NITERNÁ RADOST, ÚLEVA A ZNOVUZROZOVÁNÍ V KRÁLOVSTVÍ KONTEMPLACE – SLUNCE V ZENITU

Napsal Karel Funk (») 12. 9. v kategorii Meditace, přečteno: 181×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

"Boží láska mluví ke mně v ptácích a potocích, ale také zpoza hluku města mluví ke mně Bůh ve svých úsudcích, a všechny tyto věci jsou semena, která mi posílá jeho vůle. Jestliže tato semena zapustí kořeny v mé svobodě a jestliže jeho vůle poroste z mé svobody, stanu se láskou, kterou Bůh je, a má sklizeň bude jeho slávou a mou radostí. - Když budu s radostí souhlasit s jeho vůlí, když ji budu konat s veselostí, budu mít jeho lásku ve svém srdci, protože má vůle je teď stejně velká jako jeho láska a já se stávám tím, co je on, a on je láska. A když přijmu od něho všechny věci, přijmu do své duše jeho radost, ne proto, že věci jsou to, co jsou, ale proto, že Bůh je ten, který je, a jeho vůle chtěla ve všech věcech mou radost." (Thomas Merton)

 

Kolem čeho převážně krouží naše mysl? Často chceme působit jen na vnější okolnosti, události, podmínky, a pomíjíme to, co můžeme dělat se sebou sami a kdykoliv. Tak čekáme na vysněné příležitosti a ty skutečné nám unikají pod rukama. S potěšením někdy setrváváme na cestě planých libých činností, a pak s nelibostí řešíme problémy, které vznikly těmito činnostmi a které by nás při neosobním nicnechtění a při nadbytečném nemanipulování okolnostmi ani nepostihly. Pokud bychom na naši ideu „duchovního pokroku“ nabalovali někdy jen své navyklé chtění, byla by pro nás mnohdy cesta k vyššímu naplnění neschůdná. Ve jménu „duchovních ideálů“ často jen zakopáváme své negace „pod koberec“, namísto abychom si je připustili, uvědomili, naučili se s nimi žít a pak je jen s klidem a nadhledem přestávali brát vážně jako přebytečnost, kterou již netoužíme s sebou vláčet. Neposuzujme se podle toho, jak zvědavě se ptáme různých učitelů na duchovní cestu, ani podle toho, jak vznešené duchovní knihy čteme nebo jak „vysoké“ mistry či zasvěcence uznáváme (to není legitimace naší vyvolenosti), ale třeba i podle toho, na jaký brak se možná vydržíme dívat na internetu či v televizi, aniž bychom při tom pocítili vnitřní nesouhlas. Ale nebudeme se už tepat, raději si zauvažujme, s nadějí a radostí (protože naděje dává vždy radost), co s tím.  A dojdeme k úlevě.

Uvolníme-li v sobě místo vzdáváním se našeho upachtěného, majetnického, sebe vždy obhajujícího a milujícího ega, naučíme se získávat ve svých niterných prostorách okysličující nektar naší vnitřní svobody a čisté radosti. Silám pravdivého vyššího světa musíme přinášet vstříc svou pravdivost, své sebepoznání, jinak k nám nemají kudy vejít a kam se v  nás umístit. Odosobníme-li se od problémů, přestaneme-li před sebou tlačit balvan přání a požadavků, včetně chtění svého „zduchovnění“, teprve pak se nám začnou otevírat i v denním životě tajemné komnaty se sbírkami pokladů, které věky čekaly jen na naše zastavení se. Pak máme blíž i ke správnému jednání.

Jsou proto nanejvýš užitečné chvíle našeho vyčleněného času, kdy se rozhodneme (tedy nejen to zkusíme) ztišit, aby naše duše naslouchala, utajena sama v sobě, hlasu tajemného Ticha, aby se uzavřela v bdícím Mlčení vlastního duchovního světa. Měla by se občas, nejraději pravidelně, na chvilku odpoutávat od povrchního prožívání časného světa. Pak začne v Mlčení vlastního nitra nalézat sílu k rozpoznání záhady svého bytí. Duše se v chrámovém Tichu vnitřní svatyně má sklonit u niterného oltáře lásky k Bohu a vylévat své nejčistší touhy modlitby a smyslu pro pravdu, sebepoznání, dobro a krásu. Pak v posvátných chvílích jsou slzy životní bolesti, která byla cestou nabývání a uvědomování si svého poměru k Bohu, zvolna měněny na jiskérky zápalné oběti, až pak pochodeň lásky k Nejvyššímu začne sežehovat vše sobecké a nevědomé. Pak začínáme zachycovat očisťující pramen nekonečného života, neposkvrněné lůno božského zdroje. Dříve než věčný Hlas prozní tichem do očekávající duše, která ve stejnoměrně žhnoucím nadšení posvátné chvíle volá Pána ze své časné pozemskosti, musí výšlehy její čisté touhy někdy čekat déle u bran nadsmyslna, než dojde vyslyšení. V tomto čekání bez odezvy, které někteří nazývali „mystickým suchem“, se ukáže nám samým míra naší trpělivosti a pokory. Očekáváme-li za svou chviličku úsilí hned sladkou boží protihodnotu a nemáme-li utišeny další touhy, jsme-li jako ten, kdo naleznuv dveře chrámu právě zavřené, odskočí si do baru či herny, pak nás oslyšení obyčejně nechává čekat. Božská láska, nevysychající pramen věčného života, síla ráje srdce, skrápí svou osvěžující rosou duše, které po ní v pravdivém usebrání žízní jako ten nejvyprahlejší poutník po doušku vody. A nemáme-li lásku k Bohu – a i to je lidské – modleme se a prosme o ni. Láska pak v takovýchto chvílích zahlazuje lidskou slabost a bídu, mění bezmoc a nicotu časnosti svou neobsáhlou mocí v živoucí plnost. Napřed však musí duše naplnit své prostory hlubokým tichem niterného zprázdnění. Musí doznít i poslední přání, umlknout i poslední očekávání a představa o tom, co má přijít. Žádný pohyb již pak neruší posvátný prostor očekávání. Všechny myšlenky uléhají, když jim není věnována pozornost. Niterná bytost v hlubině vlastního života bdí, avšak mlčí. Svatá naděje lásky a milosti pak tiše vyčkává. Někdy nitro ještě hledá ve vlastních prostorách, kam uložit přicházející živoucí obsah. Nejsme-li pro tu chvíli vyprázdněni od vnějšího světa, máme prostoru málo a chvíle milosti pomine, aniž by měla kam uložit své sémě. Vyžaduje to mnoho a mnoho poctivých chvil a bezmeznou trpělivost, odvahu a důvěru v boží pomoc i v sebe. Ke vtisknutí tohoto sémě můžeme rozšířit niterný prostor, končíme-li takovouto meditaci pozvolna s bdělým, klidným a o nic neusilujícím vědomím Já jsem. I po odeznění krásných chvil je dobré ještě spočinout v klidu a vděčnosti, aby se přijaté síly stačily alespoň trochu vstřebat do našich zatím mimovědomých vrstev. Je to ono cenné postmeditační „závětří“. „Když se zdánlivě nic neděje, děje se nejvíc.“ (F. Drtikol)

Dříve či později, ale nezáleží na tom kdy, nás z rozhodnutí vyššího světa mohou zalít svaté vlny posvěcení ze stále širšího makrokosmu, čímž se, aspoň na chvíli, stáváme sluncem síly a posvěcení, vědomou živoucí buňkou božího organismu veškerenstva. Žijeme pak pro štěstí světa. Hořící šípy čistoty potom zasahují a rozpouštějí naše nectnosti a zbavují nás okovů země, abychom zvedli své k zemi hledící hlavy a povstali jako svobodné bytosti, spolutvůrci světového duchovního klimatu a působili tak vykupujícím elixírem rozpouštění temnoty a nesvobody. Tím spoluvytváříme dílo lásky na Zemi. Od falešné mystické lhostejnosti a chtění vlastní dokonalosti docházíme ke spoluzodpovědnosti za svět.

Chápeme pak lépe i zlo, protože jsme jím sami prošli a poznali ho, a kde to lze, dokážeme mu klidněji a tím účinněji stavět hráze. Tou nejlepší hrází může být i „zástupné utrpení“. Co to je? „Jedinec na sebe bere odpovědnost za část břemene společnosti, „detoxikuje“ její zlo a integruje je vlastní proměnou. Jestliže se to podaří, dojde k vnitřnímu osvobození společnosti, která bude alespoň částečně zbavena zla. Tak se za osobními morálními problémy jednotlivce vynořuje morální problém společnosti, do níž jednotlivec náleží, problém jednotlivcova uvědomění si kolektivních přetvářek a potlačení. Což je v posledku problém celého lidství.“ (Erich Neumann)

Bůh je nezávislý na ničem. Jeho láska ke světu je bez výhrad. Napodobujme ho v tom – stvořil nás k obrazu svému. Pak i naše každodenní láska k životu a ke světu, na ničem nezávislá, ničemu nepodléhající nám přinese pravé štěstí a zdraví. Budeme pak v důvěrném vztahu k Bohu i ke světu, a zároveň na světě nezávislými. Je to těžké? Na tom přece nezáleží. Snadné cíle neuspokojují. Lidé mohou naši pravdivost nevidět či zneuznat, na tom ale nejsme závislí. Světové bytí na ni však neviditelně reaguje. Chtějícímu dobro se křivda nikdy nestane. Přesněji - nepovšimne si situace, kterou jiní považují za křivdu.

Někdy nás milost zalije jako všechny překážky protrhnuvší proud, jindy nás jen utěší hojivou mocí a opět jindy se jí jen lehce dotýkáme na konci niterné škvírky, kterou naše pozornost sleduje. A nejčastěji by nám mělo stačit jen vědomí, že existuje, i když ji zrovna nepociťujeme.

A nám, kteří jsme pro tyto chvíle usebrání ještě příliš slabí, vlažní či skeptičtí, než abychom se jim mohli či chtěli otevřít, bude možná bližší snaha o život v kontemplaci. Pomůže nám, aby naše úsilí bylo něčím víc než neurčitou mlhavou touhou po neurčitém mlhavém „cíli“. Zauvažujme si o tom - až do konce tohoto pojednání - s částečným použitím myšlenek a zkušeností Thomase Mertona (americký mystik a kněz, později církví exkomunikovaný). Kontemplace je podle něj nejvyšší projev lidského rozumového a duchovního života. Je to život sám, plně bdělý, plně činný, plně vědomý toho, že žije. Je to duchovní údiv. Je to spontánní bázeň před posvátnostmi života, bytí. Je to dík za život, za uvědomění, za bytí. Je to živé poznání faktu, že život a bytí v nás vycházejí z neviditelného, transcendentního a nekonečně bohatého Zdroje.

Aby člověk vešel do království kontemplace, musí v jistém smyslu zemřít. Ale tato smrt je ve skutečnosti vstup do vyššího života. Je to smrt kvůli životu, který nechává za sebou vše, co můžeme znát jako život, jako myšlenku, jako zkušenost… A tak se zdá, že kontemplace překonává a odkládá každou jinou formu intuice a zkušenosti, ať už v umění, filosofii, liturgii nebo v normálních rovinách lásky a víry. Toto odložení je ovšem jen zdánlivé. Kontemplace se musí snést se všemi těmi věcmi, neboť je jejich nejvyšší naplnění. V aktuálním zakoušení kontemplace všechny ostatní zkušenosti „umírají“, aby se znovu zrodily na vyšší úrovni života.

Kontemplace poznává Boha tak, jako by jím byla neviditelně dotknuta. Dotknuta tím, který nemá ruce, ale je ryzí skutečností a zdrojem všeho skutečného. Proto kontemplace je náhlý dar uvědomění, probuzení k skutečnému. Živé uvědomění nekonečného Bytí u kořenů našeho omezeného bytí. Uvědomění, že naše nahodilá skutečnost je přijatá, je dar od Boha, svobodný dar lásky. To je existenciální dotek, o kterém mluvíme, když užíváme metaforu, že se nás Bůh „dotkl“. Kontemplace je také odpověď na volání. Volání toho, kdo nezná hlas, a přece mluví ve všem, co je, a nejvíc v hlubinách naší duše, neboť jsme jeho slovy. Jsme však slovy, která mu mají odpovídat, odrážet ho, a dokonce nějak ho obsahovat a znamenat. Touto ozvěnou je kontemplace. Je to hluboký ohlas v nejvnitřnějším středu ducha, ve kterém náš život ztrácí svůj oddělený hlas a souzní s majestátem a milosrdenstvím skrytého a živého jednoho. Ten v nás odpovídá sobě a tato odpověď je božský život, božská tvůrčí činnost, která obnovuje věci. A my se stáváme jeho ozvěnou a jeho odpovědí.

A vše je shrnuto v tom, že si uvědomíme jedno, ne větu, ale zkušenost: „Já Jsem“. Zde nejde o filosofickou kontemplaci. Není to statické uvědomění metafyzických podstat. Není to kontemplace abstraktních myšlenek. Je to náboženské poznání Boha. Docházíme k němu svým životem v Bohu nebo svým „synovstvím“, jak říká Nový zákon. „Neboť každý, kdo je veden Božím duchem, je syn Boží… Duch sám vydává svědectví našemu duchu, že jsme synové Boží…“ Mluvíme tedy o kontemplaci, která je náboženský a přesažný dar. Není něco, co bychom mohli dosáhnout svým rozumovým úsilím, není ani nějaká sebehypnóza. Není plod našeho úsilí. Je to dar Boha, který ve svém milosrdenství doplňuje v nás skryté a tajemné dílo stvoření, když v nás probouzí vědomí, že jsme slovy vyslovenými v něm. Že jsme „v Kristu“ a že Kristus žije v nás. Že přirozený svět v nás byl doplněn, povznesen, proměněn a naplněn v Kristu skrze Ducha svatého. V kontemplaci si uvědomujeme, v jistém smyslu dokonce zakoušíme to, v co každý křesťan nejasně věří. „Nejsem už já, ale žije ve mně Kristus.“

Proto je kontemplace víc než úvaha o abstraktních pravdách o Bohu, víc také než afektivní rozjímání o věcech, v něž věříme. Je probuzení, osvícení a údivné intuitivní uchopení, při kterém láska získává jistotu, že Bůh tvořivě zasahuje do našeho denního života. Proto kontemplace „nalézá“ jasnou představu o Bohu a neudržuje ho v ní jako vězně, ke kterému se může vždy vracet. Naopak, on nese kontemplaci do své oblasti, svého tajemství a své svobody. Kontemplace je čisté a panenské poznání.

Jediný způsob, jak se zbavit mylného chápání kontemplace, je zakusit ji. Kontemplace nemůže být naučena. Může být jen naznačena, nabídnuta, ukázána, symbolizována. Čím objektivněji a vědečtěji se někdo snaží ji analyzovat, tím více ji zbaví jejího obsahu. Když popisujeme „reakce“ a „pocity“, znamená to, že kontemplaci umisťujeme tam, kde ji není možno nalézt, do povrchního vědomí, kde ji chceme pozorovat reflexí. Ale tato reflexe a toto vědomí jsou právě část vnějšího já, které „umírá“, a v pravém probuzení kontemplativního člověka je odloženo jako pošpiněné šaty.

Kontemplace není, nemůže být funkcí tohoto vnějšího já. Toto povrchové „já“ není ta pravá a skrytá osoba, která stojí před Bohem, před Božíma očima. Kontemplace není jen pro pasivní a klidné povahy, pochopitelně. Není to pouhá nečinnost, sklon k nečinnosti, k duševnímu klidu. Kontemplativní člověk není člověk, který jen rád sedí a přemýšlí nebo posedává s nepřítomným pohledem. Je víc než hloubavost. Kontemplativní intuice nemá nic společného s povahou. Občas se může stát, že klidný člověk se stane kontemplativním, ale stejně dobře se může stát, že pasivní povaha mu bude překážet ve vnitřním zápasu a krizi, kterými se obyčejně přichází k hlubšímu duchovnímu probuzení.

Lidé se vyčerpávají, když se snaží dosáhnout kontemplace, jako by to byl nějaký vnější předmět, třeba hmotné štěstí nebo politický úřad. Ale kontemplace nemůže být předmětem vypočítavé ctižádosti. Není to něco, co si můžeme naplánovat svým praktickým rozumem, ale živá voda ducha, po které žízníme jako štvaný jelen žízní po řece v pustině.

Kontemplace není trans nebo extáze, neslyší se při ní náhlá slova. Ať nikdo nedoufá, že při kontemplaci najde únik z konfliktů, úzkostí či pochyb. Naopak, hluboká, nevyslovitelná jistota kontemplativní zkušenosti probouzí tragickou úzkost a otvírá v hlubinách srdce mnoho otázek podobných ranám, které bez ustání krvácejí. Neboť každému zisku v hluboké jistotě odpovídá vzrůst povrchové „pochybnosti“. Tato pochybnost se nijak neprotiví pravé víře, ale nemilosrdně zkouší a vyslýchá pochybnou „víru“ všedního života, lidskou víru, která není nic jiného než trpné přejímání běžných názorů. To nepravá „víra“, ze které často žijeme a kterou někdy ztotožňujeme se svým „náboženstvím“, je podrobena neúprosnému výslechu. Toto trápení je jakýsi soud ohněm, ve kterém nás světlo neviditelné pravdy, které nás zasáhlo v paprsku kontemplace, nutí zkoumat, pochybovat a nakonec zavrhnout všechny předsudky a konvence, které jsme dosud přijímali, jako by to byla dogmata. Proto je jasné, že pravá kontemplace je neslučitelná se spokojeností a samolibým přijímáním předem utvořených mínění. Není to jen trpné spočinutí ve statu quo, jak by si někteří rádi mysleli, neboť to by ji omezilo na duchovní znecitlivění.

Kontemplace není prášek proti bolestem. K jakému „celopalu“ dochází v tomto stálém zpopelňování starých otřelých slov, frází, hesel, racionalizací! Nejhorší na tom je, že i zdánlivě svaté pojmy hynou spolu s ostatními. Je to hrozné rozbíjení a pálení model, očista svatyně, takže žádná rytina nemůže zabírat místo, které Bůh přikázal nechat prázdné: střed, existenciální oltář, který prostě „je“.

Žijeme uprostřed stále se měnící skutečnosti. To nás má probudit k nepřetržitému dialogu s Bohem. Tím není ustavičné „povídání“ nebo lehkovážně konverzační forma citové modlitby, ale dialog lásky a volby. Dialog hlubokých vůlí.

Ve všech životních situacích k nám přichází „Boží vůle“, nejen jako vnější diktát neosobního zákona, ale jako vnitřní výzva osobní lásky. Běžná představa, že Boží vůle je záhadná a libovolná síla, která se na nás neúprosně a nepřátelsky snáší, vede lidi ke ztrátě víry v Boha, protože poznávají, že takovouto sílu nemohou milovat. Takový pohled na Boží vůli dohání lidskou společnost k zoufalství. Tyto svévolné “diktáty“ panovačného a necitelného Otce jsou častěji semenem nenávisti než lásky. Máme-li takovou představu Boží vůle, nemůžeme hledat tajemné a důvěrné setkání, ke kterému dochází v kontemplaci. Budeme jen toužit po tom, abychom od Boha utekli co nejdále a navždy se skryli před jeho tváří. Tolik závisí na představě Boha! A přece žádná představa Boha, ani ta nejčistší a nejdokonalejší, ho nevyjádří tak, jak skutečně je. Naše představa o Bohu nám říká víc o nás než o něm.

Musíme se naučit poznávat, že Boží láska k nám přichází v každé situaci a přichází pro naše dobro. Jeho nevyzpytatelná láska přichází, aby nás probudila. Pravda, toto probuzení zahrnuje v sobě smrt našeho vnějšího já, proto se budeme bát jeho příchodu, a to v té míře, v jaké jsme se ztotožnili s tímto vnějším já a připoutali se k němu. Mysl, která je vězněm běžných představ, a vůle, která je zajatcem vlastního chtění, nemůže přijmout semena svobody, jsem-li zamilován do otroctví, a jak mohu pěstovat touhu po Bohu, jsem-li naplněný jinou a opačnou touhou? Bůh nemůže do mne zasadit svou svobodu, protože jsem vězeň a ani netoužím, abych byl svobodný. Miluji své zajetí a vězním se v touze po věcech. Proto se musím naučit zbavovat toho, co je obvyklé a běžné, a souhlasit s tím, co je nové a neznámé. Musím se naučit „opustit sebe“, abych našel sebe, když se poddám Boží lásce. Kdybych vyhlížel Boha, každý okamžik a každá událost by zasévaly do mé vůle zrna jeho života, a ta by jednoho dne vyrostla v úžasnou úrodu.

Neboť Boží láska mne ohřívá ve slunci a Boží láska posílá chladný déšť. Boží láska mě živí v chlebu, který jím, a Bůh mě živí také hladem a postem. Boží láska mi posílá zimní dny, kdy jsem nachlazený a nemocný, a horké léto, kdy pracuji a mé šaty jsou zcela propocené. Ale Bůh na mne také dýchá lehkým vánkem z říčky a větříkem z lesa.

Boží láska mluví ke mně v ptácích a potocích, ale také zpoza hluku města mluví ke mně Bůh ve svých úsudcích, a všechny tyto věci jsou semena, která mi posílá jeho vůle. Jestliže tato semena zapustí kořeny v mé svobodě a jestliže jeho vůle poroste z mé svobody, stanu se láskou, kterou Bůh je, a má sklizeň bude jeho slávou a mou radostí.

A já vyrostu s tisíci a miliony jiných svobod v jeho zlaté, velké pole, které chválí Boha, plné růstu, plné pšenice. Jestliže ve všech věcech vidím jen horko a chlad, jídlo nebo hlad, nemoc nebo práci, krásu nebo potěšení, úspěch nebo nezdar, hmotné dobro nebo zlo, které mé skutky získaly pro moji vůli, najdu jen prázdnotu a ne štěstí. Nebudu nasycen, nebudu naplněn. Neboť mým pokrmem je vůle toho, který učinil moc a všechny věci, aby mi dal sebe skrze ně.

Mou hlavní starostí by nemělo být potěšení nebo úspěch, zdraví nebo život, peníze nebo odpočinek, nebo třeba i ctnost a moudrost – ještě méně jejich protiklady – utrpení, nezdar, nemoc, smrt. Ale mou jedinou touhou a mou jedinou radostí ve všem, co se děje, by mělo být poznání: „Kde je věc kterou Bůh chtěl pro mne. V ní najdu jeho lásku, a když ji přijmu, mohu mu jeho lásku vrátit a s ní mu dát sebe. Neboť v tom, že dám sebe, najdu Boha, a Bůh je věčný život.“

Když budu s radostí souhlasit s jeho vůlí, když ji budu konat s veselostí, budu mít jeho lásku ve svém srdci, protože má vůle je teď stejně velká jako jeho láska a já se stávám tím, co je on, a on je láska. A když přijmu od něho všechny věci, přijmu do své duše jeho radost, ne proto, že věci jsou to, co jsou, ale proto, že Bůh je ten, který je, a jeho vůle chtěla ve všech věcech mou radost.

 

/Částečně uveřejněno v knize KF Od křiku v sobě k šepotu v chrámu aneb Sluneční kniha rozjímání pro začátečníky i tzv. pokročilé, Ires Písek, 1995/

 

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentování tohoto článku je vypnuto.