Esoterní duchovní síť; Duchovní ochrana Evropy?; Vytvoříme v Evropě duchovní základnu?
Shrňme si nejprve některé jeho názory, které uvedl kdysi v rozhovoru pro časopis „INFO 3“ z listopadu1990 a který byl pak dále přetiskován. Z těchto náhledů nám pak vyplyne účel a úkol, který – ve vší skromnosti – sledují i naše víkendová setkání. Nejprve tedy několik výkladů, poprosím o trochu trpělivosti.
O kom je řeč? Profesor Bernard Lievegoed je již mýtus. Po léta byl předsedou Anthroposofické společnosti v Holandsku, lékařem psychologem, léčivým pedagogem, zakladatelem proslulé NPI, institutu pro vývoj organizací, poradcem podniků všech druhů, které provázel v jejich vývoji. Lievegoed je autorem mnoha knih, řada významných špičkových sil v hospodářství patřila k jeho přátelům, a současně hrál ústřední roli při výstavbě několika anthroposofických institutů. Osoba zakladatele, který se nestyděl zastupovat nepohodlné, vlastní myšlenky, která sklidila kromě porozumění také neporozumění a která založením NPI, léčebně pedagogického domu “Zonnhuis“, Vrije Hogeschool a jiných institucí byla zjevně úspěšná. Jeho kniha o vývoji organizací byla bestsellerem v Holandsku, každý podnikatel ji měl na svém psacím stole. Byla přeložena do řady jazyků. Na většině univerzit je nyní v důsledku toho katedra vývoje organizací.
Nejprve však trocha vysvětlení.
Víme, že na lidstvo působí dvě odpůrčí mocnosti: Lucifer (předčasné vytahování člověka vzhůru, únik, pohodlnost, sláva, efektní okázalá duchovnost, póza svatosti, pýcha, plytké nadšení, snaha skvít se v lesku, zamilovanost do vlastních představ, ze kterých člověk nechce vyjít), a Ahriman (připoutávání člověka ke hmotě, přízemnost, peníze, technika, stroje, zmechanizování všeho…, vede k materiální pohodlnosti, odtahuje od tvůrčí samostatné činnosti). Lucifer působí vzhůru, Ahriman dolů do hmoty. Oba působí v našich nitrech a jen středem mezi nimi je cesta bezpečná. Středem je harmonie Kristovy moudrosti, lásky a vůle. Oba, Ahriman i Lucifer, působí i na lidstvo jako celek, obvykle se „přetahují“ o lidstvo, ale v obdobích při celých tisíciletích, tedy i kolem roku 2000, působí oba současně, společně. Tedy: v normálních dobách působí Lucifer a Ahriman proti sobě. Na přelomu tisíciletí, tedy v rytmu 10 x 10 x10 pracují společně a snaží se společně uchopit člověka. Příkladem může být hnutí New Age a jemu podobná i u nás: Luciferské vlivy usilují o předčasné, nepodložené zduchovnění, o nezralý únik k duchu – a zároveň ahrimanskými vlivy zabředá toto hnutí do komerce, obchodu, do mechanických prostředků k léčení, k nabíjení energií atd. Ne náhodou se toto hnutí vyvinulo přibližně na přelomu tisíciletí (nejde přesně o rok 2000, ale o několik let až desetiletí před i po).
Jejich společné působení vidíme markantně právě dnes v tom, co se týká nás všech, aniž bychom si to uvědomovali: Ahriman umožňuje stroji, technikou, mechanizací a automatizací zkracovat pracovní dobu a zmnožovat volný čas. Hned za ním čeká Lucifer se svými stále novými a novými nápaditými lákadly, jak volný čas využívat. Bere režii našich zábav do svých rukou.
Výrazným náboženským Luciferovým nástrojem ve světovém měřítku je od počátku islám. Prožijeme tedy – předpovídal roku 1990 Lievegoed - znovuoživení islámu. Vidíme dnes, že pokus o expanzi i do tradičně křesťanských, zejména evropských zemí již nastal.
Ahrimanovým nástrojem na zemi jsou marsičtí démoni, kteří mají své centrum uprostřed Mongolska. Odtud šíří Ahriman svůj vliv, který přechází po 3000 letech po zemi, 700 let je klid, 100 let jsou Mongolové aktivní. Nacházíme se uprostřed této fáze.
Abychom porozuměli, můžeme uvést příběhy z historie:
Příběh první: dříve se vliv těchto marsických démonů odehrával jen v Číně. To můžeme sledovat v análech. V době po Kristu chtěli Mongolové postoupit až do Evropy. Tento duch se probouzí v letech 350 – 450. Do Evropy přichází Attila, usazuje se v Uhrách. Chce dobýt Evropu a táhne na sever do Francie. Římané vysílají své legie a k první srážce dochází na Marně. Attila je zatlačen nazpět, ale není poražen. Provede rychlou cestu přes Alpy a zatímco Římané jsou stále usazeni ve Francii, táhne Attila přes severní Itálii před brány Říma. Slibuje svým mužům, že budou moci srovnat Řím se zemí. – Pak proti němu vystoupí papež Lev II., v ornátu a s křížem v ruce. Legenda říká, že v ten okamžik měl Attila vidění a viděl archanděla Michaela na velkém bílém koni nad mraky. Nevíme, co je na tom pravdy, ale je skutečností, že Attila nesrovnal Řím se zemí a že se se svým vojskem rychle vrátil nazpět do Uher. Za půl roku potom zemřel a do roka nebyl v Evropě ani jeden Mongol. Rudolf Steiner k tomu říká, že Attilovi lidé byli posedlí marsickými démony. Měli moc, protože ostatní měli strach. Avšak: v okamžiku, kdy se zjevil velký zasvěcenec v Kristově světle, začali démoni prchat a útočníci jako by se probudili ze snu! Začali uvažovat: Co tady děláme v cizí zemi, jsme malá skupina, obklopená nepřáteli! – Rychle zpět!
Příběh druhý - o 800 let později: 1150 - 1250. Od roku 1150 jsou Mongolové neklidní. Objevuje se mezi nimi mladý chán, který postupně získává moc. Tento, později nazývaný Džingis Chán, získává vládu nad celým Mongolskem. Je opakovaně vzat do vězení a osvobozen a pokaždé získává víc síly. V análech se říká, že jej uchopili duchové vzduchu a jako ve víru jej osvobodili ze zajetí. Tomu předcházela vlna strachu. Číňané vystavěli proti jeho útokům velkou zeď, ale ta také nebyla silnější než odvaha jejich obránců. Co dělá Ahriman? Marsičtí démoni předesílají strach a když Džingis Chán a jeho strýc Kublaj Chán stojí před čínskou zdí, obránci se rozprchli. Démonický Mongol mohl bez zábran vtáhnout do Číny. Táhne do Persie, zpustoší velkou část země, táhne do Řecka a nakonec se usadí v jižním Rusku. Rozhodne se, že Západní Evropu dobude velkými nájezdy, jeden přes Uhry a druhý přes Slezsko. Severní vojsko stojí v roce 1241 poblíž Vratislavi v Liegnitzu. Slezští rytíři a všichni, kdo se mohli pohybovat, táhli proti Mongolům do pole, mezi nimi hrabě Wilhelm a jeho synové. Starý opat von Leubusz vystupuje ještě v 94 letech na koně. Nikdo z obránců nepřežil. Brána do Evropy byla otevřená, nechráněná. Každý se domníval, že nyní je všechno ztracené.
Další den šla na bitevní pole svatá Hedvika, šla hledat své příbuzné. Poznává je, protože každý z nich měl šest prstů u nohy, tak tomu bylo v jejich rodu. Nenachází už žádného Mongola, - byli to divoši, vrátili se na koních a po třech měsících nebyl ani jeden Mongol západně od Mongolska. Hedvika byla tetou Alžběty Duryňské a byla rovněž křesťanským zasvěcencem. Také zde to byla světelná aura křesťanských zasvěcenců, která dohnala démony k útěku.
Zde tomu bylo přesně stejně jako v Římě: potom, kdy Římané zvítězili v bitvě, nastává jakoby probuzení ze snu a Mongolové s úprkem opouští Evropu.
A dnes? Nyní lze vypočítat, že další perioda je či bude mezi 1950 - 2050. Podle tvrzení Lievegoeda z roku 1990 se bude až do přelomu tisíciletí vše odehrávat v Asii, pak to nějakou formou přejde na Západ. Pak zde budeme mít nejen zaktivizovaný islám, ale přijdou také démony posedlí Mongolové. Přirozeně, tentokrát nepřijedou na koni, avšak přijdou. Zajímavé je vyjádření Rudolfa Steinera již z roku 1924 při zemědělském kurzu ve Vratislavi. Tehdy řekl: „Protiklad mezi Ruskem a Amerikou, to je jen zdání. K pravému rozporu dojde mezi Čínou a Amerikou. Zda půjde přes Evropu nebo přes Tichý oceán, to je otázkou. Evropa může doufat, že se to bude dít přes Tichý oceán.“ A jaká bude nyní ochrana? Opět bude záležet na tom, zda bude Evropa vyzařovat dostatek křesťanského světla.
První symptomy osudové křižovatky jsou již zde. Z nevýznamných šachtových věží v písčitých pouštích se staly mohutné arabské naftové státy. V konfliktu v Zálivu dobyla západní aliance Pyrrhova vítězství! A Čína? Mao-Ce-tung byl za japonské invaze odražen v boji o hegemonii v Číně. Tu učinil velké tažení do Severní Číny (poblíž Mongolska). Co tam dělal? Nechal se inspirovat marsickými démony, vrací se jako marx-leninista, utužuje komunistický teror a prosívá a pustoší hmotně i morálně celou Čínu. Stará kultura byla zničena, knihy spáleny, chrámy rozbořeny, umělecké poklady znehodnoceny, zemřely miliony lidí - kulturní revoluce jednoho hrozného muže. Tak hrozní mohou být jen marsičtí démoni. A přece to jsou jen předchůdci.
Budeme-li uvažovat ve smyslu spojeného působení Lucifera a Ahrimana až do dnešní doby, tedy krátce po přelomu tisíciletí, pak vidíme v Číně zřetelně spojení démonické levicové ideologie Lucifera s hmotařstvím Ahrimana. Můžeme si klást i otázku, co může vzejít ze zaplavení světa výrobky expandující čínské ekonomiky počátkem 21. století, když se v Číně kombinuje démonická komunistická idea, zavedená Maem, s nejbrutálnější formou ahrimanské ziskuchtivosti, která předčí všechny kritizované prvky bezohlednosti vůči dělníkům v prvních stádiích kapitalismu. Nejtěžšími utlačovateli jsou aktivní členové komunistické strany, vracející v podobě celých rodových podnikatelských gangů zemi do poměrů otrokářství.
Rozhodující bude duchovní situace v Evropě! Proto je naším úkolem, abychom zde vybudovali esoterní křesťanskou síť. To by měla být naše starost, zda se to podaří. Podaří-li se nám to, nebudou sem démoni chtít přijít, nebo když sem přece jen přijdou, pak se zaleknou. Je naším úkolem, anthroposofů i těch, kteří teprve směřují k tomuto esoternímu křesťanství, vytvořit křesťanskou infrastrukturu. Tím bude atmosféra prozářena křesťanským světlem. Toto světlo nevidíme, ale démoni se ho zaleknou. Děla je nebudou moci zadržet, avšak zadržet je může křesťanská infrastruktura. Případný další křesťanský zasvěcenec může působit pouze tehdy, bude-li existovat křesťanská základna.
Ale nemysleme si, že tím jsou míněny jen nějaké vnější církve a školy. Porozhlédněme se sami, opusťme na chvíli svůj často podmračený nebo nihilistický vztah k současnému světu, a hledejme kolem sebe.
Lievegoed uvádí, že můžeme najít třeba továrnu, v níž budou snad tři nebo čtyři lidé aktivní, kteří porozumí něčemu z toho, co chce duchovní věda, antroposofie.
Na dotaz, záleží-li na jistém společenství nebo na jednotlivé osobě, jako tomu bylo u papeže Lva II. nebo u Hedviky Slezské, Lievegoed odpověděl: Lev a Hedvika nebyli sami, prozářili zemi křesťanským světlem, elementární bytosti byly takřka zkřesťanštělé. Byla to jedna osoba, která to provedla, ale struktura existovala jak pro Lva v Římě, tak pro Hedviku ve Slezsku. Hedvika založila klášter a ovlivnila intenzivní duchovní život.
Může tomu tak být i dnes, na počátku nového tisíciletí. Je to jediná cesta.
Když Rudolf Steiner hovořil o budoucnosti, pak hovořil o jakémkoli možném vývoji. Ve svobodě lidí tkví, že mohou vyvolat jedno nebo druhé. Nyní je naším úkolem v Evropě, abychom založili křesťanskou infrastrukturu: všude založit malá a větší zařízení, kde bude intenzivně duchovně konat a pracovat. Pak vytvoříme základ naší budoucnosti ve velkém duchovním boji a tříbení, v němž se nacházíme! A že jsme slabí, že nemáme možnosti? Je to jen na nás! I nyní může pro nás v tichosti platit výstižné heslo z Listopadu 1989: Kdo, když ne my? Kdy, když ne dnes?
Václav Havel byl “šílenec“, který o cosi pravdivého pro lidi usiloval, a to pouze z principu. Pravda, láska, svoboda jsou hodnoty samy o sobě, netřeba je zdůvodňovat. Cítil nutnost mluvit a žít pravdu. Nevěděl, že to tu „rupne“ a že tedy bude zbaven této tíže, nevěděl nikdy, kolik let vězení dostane a zda se z něho vrátí. Dnes se ale nemusíme již nechat zavírat. Snad je to i tím těžší. Můžeme svobodně beztrestně kritizovat, tedy to z plných plic činíme. Bohužel jen směrem ven, nikoliv u sebe.
Pravá duchovnost se rodí z živé praxe, snad tápavě, nejistě, ale poctivě, trpělivě, stejnoměrně, s vírou, nadějí a láskou. K duchu nevedou cesty ve stylu – řekni mi, jak mám držet ruce při nabíjení se energií ze stromu, dej mi bio-dynamický kalendář správného výsevu a já budu sít, řekni mi ke komu a jak se mám modlit… To by byly prvky sektářství.
Tak jako byla výše zmínka o továrně s několika niterně aktivními zaměstnanci, pamatuji na někdejší úřad s několika podobnými, kteří neviditelně prosvětlovali celé okolí. Dokud tu byli, lépe se zde dýchalo.
Vím o lékařce, která prosvětluje celé okolí, pacienta bere jako partnera, osvěží ho a naplní radostí a nadějí. Bere si jeho potíže za své a nechá ho, aby si vzal za své její radost a naději. A nikomu se ani nesvěřuje, kolik let po vystudování medicíny studovala ještě antroposofickou a holistickou medicínu.
Vím o vedoucí odboru alternativního školství na jednom KÚ, která může ovlivňovat ledacos.
Znám úředníky, kteří, pokud to jde, pomáhají bezradným lidem u přepážky a od kterých si odnášíme pocit sounáležitosti se zástupci státní instituce, kterou potřebujeme.
Vím o vyučující na Jihočeské univerzitě (byla na našem minulém setkání), která, aniž by zevně agitovala, dává studentům ten nejúžasnější vklad, nebo provází návštěvníky po své ojedinělé biozahradě.
Vím o svém příteli – architektovi, který se zájemcem o projekt po dlouhou dobu modeluje jeho představy, oba nad prací hloubají, nechávají ji zrát…, až je na konci dům, kde se dobře bydlí a který si zájemce vysnil a vymodeloval nejprve doma nebo v ateliéru.
Vím o ředitelích různých organizací, od porodnic, kde se vstupuje do tohoto světa, přes waldorfské školky a školy, až po zdravotně sociální zařízení, kde se umírá, a tito ředitelé, aniž by vykřikovali cosi o přepracovanosti nebo že jsou „na mrtvici“, ani to, o co se v soukromí zajímají, jen lehce korigují dění věcí do správných kolejí, a druzí, zejména zaměstnanci, „pouze“ potřebují jejich duši, jejich auru, potřebují vědět, že tam jsou. Rozsvěcují jejich prostor.
Vím o nakladateli, který…, ale co bych se rozepisoval, dosaďte si sami. Každý ze čtenářů jistě ví o někom podobném.
A konečně: Víme mnozí o tom, jak se společnými silami, sesednuti do pomyslného kruhu při občasných víkendových setkáních, dostáváme do důvěrné blízkosti výroku – Kde jsou dva či tři atd. ve jménu Mém, jsem mezi nimi. Nejde tam ani o mentalitu čajového dýchánku, ani o chtivost nějakého energetického nabití pro sebe, ani o povalování se v pocitu výlučnosti nás věřících či nás duchovních. Občas se ale zadaří pociťovat i vyšší požehnání, občas se snad malinko pootevřou nebesa s novým živým poznáním, které proudí přímo do niter. Záleží na nás všech. Nezáleží na tom, kdo a jak diskutuje, nebo zda aktivně mlčí. Z takových chvil pak vycházejí i nitky, které se mohou podílet na oné křesťanské „infrastruktuře“, o které jasnozřivě hovořil pan profesor Lievegoed. Jistě, že jsou různé stupně pokročilosti. Někteří si na pokročilost jen hrají, jiní jí žijí. Mějme úctu k pokročilejším, avšak mějme i naději, ba vědomí, že každý máme svůj úkol a každý máme i své možnosti zrání a působení na zlepšení světa. I niterné zrání těch, kteří jsou bez možnosti setkávání je významným úkolem, který se průběžně integruje do duchovnéího organismu naší vlasti, Evropy i světa. S použitím některých myšlenek profesora Lievegoeda jsem se zde snažil konkrétněji ujasnit, jak může být naše poctivé úsilí bezprostřední součástí světového dění, i kdybychom zatím neviděli žádné ovoce.
(Úplně malá poznámka: k napsání tohoto článku mne podnítila zejména atmosféra minulého setkání v Českém ráji.)
2024 ©