Svěžest a síla pro modlitbu; Modlitba jako jednání
/z dopisu/
Zmínila ses o tom, že nevíš jak se modlit… Ale začít můžeš úplně nejobyčejněji - navozením osobního vztahu k Bohu. Není to troufalost ani obtěžování. Jsou jen dvě možnosti: buď člověka neuslyší, nebo ano. Řekni Mu, jak víš o své nedokonalosti, ale i Jeho Milosti a odpuštění, protože všichni jsme Jeho děti, a že Ho prosíš o vedení, pomoc, posilu, inspiraci k dobru, ochranu, osvětlování cesty atd., jak Tě to napadne. Bez úpěnlivosti, klidně, pomalu, bez pocitu časové tísně. A pak o tom třeba už jen mlč, třeba se Mu jen mlčky oddávej celým nitrem s bezmeznou důvěrou. Zaslibuj se Mu. Najdi si formulaci, kterou umíš prožít. Třeba DÁVÁM SE VE TVOU MOC A OCHRANU. Dávám se v... S bezmeznou důvěrou a jistotou. Třeba to nepůjde hned, ale stačí jen chvilička denně. Zároveň však vězme, že Bůh je bytost nekonečně širší, než ta jeho část, kde se chytáme jeho sukně. - Něco víc o tom najdeš ve Třech duších naboso, je to v kapitolce Modlitba či Meditace. Když s tím člověk začíná, je to pro ego nezvyklé a cítí se ohroženo, a tak člověk pociťuje buď jakousi zbytečnost modlitby, nebo si už napřed říká, že to nepůjde, že k tomu určitě není vhodný, a i když začne, tak nesoustředěně uteče, protože má dojem, že mu to stejně nemůže jít, nebo se „ochotně“ naskytne ta častá falešná výmluva že Boha nemohu obtěžovat, jsa hříšný, nebo mne láká zrovna jako lepší si číst než se modlit a už koukám jak od toho odejít - to jsou jen úhyby, které je třeba v klidu překonat a setrvat u toho. Aspoň na tu chviličku. Ne se za ně fackovat a vyčítat si je, ale jen je v klidu odsunovat a zase se vracet do stavu modlitby, jakkoliv nedokonalému. Důležitý je už i úmysl a počátek. Jakmile začneme, může nás něco nést dál.
Dascalos říká: "Nepodceňuji význam modlitby. Může to být metoda soustředění... Mě osobně postačí pomyslet si: ,Buď vůle Tvá...'. Každý čin by měl být projevem modlitby. To měl na mysli svatý Pavel, když nás vyzýval, abychom se "ustavičně modlili". Badatel pravdy se musí ustavičně modlit svými skutky, myšlenkami a pocity... Pravá modlitba nejsou slova. Slova sama o sobě neznamenají nic... Musíme používat rozum a bojovat proti iluzím a předsudkům...".
Modlitbu bychom neměli egoisticky zakalovat osobními přáními, spíš se v ní učit napravovat své nezdravé duševní postoje. Z naší malosti nás může uzdravit vědomí, že jsme součástí velikosti světa – přírodního, lidského i božského. Zabýváme-li se tímto postojem aspoň občas, nacházíme pak vhodnější klima i pro modlitbu. Odvracíme tak pozornost od sebe směrem k Božímu Jménu, Božímu Království, Boží Vůli (nenalézáme tyto poukazy i v Otčenáši?). Naše přiznání se k Bohu by při modlitbě mělo vyvěrat z mysli, citu, ba celého našeho Já. Modlitbou otevíráme své Já, aby v něm působil Kristus. Modlitbou se obracíme k bytosti, kterou můžeme oslovit Ty. Obracíme se tak k živému protějšku, který nás přesahuje a otcovsky či mateřsky objímá. Navozujeme tak možnost k setkání s vyšší živoucí bytostí – svým Andělem, Kristem, Marií. Jak je úžasné, že i my ve své nepatrnosti můžeme Boha oslovovat slovem Ty, a On nás slyší. Uvědomme si toto, a tím už se modlíme. Tak jako matka, věnující se své práci, je neustále jedním uchem u svých dětí a slyší je, ba někdy i na dálku o nich ví, tak i Bůh slyší člověka, který se skutečně modlí. Zatímco se tedy modlitbou obracíme k vyšší bytosti, kterou oslovujeme Ty, meditací pěstujeme prohloubený produchovnělý pohled na zvolený obsah, který jsme umístili do středu své duše.
Pokud modlitbou o něco prosíme, měli bychom stejně intenzivně (tedy ne formálně, že se to „sluší“) děkovat. Vděčnost známe (měli bychom znát) vůči člověku, který pro nás něco dobrého udělal nebo udělá. Vděčností od nás září něco zpět ke druhému. Vděčnost je oplátka za nějaký dar nebo čin. Vděčnost je někdy skutečné vyrovnání za něco, co jsme dostali z lásky. Stejně tak i ke světu duchovnímu. Každou modlitbu i meditaci bychom měli uzavřít vyvoláním pocitu-postoje vděčnosti. Tím darujeme ze svého srdce na oplátku něco za to, co jsme přijali. K vděčnosti k Bohu se však musíme vědomě vychovávat, nebývá tak samozřejmá (nemá-li být jen formální, odbytá). A zpětně - pravá vděčnost nás zjemňuje a zbystřuje ke vnímání toho všeho, za co můžeme denně děkovat. Podle Hanse-Wernera Schroedera – je-li pravda, že naše bytí a žití spočívá na Boží oběti, pak vidíme, že Bůh touží po tom, abychom to my lidé vnímali a ve správném smýšlení přijímali. Tím pak začíná z našeho srdce proudit sama od sebe k Bohu vděčnost, jako odpověď na Boží oběť, první dar na oplátku za všechno, co jsme dostali, první „za-dosti-učinění“ Bohu a jeho oběti. Naši modlitbu tak mohou povznášet a prohřívat pocity díků, které se v nás vždy znovu roznítí tváří v tvář všemu, co náš život denně podpírá, obohacuje, prohlubuje, udržuje. Tím dostává naše modlitba svěžest a sílu, kterou potřebuje, aby se dokázala vždy znovu pozvednout nad pouhý zvyk či shrbené modloslužebnictví. Kdo dokáže opravdově děkovat i za nesnáze, zmařené plány či utrpení (ale pozor – opravdově, ne formálně), které nám byly přisouzeny, ten se naplňuje od Boha chtěným smyslem svého života a postupně se mění ve vítěze nad svým pozemským osudem. Modlitba v nás umocňuje sílu přijímat a snášet svůj osud. Zde dosahuje modlitba, je-li vnitřně pravdivá, nejniternějšího a nejhlubšího sepětí s Bohem. Takovéto vítězství nad osudem se duši zjevuje většinou až po delších zápasech. (Odbočme poněkud: Vykládá-li se Beethovenova V. symfonie, Osudová, slovy „Chyť osud pod krkem“, pak to není Beethovenova vzpurnost proti osudu, jak bývá mylně vykládáno, nýbrž právě podrobení se Boží Vůli, ale podrobení aktivní, vědomě přijaté, kterým se osud vyplňuje a odplývá.) Jistě, že to vše nelze naráz, ba někomu z nás se to plně nepodaří ani po delší době, ale první náznaky toho můžeme pocítit vždy, když se opravdově modlíme. Opravdová modlitba je duchovním jednáním, činěním.
Ptáš se na oslovování Marie: věz, že se na bytost Marie můžeš obracet i Ty, která si moc nedůvěřuješ, i když nebudeš mít slovní odezvu. Neupadej do tak častého omylu mezi snažícími se lidmi, jako že vysokou bytost "nechci obtěžovat", nebo že já, hříšný červ, jí ani nesmím na oči, že je to drzost apod. Ne ne. Ona je tu pro lidstvo a touží, abychom se na ni obraceli. Proto jde s lidstvem, proto je Matkou našich duší. - Totéž samozřejmě vůči Kristově přítomnosti v zemské auře. Drzostí by byly jen ty laciné chtivé modlitbičky, asi jako u automatu - vhodím minci (modlitbu) a čekám že vypadne splnění.
A ke čtení: tím čtením se v klidu prostupuj, a činíš-li to, pak neměj před sebou jako dluh či nesplněnou povinnost to, co ještě chceš či "musíš" přečíst. Nekoukej na hromadu knih, kde je jedna úžasnější a potřebnější, než druhá. Teď čteš toto, to stačí, ale čteš to plně a důstojně. Teď Tě naplňuje toto, tak se naplňuj do sytosti. To je účel čtení, co nejplněji cosi podnětného prožít, aspoň na chvilku to v sobě rovnou udělat. Soustředit se tak, až pomine onen bezděčný pocit, že teď to čtu jen tak zkusmo, provizorně, abych věděl co tu je, ale že až někdy se k tomu dostanu opravdově(ji). A až někdy si udělám pořádně čas a náladu na to... To by bylo špatně, pak se k tomu už nedostanu.
2024 ©