NAŠE ZMĚNA A CO NA TO BLÍZKÉ OKOLÍ

Naše změna a co na to blízké okolí

V období, kdy vývojově nabíráme dech a cosi nového v nás raší, je dobré se učit navozovat doma i takovou náladu, která nemusí být cizostí, ale trochu vyšší kvalitou, kterou druhý třeba hned nevnímá. Někdy se kvalita nedává příliš okatě najevo, mohl by hrozit duchovní snobismus či nadřazenost. To si musíme samozřejmě hlídat.  Avšak: nemusí se člověk přílišně či úplně přizpůsobovat druhému, ale klidně si udržovat něco hlubšího nebo cennějšího v sobě, co můžeme nabízet už tím faktem, že to máme. Dáme tím možnost, aby se druhý časem „zachytil“ na náš klid či rozmyslnost. Nemusíme si, tak jako snad dříve,  pro danou chvíli honem navozovat náladičku či blízkost překotným švitořením, zálibným vyhledáním nějakého banálního společného tématu, ale spíš náladou ochoty sdílet cosi dobrého, co aspoň trochu stojí za to, projeví-li druhý zájem. Nenápadně nabízet sdílení něčeho, co mám i bez něho a co mu mohu nabídnout, i kdyby to byl jen klid (tam kde jsme dřív cosi zbytečně hekticky řešili), rozmyslnější vztah k denním oblastem, které probíráme… Představa, že musíme růst pouze a ve všem společně a sdíleně, může někdy  vést k ne-růstu obou. Naše určitá nedosažitelnost či záhadnost nemusí být na škodu, druhého někdy bezděčně stimuluje snad i k přehodnocování svého života, možná až během let. Bude-li druhý potřebovat naši duševní vřelost, bude nucen časem si ji sám trochu hledat a něco kvalitnějšího vynaložit, a pak může být i menší stopa naší vřelosti pro něho cennější, než kdybychom se pohotově zábavně pitvořili a hravě či lacině náladičkovali. (Toto zezodpovědnění  nemusí být na úkor občasného lehkého humoru, odlehčené reakce na problém apod.). To, že druhého jako člověka neodmítáme, by se ale i on měl učit rozpoznávat i v situacích či oblastech, kde se s ním bezprostředně a průběžně nesdílíme. Někdy svými snahami druhého dráždíme, třeba jen auricky, neví, co se děje, má pocit ohrožení dosavadních společných nálad. Úplná harmonie není vždy možná, ale měli bychom alespoň ukázat dobrou vůli v oblastech, kde se nám to nepříčí (například vzorná péče o nedospělé děti).  Bude dost na druhém, projeví-li dobrou vůli k pochopení, že není ohrožen.

Vidím to občas obdobně u někoho i v práci. Jsem-li trochu záhadný, nezavdávám-li si v přisprostlostech, ale je-li někdo schopen cítit mou ochotu, pak časem o mně pochopí víc, než kdybych ho denně ujišťoval o své přízni a cosi podružného společně žvatlal či se smál všemu, co se zrovna naskýtá. Ba při odchodu z některých zaměstnání (krom jednoho) jsem byl až překvapený, co vše byli schopni ocenit a přijímat, aniž by se o tom  ty roky jakkoliv mluvilo. Nakonec jsem já, mlčenlivý a zdrženlivý, odcházel s více slzami od druhých, než suveréni a baviči (ó to jsem samolibej, co?)

Bývá někdy úkol k vyřešení  to, zda někoho nablízku svou změnou povahy či zájmů apod. opravdu nepopudit, anebo zda i trochu přitlačit pro  klidné, ale změněné žití či chování. Třeba se tím doma něco rozhoupe a zproblematizuje, ale možná až časem se vyvine nový způsob či stupeň harmonie, snad i nezávislejší, ale vývojově užitečnější, než když si dva přeochotně vyhovují ve vzájemné duševně duchovní invaliditě. Někdy je vztah dvou lidí jako když si (mám na mysli dávný živý příklad z Janských Lázní) dva postižení natolik vyhovují a podpírají se, že zakrňuje cvičení jejich vlastní obratnosti a schopnosti sebeobsluhy, tedy že nevidí sami na své další možnosti, protože ten druhý jim přeochotně pomáhá a tím i zaclání.  Ochotná ruka ku pomoci může být i dál, ale dosažitelná až když je skutečně zapotřebí lidsky podržet apod. Druhému můžeme dávat, aniž  bychom o to prvoplánově usilovali, aspoň tušení, že v životě jde o něco víc než výdělek a životní úroveň, nebo o něco víc než tklivé duchovní žvatlání o Bohu. Zda to druhý přijme nebo odmítne, už je na něm. Naše životní spoluzodpovědnost k tomu, s kým jsme na nějaký čas svedeni popojít životem, není jen v kombinaci péče o domácnost, živobytí či potomstvo. Máme-li v něčem trochu vyšší obzor, máme druhému cosi z toho nabídnout (nemyslím agitací, ale svým životem, naladěním), i za cenu, že dosavadní, hodnotově nepodložené blízkosti nebude už tak úplně docíleno. Možná že jednou, až jeden z nás odejde na Pravdu Boží, druhý pochopí víc a nalezne se zpětně obohacen.

Začíná-li se člověk měnit ve směru k duchovním kvalitám (byť těm „obyčejným“ jako je větší niterná zodpovědnost, přehlednost nitra, klidnost, sebekázeň apod.), myslím tím – začíná-li s tím v praxi, nikoliv jen v zálibném názorovém uznání a hlásení se k duchovnu, pak je často změna domácí nálady nevyhnutelná. Každý můžeme samostatně hledat, čím nahradit například slovní titěrnost, hrané laškování či flirtování, visení na druhém, polichocení z toho že druhý visí na nás, sdílení v navyklých pseudohodnotách, které jsou na písku, vyčítavé zdůrazňování vlastních zásluh, které druhého příliš zavazuje… Může toho být hodně a může to být obtížné. Někdy se sami vmanévrováváme do mentálního područí, jindy v něm zbytečně držíme druhého a ještě si maloměšťácky lichotíme, jak jsme vzorní podle vžitých představ okolí. Pak se nám nehodnotné nálady, plynoucí z nekvalitního či pokřiveného prožívání spolužití, kombinují i do našich duchovních a očistných či jen soustřeďujících snah.

Je těžké najít hranici, abychom se sobecky a nadřazeně neuzavírali, ale zároveň aby na nás neulpívaly  brzdící vlivy druhého. Často se chybám nelze vyhnout – přesněji: chybám, které se mohou vyskytnout při vycházení z dosavadního chybování trvalého.

Každý z nás, i kdybychom žili sami, míváme období niterného rozkvětu, nadšení, oživování ideálu, a poté vše ztratíme, spíše se to jen zakryje, jako by to nikdy nebylo. Stává se to po několika dnech, týdnech, někdy i měsících. Tato křivka patří k vývoji. Zde je ale důležité toto: vědět, že to slunce je i za mraky, a právě v tom období niterné bezradnosti a osamocení si zachovat aspoň klid a náladovou nepotřísněnost. Když se v období „mystického sucha“ (tak tomu říkali mystici) chováme niterně jako utržení ze řetězu, jsme bujaří, planě užvatlaní či naopak útoční, když se bezuzdně přizpůsobujeme starým náladám (opentlené nic), sdíleným často se spolužijícím člověkem (rodič, partner, sourozenec…), pak se období niterného jasna a štěstí poznávání nových obzorů pro budoucnost zakaluje. Příklad: Najdeme-li dveře chrámu momentálně zavřené, můžeme v klidu posedět na lavičce v parku, a nemusíme chodit hned do baru či herny. Tedy: období bez niterné odezvy bychom se měli učit přečkat jak bez sebevýčitek, horečnatého chtění, zmatkování, ale i bez náhražky niterné zodpovědnosti lacinou pohodičkou nebo bezuzdným nasáváním nižšího já někoho z naší domácnosti.

Protože mnozí z nás si buď nějakou karmu platíme, nebo naopak vytváříme novou, měli bychom se samozřejmě snažit o harmonii v domácnosti, ne však za cenu příliš ochotných ústupků od cílů, které se cítíme povoláni plnit – za sebe a mnohdy i za druhé, i kdyby je nechápali.

Jednou, snad na sklonku života, si snad budeme procházet svou minulost a uvidíme, co bylo důležité pro nás i pro ty, kdo žijí nyní zrovna vedle nás. Ta hodnota nemusela být ve spojení v plytkých materiálních zájmech nebo povrchním sdílení, ale spíše v něčem z toho, co je lidem obecně k dlouhodobému prospěchu. Někdy vykonáme vůči dětem i blízkým dospělým lepší úkol, i když jim ve všem nevyhovíme a nepřizpůsobíme se jejich momentálním přáním.

Více článků (textů) na podobné téma naleznete v kategorii Muž - žena - sexualita -manželství... , kterou otevřete vlevo od tohoto textu.