Zdá se, že se plní předpověď dr. Rudolfa Steinera, že v naší době má přibývat těch, kteří vidí v okolní přírodě to, co je její nedílnou byť neviditelnou součástí: elementární bytosti čtyř živlů. A nemusíme hned mít tak vyvinutý přírodní jasnovid jako například Marko Pogačnik, abychom občas zavnímali něco, co se kolem nás venku děje. Naše úvaha nebude však ze světa bytůstek elementárních (tj. víl, rusalek, gnómů, panů, undin, sylfid aj.), ale ze světa vyšších bytostí.
Ani tak nebudeme přírodě či Andělům zvědavě vylupovat jejich posvátná tajemství pro konzumování svého prožitku, jen se zaradujeme společně s přírodou, že to či ono tady takto působí. Pak je náš postoj od nás ven, tedy dávající radost, nikoli konzumace něčeho zvenčí pro uspokojení naší libosti. Sobeckým hltáním každý vznešený prožitek usmrcujeme a nezbude pak ani poznání věci. Je lepší mít poznání jako zážitek, než zážitek bez poznání. Některé prameny popisují poetické působení podzimního Anděla, který ukládá přírodu ke spánku (není zde nyní míněn kosmický Archanděl Michael, esoterní vládce podzimu, o kterém píšeme jinde, ale bytost stojící o jeden hierarchický stupeň pod ním). Sledujme při následující četbě i to, že mnohé přírodní děje, jevy či bytosti sami v určité náladě tušíme a že kdybychom prožitek této nálady dokázali ukázněně a soustředěně, bez chtivosti prohloubit, ocitli bychom se v poznání toho, co popisují jasnovidně poznávající jedinci.
Avšak ani odumírání se neděje samo od sebe, bez pomoci duchovního světa. Elementární bytosti čtyř živlů, které na jaře rostliny stavěly a v létě se společně se zemskou duší vznášely do kosmu k nabytí nových duchovních sil, se s podzimem vracejí zpět dolů pod povrch země, aby zde během zimy snily svůj radostný sen. Krom archanděla Michaela, vládce podzimu, tu působí i bytost z říše Andělů. O Andělu podzimu pojednává i Ján Hollý ve svých Selankách, jiný zdroj jej nazývá Machonem. Cosi jako báj či imaginace o básnické postavě tišícího Anděla podzimní přírody nás může přiblížit ke snazšímu napojení se na tyto niterně poetické děje.
Anděl podzimního času, jak líčí vidoucí, sestupuje z výšin nebes po slunečních paprscích, obchází zemi a ukládá přírodní síly k blahodárnému klidu a odpočinku. Přináší zmírnění letního žhnutí a zchlazení vášní. Je utkán tu z podzimních cárů mlh, tu ze sedmibarevných duhových paprsků ve sluneční záři posvátně tichého podzimního dne. I v onom tichu však můžeme vytušit jakési dění. Čarovná poetická postava snícího Anděla kráčí pomalu přírodou jako duch, zvěstující nadcházející spánek všem přírodním bytostem živlů, které od jarního probuzení v přírodě aktivně pracovaly. Anděl táhne s písní chvalozpěvu volně přírodou, vznášeje se lehce nad zemí. Žehná jí a jejím duchům za dílo lásky, které vedlo k vydání plodů. Kam padne jeho tišící pohled, tam se příroda ukládá ke spánku, jakoby pěl tiché ukolébavky. I ptáci při nich jen tiše přelétají mezi větvemi, v lese panuje zvláštní ticho. Jeho hlava je melancholicky skloněna ve vnitřním gestu pokory před nutností proměny k podzimnímu spánku. Předává zemi koncentrační schopnost stáhnout život, dříve rozevlátý do kosmu. Elementární bytůstky se pod jeho velením stahují do země skrze kornoutky, které jim Anděl tvoří ze své všudypřítomné ruky. V zimní době nejhlubšího ztišení přírodního života jsou pak co nejintimněji spojeny se zemským lůnem.
Pod jeho pohledem klesá i míza ve stromech. Dává skupinovým duším stromů pokyn k zimnímu spánku, aby získaly sílu k jarní a letní tvořivé práci. Duchové rostlin se radostně zavrtávají do země a odpočívají ve sladkém snění.
Svou něhyplnou, laskavou rukou zbarvuje i listy stromů melancholickým vadnutím. Hladí svým laskavým pohledem každou rostlinu a strom za vydání plodů. Zanechává za sebou bílá vlákénka pavučin, která jako stříbrné nitky září v šikmém slunečním svitu. Příroda tiše odumírá pod jeho tajemnou pečetí odevzdání se osudu a nabývá tklivé krásy v lesku podzimního slunce.
Přírodní duchové, dosud se volně pohybující, jsou magneticky přitahováni k nálevkovitému útvaru jeho ruky. Gnomové po něm klouzají pod zemský povrch, aby zde opatrovali rostlinná semena až do jarního probuzení. Jeho láskou naplněný tichý pohled směruje do nitra usínajících přírodních sil. Na své pouti se takto dotýká jednotlivých tvorů i rostlin a po jejich práci a vydání plodů je obestírá závojem sladkých mrákot. Tok mízy rostlin se zvolna zastavuje a semena dozrávají. I jeho vlastní pohled se stále více zamlžuje, jako by mu klesala víčka.
To vše může pro nás být mocnou a laskavou inspirací. Jako Anděl podzimu spoutává bující přírodní síly a vrací je zemi, i my můžeme v klidu a jasu podzimního soustředění zklidňovat svou rozdováděnost, chtivosti, smyslné sirnaté touhy nadhledem, rozvahou a klidem. Můžeme v tichu procházet krajinu svého nitra, pozorovat semena svých myšlenek a citů, správně je oceňovat a třídit a vtělovat je do nitra své bytosti. Je to doba příhodná k bedlivému patření na plody našich myšlenkových a citových aktivit ve zjevném i niterném životě. V kontrole těchto plodů se nám mohou ve větším jasu odhalit i karmické síly, které působí v našich životech. Pokud si je uvědomíme, můžeme je pak po pár týdnech s láskou a vděčností předat k rozpuštění zrozujícímu se vánočnímu Dítku v jesličkách našeho nitra, našemu vyššímu Já, jakožto buňce univerzálního Já Kristova.
2024 ©