Tajemné setkání při mé chorvatské dovolené

NEBYLO I BYLO.  ALE SPÍŠ BYLO.

Vyšel jsem si z našeho pobřežního hotýlku na špacír. U krámku s drobnostmi pro turisty jsem zezadu spatřil zjev, který jako by sem ani nepatřil. A přitom na slovní popis nic tak výjimečného. Po vnější stránce to byli muž a žena, oba stejně šediví, asi k padesátce. Přesto jako by byli z jiného světa. Šel z nich úžasný klid a důstojnost. Klidné aristokratické zevnějšky i pohyby uprostřed hemžení turistů. Čekal jsem nehnutě asi deset minut, pootočí-li se trochu, abych viděl jejich tváře. Malinko jsem je pak zahlédl. Pohledy jsme se zatím nesetkali. Jako by sem vystoupili z nějakého romanticko-mystického románu, či z jiné doby a jiné země. Napřed jsem si je s trochou nejistoty spojoval s Orientem.

Když jsem se vracel z procházky, seděli na kraji zahradní restaurace s křesly otočenými ke sluníčku, k promenádě a k moři, a byl na ně opět zcela jiný pohled než na další lidské okolí. Jakoby sem nepatřili, a vůbec nikam, a zároveň kamkoliv. Ba ani nebylo divné, že ona dáma, jako by snad očekávala, až vyjdu zpoza rohu, měla ruce spojené před sebou dlaněmi a prsty vzhůru po způsobu indického pozdravu, a s pokývnutím se na mne usmála. Ne vyzývavě, ale přátelsky laskavě. Začala se usmívat dřív, než jsem ji spatřil. Bylo to jako ze snu. Druhého dne přišli zase, oba jsem lehce pozdravil a i on na vteřinu projasnil své jinak spíš netečné oči do hluboké laskavosti. Měl jsem silný dojem, že je odněkud i osobně znám, že by z Prahy? Naskýtala se tu jakási nečekaná možnost vzájemné důvěrné podnětnosti. Dalšího dne jsem je chtěl oslovit, ale zaslechl jsem zdálky, že hovoří jakousi jinou řečí. Tedy jsme se znát nemohli.

Vymykali se běžnému okolí: harmonické důstojné výrazy, pomalé ladné pohyby, majestát i prostota…, vše bez snobského afektu. Váhal jsem, pochází-li to v nich z nějaké praktikované duchovní cesty, nebo žijí-li v jakési reminiscenci na impuls původních hippies (jejich dlouhé rozpuštěné vlasy by tomu nasvědčovaly), nebo je-li to jen bohémství filmařů či jiných kumštýřů. Nebo jen klidná jistota a umírněnost, vzdalující je od nejrůznějších běžných životních chtivostí či zakomplexovaností? To nejspíš. Co pro to mluvilo? Zkusil jsem si je trochu podrobněji číst i po stránce zevnějšku: Bývá pro mne (a nejen pro mne) často imponující glanc dámy, která volbou klasické délky sukní „normál“, tedy ke kolenům, dává  najevo klid ze sebe samé, vědomí si své niterné hodnoty a vyrovnanosti. Taková žena dává tušit harmonický hodnotový systém, ve kterém už není místo či potřeba pro lavírování úvah, zda a o kolik centimetrů případně decimetrů výš je to ještě únosné, ve snaze být přijata částí veřejnosti - spíš tou nedozrálejší, která se honí za fiktivními představami být „in“ či „cool“. Ono je ale hodnotnější, než být zdánlivě „in“ (kdy dáma často v různých situacích neví, jak si způsobně sednout, jak se shýbnout, a dává tím okolí okatě najevo jakousi pozdní slušnost a ustaranost, jako by se k této délce ani sama dobrovolně nerozhodla), vyzařovat přirozeně svou  niternou sebejistotu, nezávislost a uspořádanost sama se sebou. Je nad věcí v nitru a tedy i v zevnějšku. To je pro mnohého, kdo si trochu všímá lidí, hlouběji a trvaleji imponující a vypovídající.  Pak, pro někoho snad paradoxně či bezděčně, je dvaceti- či třicetiletá v sukni „normál“, větší a zajímavější dámou, je harmoničtější, tajemnější a tím i přitažlivější osobností, než padesátiletá „holčička“, svádějící sebestředný boj o každý centimetr „nad“ a poté si ustaraně a někdy rozpačitě a nešikovně hlídající v občasných závanech cudnosti svůj posed atd. Takové jsou bez tajemství.

I tato dáma na první pohled dýchala zralou životní svobodou. Jistě, že na pláži, kam se chodíme koupat a slunit, panují jiná oblékací kritéria než v běžném prostředí, ale tím větší úctu a respekt budila, protože měla vždy sice jiné šaty, ale pokaždé lehké, prostě elegantní a vždy s délkou ke kolenům.

A její mužský protějšek – dlouhé kudrnaté vlasy pod obyčejným střídmým kloboukem naraženým spíše do čela (nepotřeboval frajersko-kovbojský širák westernového průměru), který i svou oděvní obyčejnost uměl dobře nosit. Přesto byl imponující. Jak to udělal? Připomeňme si postřeh prvního českého uměleckého fotografa-portrétisty Fráni Drtikola, který  dospěl k poznání, že krása u muže nespočívá v souměrnosti či líbivosti rysů, o to prý muž nemusí stát, ale v tom, když jeho obličej zračí pevnost a když rysy jeho tváře odrážejí jeho charakter a povahu jeho práce, fyzické nebo duševní. Ta by se do jeho rysů měla vtisknout.

Snad mezi námi došlo k nějakému stínovému setkání po staletích. Toužil jsem je zprvu oslovit, ale nezkusil jsem to, protože bychom se jazykově nedorozuměli.  A proč taky. Takto to stačilo. Setkali jsme se, usmáli z hloubi duší, pohlédli do očí, ale nezapředli další ústní kontakt. Nebylo proč, cosi se i takto vyplnilo.

Možná že jsem si tam jel pro poslední jiskru dávného krásného vztahu. Nebo pro bleskové předání nějaké niterné inspirace? Nevím. Nepotřebuji po tom pátrat, spíš jen opět a opět obdivuji nepředstavitelně důmyslnou práci příslušného duchovního hierarchického řádu, takzvaných Pánů karmy (pro úplnost – v systému devíti nebeských hierarchií je to třetí shora, Trůnové, duchové Vůle z úrovně Saturna), který takovéto rozházené články osudových či událostních řetězů spojuje dohromady, aby se nám pak jevily jako podivuhodné „náhody“.