Pele mele o Vánocích ze starých i novějších mailů.

Z tv pořadu o Rybově mši Hej mistře: Je jedna z několika jeho mší a z více než čtrnácti set dalších skladeb. Byla pak víckrát upravována, mj. i církví, aby lépe sloužila liturgickým účelům. Byla pozměňována instrumentace, text i některé hudební části. Asi i sám Ryba ji nechával hrát o tóninu níž než jak napsal původně do not, aby to bylo přístupnější širším venkovským nastudováním. Svědčí o tom i naladění původních varhan, starých přes dvě století, na které byla mše v roce 1796 hrána, v kostele Povýšení kříže v Rožmitále. Bývá tam na ně hrána dodnes. Mše se dochovala náhodně, jen jako opis nějakého opisovače, tedy originál se nedochoval. Ryba psal i vážnější a náročnější skladby, například Stabat Mater. V této mši se ale přizpůsobil širšímu lidovému vnímání. Je blízký Mozartovi, ale i tak jsou tam momenty, připomínající, hlavně před závěrem, i Beethovena či Webera.  Letos byla mše nahrána v původní verzi.

Kdysi běžel o Rybovi televizní dokument, kde přesvědčivě dokazovali, že nespáchal sebevraždu, ale byl zavražděn v blízkém lesíku. Byly i indicie, že místní četník o pachateli věděl, ale naopak pomohl zahladit stopy. Pak už se o tom nic nepsalo a tak se dál traduje, že spáchal sebevraždu. Ale on - poctivě věřící a poctivě se starající o početnou rodinu? Navíc - s mnoha skladatelskými plány?

Jen perličku: V dětství jsem si myslel, že tím mistrem je míněn Ježíšek, a když byl vyzýván, aby vstal bystře, připadlo mi, že to s ním berou nějak zhurta, když se sotva narodil.  

K té mši, co dávali v televizi letos na Štědrý večer z Rudolfina:  Jiří Bělohlávek zvolil hodně pomalé tempo. V rádiu je zvuk hutnější, svižnější, energičtější. Tady mši pojali víc koncertně. I když je to hezké vždycky, nešlo mi  ji plně vychutnat. Možná taky rozestavením snímání zvuku, připadalo mi nějak  neucelené. Nebo to možná bylo trochu i tím, že tam nebyla obvyklá chrámová akustika. Sbory se mi líbily moc, však byly početné.
Ten historizující betlém, kterým to bylo doplňováno, mi k tomu moc nešel, ale chápu že do televize musí být i něco zpestřujícího.
Vzpomínám že když jsme se jeli do Třebechovic  podívat se na něj ještě za totality, nikde nebyla k němu upoutávka, ale všude jen na muzeum dělnického hnutí. Až lidi nás nasměrovali, že to je tam. Že  je v tom muzeu betlém, to nikde uvedeno nebylo, byly tam fotky a dokumenty o dělnickému hnutí a socialismu od Gottwalda až po fotky Brežněva, a jako součást toho byl výtvor vykořisťovaných dělníků - betlém.

XY: Jsem vděčná, že jsem mohla jako dítě často pobývat mezi betlémy a vžívat se bezelstně do jejich děje. S tichem v sobě (tehdy to bylo automatické, nebyla jsem hlučně pobíhavé a stále nějak skotačivé dítě, spíš zádumčivé a snivé) a jakkoli dlouho. To jsem mohla stát v celé velké místnosti před mnoha betlémy a "být si v nich" podle svého, se svou dětskou obrazotvorností a fantazií. Děda měl pochopení a i když mi jednou dvakrát řekl: "Nešahej na to", tak odešel a stejně si asi domyslel, že jsem neodolala a občas nějakou tu dřevěnou figurku pohladila. Mohla jsem si je zapínat a vypínat podle svého - hrající, cinkací, chodící jen občas někde dokolečka, jindy se pohybovalo celé betlémové monstrum, co vyplňovalo pro mě tehdy skutečně OHROMNÝ roh místnosti. Nevěděla jsem kam dřív se dívat. Ten betlémový svět nebyl pro mě nikdy okoukatelný. To vše se dělo v brodském muzeu, kde děda dělal správce i průvodce. Když to šlo, zahrál mi tam i na opravdický flašinet. Podkrkonoší betlémy oplývalo - lidé je tam vyřezávali velmi zručně a když neuměli, tak si figurky aspoň malovali na tvrdý papír a vystřihli,  pak přilepili na zašpičatělé dřívko a to zasunuli do některé z děr hustě navrtané ke zdi přizdvihnuté desky. Aby byl pěkný podklad, chodilo se do lesa na k tomu určený nízký mech, kterým se plocha mezi figurkami vystlala anebo stačila i vata, imitující sníh. Každý rok jsme s dědou i doma takový betlém dělali. Vsadil do něho i staré kolo z gramofonu a na něm dokola chodily či běhaly ovečky. Šly totiž přepínat na obě rychlosti z gramofonu - 45 i 33.   

Z mého mailu:  Dalo mi dlouho práci zbavit se asociací na můj v dětství nejhrůznější den z roku, Štědrý den, kdy máma hysterčila kvůli  zběsilému dohánění úklidu od rána, pohádali se na pokračování, pak otec zdobil stromeček podle postupu co znal z dětství a dodržoval jako dogma (mne k tomu nepustil), pak si "zbožně" klekli ke kanapi, zapěli Narodil se... nebo Dudlajdá,  odříkali Otčenáš a naladili slavnostní ksichty k rozdávání dárků. Bylo mi z toho všeho úzko a odporno. Pokaždé až dosud si užívám toho štěstí,  že se už nikomu nemusím podrobovat.

I když už jsem je někde uvedl, připojím dvě vánoční reminiscence (mají přijít taky do knihy o Vánocích, která by snad měla vyjít k příštím Vánocím).

Diakonické středisko na nábřeží u ohybu řeky Otavy v Písku, Vánoce. Slovo Diakonie pochází z řečtiny a znamená sloužit, starat se o druhého. Většina klientů  zde na Vánoce zůstává. Služby  jsou o svátcích v oslabeném, víkendovém režimu. Přesto jsou klienti - zájemci včas dopraveni na program do jídelny, které říkám při volných setkáváních raději obývák. Zní to domáčtěji, že? Sešli jsme se tu dnes, krátce před Štědrým dnem, jen tak, na kus řeči. Je pátek, uživatelé jsou touto dobou zvyklí na můj „kulatý stůl s ředitelem“ nebo podobný program. Nemám tentokrát nic připraveno, nic nebylo ani předem ohlášeno. Známe to mnozí, nečekané programy bývají někdy ty nejhezčí, když se spontánně improvizuje. Improvizace spočívala tentokrát v nápadu sociální pracovnice přinést z domova cédéčko s Rybovou Českou mší vánoční. Otřepaný vánoční program? Jak kdy, jak kde, jak pro koho. Před hudbou ještě přečte část půvabného textu mše, která je spíše sérií pastorálních scén, já říkám něco o autorovi. Pak se zhasíná, zůstávají jen svíčky. Legrační: maně pořád odsedávám od vánočního stromečku, aby mi nechytil rukáv, i když jsou svíčičky elektrické. Ty na stolech jsou ale z pravého vosku. Většina klientů hůř slyší, máme důvod si hudbu pustit „na plné pecky“. Vyhovuje mi to, jsem tak zvyklý už od svého big-beatového mládí. I Rybově dvě staletí staré hudbě to svědčí, má švih, šťávu, rytmus i melodii na výsostně kultivované úrovni. Vím, že klasická hudba se u našich seniorů nesetkává zrovna s velkým zájmem. Přesto cítím v obýváku pohodu. Sedám na gauč, pečovatelky přisedají, ale musí mít oči všude – někdo si rozlije čaj, jinému spadne hůl, třetí se zakucká. A Ryba duní, jiskří, zpívá, hladí, snad ani sám Mozart by to nesložil lépe. Srovnání se mi vnucuje stále přesvědčivěji. Ryba byl ovšem „jen“ Čech, navíc chudý venkovský kantor bez možnosti cestování či mecenášů. Je tedy jen náš. Vlastně je to příjemné vědomí. Je toho už málo, co nám zbylo národního, autentického. Jsem si nejistý, zda nálada vánoční pohody, kterou v obýváku tuším, není jen můj subjektivní pocit. Do tváří v přítmí nevidím.

         Po doznění je chvilku ticho, pak ti, co mohou, tleskají, i ti ostatní se usmívají a sdělují, jak se krásně cítili. Ryba vyhrál. Vyhrálo i obyčejné rodinné společenství, kde si lze jen tak přisednout na kanape a se zavřenýma očima sdílet krásu. Pro seniory většinou mezi osmdesátkou a stovkou je to vzácné.

         Zjišťuji, že proti profesnímu vyhoření nám pomáhají i uživatelé, pokud jim můžeme přispět k tomu, aby si prožili něco svátečního a povznášejícího, nebo alespoň harmonii svého nitra. Tahle jejich pomoc je větší, než jsem si kdy myslel.

         Večer téhož dne: sestřičky a pečovatelky mi říkají o paní z nedalekého bydliště, která byla vrácena z nemocnice. Potřebuje nutně péči. Její syn, známý alkoholik, ale odmítá dát klíče zaměstnankyním, které tu o paní pečovaly už dříve. Hrozí jim fyzickým napadením. Víme, že i před pobytem v nemocnici mívala paní často hlad, někdy se nemohla zvednout na nohy. Syn bývá doma jen na přespání a vystřízlivění, dopoledne zas odchází. Duševní stav paní jí neumožňuje situaci samostatně vyhodnotit a přivolat si pomoc. Co s tím? I osmdesátiletá nemohoucí paní má právo na důstojný život. Nedaleko v naší Diakonii mají její vrstevníci Rybu i rybu, ona jen opilého syna a snad i hlad. Ani dcera nepomůže. Není sice naší profesní povinností se v takovýchto případech starat, ale lidskou a občanskou ano. Ekonomka Majka obtelefonovává několikery instituce a úřady. Marně. Chápou problém, ale nejsou kompetentní. Linka pro seniory je prý jen pro ty, kteří sami zavolají. Mají pravdu. Ale tato paní si sama nezavolá. Sociální odbor Městského úřadu se zajímá, rád by pomohl, ale mohou pomoci taky jen těm, kteří o to požádají, nemohou své služby vnucovat. Ano, je to tak. Mají pravdu. Všichni mají pravdu. Ani já, kdybych byl na vedoucí pozici těchto úřadů a institucí, bych asi nejednal jinak.

         Co s tím? Žije paní ještě? Večer se vždy díváme alespoň do oken zvenčí, zda se uvnitř svítí. Ano, zdá se, že jde i televize. Zkoušíme už pokolikáté s jednou ze sestřiček zvonit. Konečně. Slyšíme šourání. Paní tedy žije. Dokonce nám otvírá, suše říká, že nic nepotřebuje. Je to tak opravdu? Nebo to říká v zastrašení, protože je kdesi v bytě její syn, trýznitel? Měla tato paní Vánoce? Jaké asi? A věděla vůbec, že jsou?