MUŽ - ŽENA - ANALOGIE S KOSMEM - BOŽSKÁ PODSTATA SEXUALITY

Muž – žena – analogie s kosmem

Na duševně duchovní úrovni: muž touží po ženě proto, aby ji oplodňoval svým duševním či duchovním obsahem.

Žena se tomuto oplodnění může otevřít jen láskou, pak přijímá i mužovu moudrost.

Muž potřebuje terén, prostor - ženu, kam umístí své oplodnění.

Žena potřebuje tento prostor poskytnout, je to její láska.

Ženin duševní prostor, lůno, nabývá opodstatnění  (plní úkol), je-li mužstvím naplněn.

Přijetí mužova ducha ženou je odměna pro muže. Tím muž tvoří.

Poskytnutí vlastní lásky a péče  je odměnou pro ženu.

Z toho  povstalo plození i na fyzické úrovni: muž vydá oplodnění do teplého prostoru lásky, žena ho  přijme, vstřebá a cítí se obohacena a oplodněna. Tímto svým štěstím se  odměňuje zpětně i muži.

Pravé oplodnění může žena přijmout, jen když miluje, rovněž muž ho může dát ze své moudrosti taky jen láskou.

Analogie:

Muž - Slunce - duch – světlo - teplo - oplodnění.

Žena – Země (příp. Luna)  - duše - láska - vláha - přijetí - plození rostlin a všeho živého. Země se vztahuje ke Slunci jako svému nebeskému manželovi, to ji oplodňuje. Tím se realizuje.

Muž – dávající, musí umět a chtít dávat, a to  jen to nejlepší ze sebe, žena - musí umět přijímat. Láska duše ženy dojde naplnění, když ji oplodní aktivní duch mužův.

Bůh Otec – Duch potřeboval ke své tvorbě prostor – lůno – kosmos – duši. V tomto lůně - kosmu - duši – Matce, tvoří. Oba se s láskou zhlížejí ve své tvorbě. Tím mohl vzniknout a vyvíjet se plod – projevený vesmír. Bůh Otec i Bůh Matka milují své Dítě – stvoření – člověka.

Tak jako naše matka (láska) je přímluvkyní  u otce (zákona) za své nedokonalé dítě, i božská Matka může nás, nedokonalé děti, přibližovat  k Otci (orodovat, přimlouvat se). Od Otce jsme vzali ducha, od Matky duši.

Z latentního, neprojeveného Božství vznikl Bůh Otec a Bůh Matka, a jejich trvalým vzájemným působením vzniká Syn - svět viditelný: nebeská tělesa a člověk. Toto tvoření božských Rodičů trvá neustále. Zemští rodiče jsou odvozením nebeských poměrů na lidské, zemské úrovni. I zde platí – od Boha jsme povstali, k Bohu se navrátíme.

Tak jako prostor kosmu nabyl účelu, když ho vyplnil tvůrčí paprsek Boba Otce, i očekávající ženino lůno je naplněno, prostoupeno aktivitou muže, je to její odměna. Analogie i na úrovni tělesného milování. Muž - paprsek vyzářený do prostoru, žena - objímající prostor. Spojením vzniká nový svět – dítě. Nevzniká-li aktem zárodek dítěte, měla by jím vzniknout alespoň další hodnota vzájemné lásky. Proto akt lásky je posvátný a neměl by být ničím potřísněn.

V hláskách -  I a O: 

I = přímka, O = objímající prostor. I vniká do O.

Při meditaci: I – náš Intelekt, proniká do božího prostoru (lůna, kosmu), který ho s láskou objímá - O.

Uvnitř kosmického prostoru vzniká neustálým tvořením Otce a Matky nový život -  kosmická tělesa se svými bytostmi. Vše na Zemi je odvozeno od působení v božím kosmu.

Analogie a souvislost: Žena se otevírá mužovu vlivu, touží přijímat jeho ducha do své duše. Totéž se odrazilo i na uspořádání těla:  při touze se ženino tělo otevírá mužovu vniknutí. Muž svým paprskem vniká do ženina lůna - prostoru. Proto má muž ústrojí z těla ven, žena naopak dovnitř těla.

Žena, chce-li přijmout mužova ducha (moudrost, vůli, lásku...), musí se roznítit touhou po jeho přijetí. Obdobně u těla - musí se otevřít, musí tam proudit teplá krev touhy a vláha přijetí.

Muž rovněž - chce-li skutečně dát svou moudrost a lásku, musí se rozhořet, zaktivizovat, předat vláhu života. Jinak produkuje jen suché informace, neplodný rozum. Musí se roznítit, narovnat svého ducha, aby jeho duch vnikl plodně do její duše. Ideální je, probíhá-li pronikání duševní i tělesné současně. Zatím to bývá vzácné, ba většinou pro nás dosud nedostupné. Je dobré o tom alespoň vědět. Je to ideální stav, protože dosud to u většiny z nás bývá jen sobecká vášeň, toužící po živočišném osobním úkoji (tedy - vzájemné půjčování si pohlavních ústrojí). Často si své sobecké uchvacování druhého pohlaví jen „lakujeme na růžovo“ pod šlechetnou záminkou lásky.

I tento stav je dočasně neobejitelný. Jen z poklesu do hlubin nečistoty můžeme nabýt touhy po čistotě. (Pozor, nemělo by to být alibi k úplně bezuzdnému oddávání se všemu nízkému.) Předpokladem postupu je naše stejnoměrná touha po proměně nízkého ve vyšší, naše rozhodnutí, vůle, tiché vědomí posvátnosti. Očista pohlavního aktu však souvisí s naší celkovou prací na sobě i v ostatních oblastech. Je součástí našeho celkového zušlechtění, odsobečtění. Tím se stáváme plnými lidmi. To je osud (úděl, vývojový plán) lidstva. Cesta za zušlechtěním pohlavního pudu teprve může pootevřít dveře k cestě za svatým Grálem.

Původní dětská nevinnost lidstva byla nezasloužená, daná z ráje. Museli jsme sestoupit do temnot, nechat se kdysi svést, odtrhnout se od původní nevinné všeduše, abychom si sami vypěstovali touhu po čistotě a návratu k nevinnosti, ale již vědomému, pracnému, zaslouženému. To je ono biblické – že v nebi je větší radost nad jedním napraveným hříšníkem, než deseti spravedlivými (tedy: neposkvrněnými, čistými).  Hříšník si sám ze své touhy vydobyl ctnost. Ta je pak vědomá, plnohodnotná, pomáhající světu. V této vzestupné fázi bychom se v nynější době už měli nalézat.

Naše astrální cítění (i) v sexualitě  je jako planý strom, který musí napřed vyrůst, aby na něho  mohl být naroubován ušlechtilý a plodný roub.

Je tedy na nás, abychom si uhlídali, co je zbytečně  bezuzdný sestup do vášně, a co je projev úrovně, ve které se nalézáme a kterou ještě neumíme, nemůžeme, nechceme překročit.

I když jsme hříšní, neměli bychom proto před Bohem „zalézat do kouta“, zatracovat se. Naopak: vězme, že Bůh nás stejně vidí, a i nadále miluje, a na nás je, abychom se i ve své hříšnosti naučili (narovnali) vědět o Jeho Lásce a  Milosti, abychom se s důvěrou, i přes naši opakovanou hříšnost, vzchopili ke vztahu k Bohu a k spoléhání nejen na svou snahu o čistotu, ale i na Jeho Milost a pomoc. Jistě, budeme si muset i své poklesky nějak odtrpět, na to je přírodní zákon vyrovnání. Ale i v tom nám Bůh může vždy pomáhat. I největší hříšník může pokorně předstoupit před Boha, neb On  na to čeká. (I) v tom je naše spása, kterou přinesl Kristus.