DOPLNĚNÍ Z 4. 9. ZDE: S NÍŽE UVEDENÝM JANEM NEPOMUKEM KLENEREM JSME V LÉTĚ 89 PODEPSALI I ILEGÁLNÍ PETICI "NĚKOLIK VĚT" (AUTOŘI HAVEL, VONDRA AJ.) ŠÍŘENOU NEJPRVE VYSÍLÁNÍM HLASU AMERIKY. PETICI JSEM PAK OPSAL A ROZDÁVAL A ROZPOSÍLAL DÁL.
1. Pohádková stařenka mystička:
Mé setkání se skromnou mystičkou paní Benešovou z Trutnova ve mně zanechalo krásnou stopu, i když z mé strany nebylo ve své době pochopeno. Od čtrnácti let jsem býval přes léto na léčení v Janských Lázních. S maminkou, která tam tou dobou vždy dělávala nějakou brigádu (asi mne hlídala, abych se nezkazil), posedávala na lavičce jedno léto kouzelná stařenka. Občas jsem něco odposlechl. Vyprávěla věci tehdy nepochopitelné. Útržkovitě si pamatuji, že dobu nádechu a výdechu měla prodlouženou na více než minutu, že znala osudy některých lidí, které viděla poprvé, vegetařila… Vždy na mně, roztěkaném puberťákovi, spočíval dlouze její laskavý a pátravý zrak. Co si se mnou tak asi mohla povídat? Skoro nic. Ale tak hluboké a hladivé modré oči jsem nikdy dřív neviděl, to jsem si už tehdy uvědomoval. Pak o několik let později, kdy už jsem byl v lázních bez maminky, kde se vzala tu se vzala, čekala na mne jednoho dne před jídelnou. Rázem jsem byl postaven před jiný svět, subtilní, hluboký, neznámý a lákavý. V oné době jsem šel z jedné zábavy do druhé a konverzovat jsem uměl spíš se svými vrstevnicemi, než se ctihodnou stařenkou. Připadal jsem si před ní hrubý, nešikovný, nehodný. Oprávněně. Rozpaky jsem tedy „vyřešil“ kvapným rozloučením s poukazem na můj oběd. Řadu let mi pak bylo líto, že jsem nezůstal tehdy o hladu. Mohla mi pomoci tišit tehdejší hlad duše. Nevím, jak mohla vědět, že jsem zrovna v lázních, ale z jejího rozloučení a cesty na autobus jsem pochopil, že tam z Trutnova přijela kvůli mně. I přes tehdejší pocit viny, a z vnějšího hlediska i trapasu, jsem pocítil pohlazení světa, před jehož prahem jsem později toužil stanout a který mi moudré a laskavé oči i hlas pohádkové stařenky pootevřely, asi jako když se podíváme na hvězdy dalekohledem. Třeba tenkrát chtěla vědět, jestli pro svůj vývoj něco nepotřebuju. Ale nic se mnou nepořídila, spal jsem jako dudek. (Podobně jsem to kdysi napsal do knihy Meditace do svatyně, do křesla a do deště, či tak nějak.)
2. V dospělosti jsem při procházkách městem vídal na lavičce zvláštní osobu. I v horku měl tento pán tmavý oblek a neustále četl cosi z úplně malé knížečky (později jsem se dozvěděl, že to byl modlitební breviář). Měl intelektuálské brejličky, vypadal jako z dávných dob. Budil mou zvědavost. Když jsme coby pacienti museli na tzv. skupinový kondiční tělocvik s míčem medicinbalem, vůbec se mi to nezamlouvalo. Sestřičce jsem se proto jednou lživě vymluvil na teplotu a bolest hlavy. Tento pán to slyšel a pak mi přeochotně nosil různé léky. Dali jsme se do řeči, samozřejmě o politice, on mne zval na jeho pokoj k poslechu Hlasu Ameriky z jeho tranzistoráku vždy v devět večer. Byl odvážný. Když jsem k němu sjížděl výtahem, slyšel jsem ono vysílání až do výtahu. Byl farářem. Po návratu do Prahy jsem ze sympatie několikrát navštívil jeho bohoslužby. Úplně vzadu tam býval jakýsi podivný člověk, který tam zjevně nepatřil. Pochopili jsme – dozorující estébák. Tedy jsem ho, při mé snad vžité poťouchlosti, jednou jakoby naivně vyzval, aby přece přišel k nám dopředu a sdělil něco o sobě. Pán (tedy soudruh) cosi trapného zakoktal a utekl. Onen milý farář Jan Nepomuk Klener byl bratrem známého lékaře. Starala se o něho nezištně (jídlo, praní atd.) obětavá duše, paní Mančinka. Trochu jsem s ním probíral i mou chystanou psychologicko-sociologickou studii o rozdílném přístupu k životu a osudu u obrnářů a myopatů.
3. Při odpoledním tancování v janskolázeňské kolonádě jsem se trochu spřátelil s italskými manželi. Neměli to spolu snadné. Romeo Cucchoni, patrně nasycený italskými černovláskami, vzplál sympatiemi k pacientce, statné atraktivní Marcele, hezky blonďaté. Chodil pro tanec jen k ní. Jeho žena, drobná černovlasá Jane, tam smutně samotná posedávala. Dívali jsme se po sobě stále častěji. Odhodlal jsem se a šel ji vyzvat k tanci. Se slzami odmítla, bála se reakce manžela. Ten měl oči jen pro Marcelu. Ta, ač pacientka, v noci prchla z lázeňského domu a domohla se vstupu k Romeovi. Vše se provalilo a Marcela byla z lázní odeslána předčasně domů. Jak je mi líto, že jsem neuměl italsky a nemohl Jane nějak podpořit. Kolik případů či situací, u kterých nevíme konec, v životě potkáváme?
4. Nedávným rychlým projížděním Janskými Lázněmi mne místo očekávatelné nostalgie na dávné romantické pobyty napadlo, jak by tudy asi projížděl pan prezident, též milující rychlost, a hned poté citát z jeho vzkazu po mém (možná opovážlivém) zaslání některých mých knih jemu. Prostřednictvím své mluvčí paní Veroniky Zitové ze svého sekretariátu mi vzkázal něco moc milého a potěšujícího.
5. O tom, jak jsem v Janských Lázních po nocích rozhoukával z okna lázeňského domu Réva sovy v lese, a co jich tam bylo, jsem psal jinde. Houkal jsem mezi palci tak dobře, že nevěděly, že nejsem sova, a reagovaly. /A propos: z wiki: Sovy se v kultuře objevují již tisíce let. V evropské kultuře jsou spojovány s moudrostí, jelikož dokáží vidět ve tmě, což je považováno za důvod propojení sovy s bohyní moudrosti Athény, často zobrazovanou se sovou./
6. A tedy dál od janskolázeňské sovy k panu Jiřímu Sůvovi. Při pobytu v JL v létě 1968 jsem psal nějaké, patrně neumělé články pro tehdejší časopis Obroda, vydávaný ČSL. Jeho šéfredaktorem byl ochotný pan Sůva. Domluvili jsme na sérii mých článků, jenže – tento časopis byl po srpnové okupaci při tzv. normalizaci zakázán jako jeden z prvních. Podobně jsem dopadnul s psaním do Pop Music Expresu. Sice pár článků, třeba o Beatles, Rolling Stones nebo o Krylovi, mi tam vyšlo, ale v roce 1971 bylo jeho vydávání komunisty „dočasně pozastaveno“.
7. Na melodii lidovky „Proč ta sova tolik houkala...“, jsem v roce 1972, kdy se již strana snažila okupovat i naše soukromé životy a názory, při lázeňských pivních sedánkách na zahrádkách hotelů Bellevue či Krakonoš, nacvičoval se spolupacienty svou verzi satirických veršů, začínajících – „Proč si strana tolik zoufala, au, au, au...“. Zajímavý improvizovaný sbor. Bylo to slyšet široko daleko. Opět - měl jsem víc štěstí než rozumu, žádný zelený anton mne nenaložil.
I kdybych byl ateista, musel bych se podivit těm až zázračným „náhodám“, že mne nikdy nesebrali (až kratičce na tu Úpici), či v 80. letech nezastřelili v hraničním pásmu na Šumavě, o tom jsem psal jinde - „ještě krok a budu střílet“.
2024 ©