reprezentantů naopak nedůstojnou zábavnou podbízivostí).
Poznal jsem při besedách i v mailech překvapivě mnoho těch, kdo se zajímají o duchovní vědu, ale nechodí na akce AS. Jsou to jak někteří členové AS, je ale několikanásobně víc nečlenů, od vstupu odrazených některými staršími antroposofy. Jistě že jsem poznal i hrstku antroposofů, zasluhujících si svou přívětivou a zároveň erudovanou ale nepodbízivou činností a podáním, hlubokou úctu – v mém mládí to byl stařičký Josef Adamec, Zdeněk Váňa, Jan Dostal, později - a jsem vděčný, že byli či jsou mými přáteli nebo známými - Milada Škárová, Hana Jankovská, manželé Cibulkovi, Jiří Wald, Martin Dohnal, Petr Tomaides, Maria Gründlerová, Sergej Prokofjev, Ratmír Zoubek, Jiří Jabůrek, Alfred Strejček, Tomáš Boněk, Ivan Smolka, Jana Marshall, Jakub Hlaváček ...). Ale také – bylo i dost těch, kteří poté, co ode mne slyšeli, že podávám svou aplikaci duchovní vědy na různé oblasti našeho života, se stali členy AS.
A ač se tu možná nejeví souvislost, k velikému užitku mi byla i více než dvacetiletá práce v sociální oblasti. Ba mám zde jednu z nejobsáhlejších odborných kvalifikací v republice, zejména v péči o seniory a o postižené - jako lektor (mj. jsem byl po léta veden jako lektor Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR - v šesti oblastech, zejména: thanatologie, provázení odcházejících, rozhovory z pozůstalými...,) a jako lektor Institutu vzdělávání dospělých, nebo jako školený a školící supervizor aj.. Jsem vděčný osudu za možnost zharmonizování této teorie i s mnohaletou praxí ředitele střediska péče o seniory Diakonie Písek, k jehož založení a financování jsem přispěl, a doprovoděním několika klientů i lidí blízkých v jejich posledním období (a možná i poté). Dobrovolně a později nezbytně jsem si prošel i tou všeobecně nelibou praxí pečovatele – od vyměňování plen po utírání zadečků seniorů po velké straně. Mám i kurz sanitáře nebo kvalifikaci pro komunitní plánování sociálních služeb (v Písku jsem zaváděl). A tedy jsem nyní tím vděčnější i za možnost publikování v této oblasti nejen podle toho, co jsem se někde dočetl (jak je tomu u některých antroposofů, umějících řečnit, ale ne naslouchat), ale i podle praxe (zejména mé knihy Provázení – opřete se o mne, Provázení stářím a umíráním - a o tom, co bude potom, a Léčba duše a elementálové). Protože už jsou rozebrané, připravuji nyní na návrh nakladatele rozšířné vydání Provázení, a na návrh roky vzácně spolupracujícího režiséra další videa, tentokrát na téma Mariánství (volně navazující na již dostupných několik dílů videí na YT s názvem Cesta duše k harmonii). Pro mé svědomí je dobré i to, že jsem se třikrát v životě ubránil nátlaku na vstup do KSČ, byť s nepříjemnými následky. I proto pro mne byli či jsou nepřesvědčiví ti antroposofičtí funkcionáři, kteří byli před tím členy nebo sympatizanty strany.
A další věc, co jsem tehdy netušil: Naše (moje a partnerky) dvacetileté, skoro denní opisování na psacím stroji za komunistů nedostupné literatury, zejména antroposofické, ale třeba i Prohlášení Charty77, i nových literárních děl (mj. např. Milarepa od E. Tomáše, z čehož jednu kopii údajně daroval i dalajlámovi při jeho návštěvě) vždy s 10 kopiemi k rozdávání. Ba i jsem tehdy zvládnul vázání knih, měl jsem doma dokonce i dva knihařské lisy. Byl bych to mohl brzy po Listopadu prezentovat ve sbírkách samizdatů. Ale proč to. Bylo uděláno, rozdáno, díky Bohu za to, a to stačí. K hezkým vztahům přispělo i to, že jsme s partnerkou v jejím velkém žižkovském bytě roky pořádali konspirační schůzky s duchovní tématikou pro 10 – 15 lidí. Dnes zpětně trnu při pomyšlení, že by nás někdo "prásknul". Chodilo se k nám nenápadně po jednom či dvou lidech, nezvonilo se u dveří, vyzuté boty se braly dovnitř. Patrně něco z toho všeho přispělo, že jsem byl zařazen do encyklopedické knížečky - Slovníku českých nekatolických náboženských autorů. A závěr – bez Boha nejsme nic, vše co jsme a co dobrého máme a můžeme konat, je od Něho a Jeho.
A jedna perlička: Za komunistů bylo cenné naše spiklenecké vyprávění si politických vtipů. Bylo to i dáním důvěry posluchači. Byl jsem v tom velmi neopatrný. Prozrazení byli vyhazováni ze studií či z práce, někdy i vězněni. Tedy jsem balancoval mezi rozvracením kasárenského socialismu z domova - a průšvihem či pobytem za mřížemi. Podařilo se mi ale pár vtipů taky vymyslet, třeba na Husáka, dát dál, a jaká byla moje radost, když se ke mně časem dostaly od úplně jiných lidí, než kterým jsem je podal. Divili se, že se nesměju. Tedy se ujaly a šířily. Aha, došlo mi právě, že to asi byl počátek mé publicistiky. Jak bych se měl v tomto "oboru" nazvat? Vtipálek je spíš ten, kdo si z někoho tropí žerty. Tedy že bych byl "vtipista"? Moc hezky to nezní. Vlastně je mi to jedno – někdy (né vždy) je to dobré řešení "problému".
2024 ©