Navykli jsme si na jiný život, že? Na snadnou dosažitelnost všech možných i nemožných výdobytků vyspělé společnosti. Asi jako když máme automatický nárok na přídavky na děti, nemocenskou nebo důchod (ještě před sto lety nic takového nebylo). A najednou bum: narazili jsme na ten covid. Spíš on narazil do nás. Situace nám připadá jako provozní zádrhel vůči našemu štěstí nebo aspoň navyklému životu. Podobných i horších pohrom bylo v historii bezpočet, dnes jsme tím ale zaskočeni, ba někteří pohoršeni. Už toho bylo na těchto stránkách ke kovidu hodně, nechme už tohoto tématu, protože i pro nynější niterný život můžeme čerpat posilu z toho, co každoročně přichází a co je dosud lidstvem ne zcela pochopenou milostí, usebráním, posilou i inspirací. Vánoce. Ne náhodou byly načasovány do odevždy posvátného období zimního slunovratu. Po Malém průvodci Adventem na těchto stránkách z 26. 11. se zastavme u Vánoc.
Slunce, kterého je na obloze poskrovnu, prožehuje touto dobou Zemi odspodu, od protinožců. Propaluje ji svou tichou ale mocnou láskou. To souvisí s mysteriem takzvaného Půlnočního Slunce, které má o Vánocích největší sílu. I duchovní vlivy můžeme proto zachycovat při modlitbě či meditaci ne shora, „z nebes“, ale jaksi odspodu, z tichosti nitra. Kristovo Půlnoční Slunce k nám září jako novorozeně pod srdcem matky, „zdola“. Proto se jeho světlo rodí v jeskyňce našich niter. Načasování narození božího Dítka – Ježíše jistě nespadá náhodou do této slunovratové doby, kdy se i Slunce znovu rodí od svého minima jako novorozeně.
Po aktivitě většiny roku můžeme vnímat vánoční čas zastavení, spočinutí v sobě. (Pravda, nepíšeme nyní o onom soudobém vánočním třeštění kvůli jakési obsahově vyprázdněné sklerotické idylce, skládající se z tupě přejímaných zvyků a obyčejů, ba i ten vánoční stromeček k nám přišel až koncem 18. století od jižních sousedů.) Země kdysi dostala největší dar – Ježíše Krista. Tak jako utrmácený, mrazem vyčerpaný či atrakcemi kolem cesty uondaný poutník spočine s úlevou v teplé místnosti, přehlíží v klidu události posledního úseku cesty a pak se v rozjímání rozhoduje, kam a jak dál, i naše nitro se v této době stává opět čistým listem papíru. I z mystických zdrojů se nám dostává inspirace k duševně-duchovní obnově, ke zčistění, k pohledu na sebe z prostorů věčnosti, k odložení zbytečného niterného harampádí, které se od minulé zimy nastřádalo a tísní nás zašlou nečistotou a ostrými hranami. I sníh venku tiše a laskavě zaobluje ostrosti tvarů, zakulacuje hrany. Pravá duchovnost se blíží dokonalému tvaru koule, to věděli i zednáři. Při vývoji je žádoucí zakulacení. Totéž můžeme v této době činit i my se svými ostny. Nabízí nám to v intimitě nitra inspirující vliv duchovního vládce zimy, archanděla Gabriela s jeho sněžně liliovou bělostí a mírností. O Vánocích se vždy znovu ujímá neviditelné vlády v dějích přírody i v lidském nitru (pokud si toho všimneme). Tiše a něhyplně patří, tak jako měsíc v úplňku, do komůrek našich niter, když se kolem nás ubírá svou zimní poutí.
Aktivity uplynulého roku se dochvěly a my můžeme přehlížet jeho žeň. Snáze v tomto klidu rozeznáme povahu a hodnotu našeho jednání, hlásí se i potřeba nového bilancování skutečných kvalit. V této příhodné době, kdy i naši předkové v klidu příbytků prohlíželi své hospodářské náčiní a opravovali je, se zrodil i původní opravdový smysl předsevzetí. Počátek mystického roku byl k tomu nejpříhodnější. Nebýval tak hlučný a bujaře upovídaný, ale tím opravdovější. Předsevzetí vyvstávala z těchto zimních sněhově bílých nálad jako skutečná, spontánní potřeba sebeobnovy a sebenápravy.
V tichu svaté noci se rodí boží Dítě – zárodek klidu a lásky ve vnímavém nitru. Občas ho v sobě můžeme lehoulince zavnímat. Potřebuje k vývoji čisté a harmonické prostředí. Pohybujme se od doby vánoční kolem tohoto novorozeněte s laskavou pozorností a něhou, abychom je nepotřísnili svou chtivostí, neodradili spěchem, zlobou či ukřivděností, nezadusili svými nesplněnými představami, nepopálili závistí a žárlivostí, neohlušili křikem své bujarosti či myšlenkové neurvalosti, nepřehltili samolibostí a bezohlednou sebeláskou, neoslepili bengály bezuzdných zábav a rozkoší, neochromili nezájmem a lhostejností, nepřehlušili pýchou…
Pak nás toto křehké Dítě povede jako andělský posel tiše a jemně k citům, myšlenkám a činům, které nezanechávají negativních stop. Přiblíží nás k božímu „gravitačnímu poli“. Vždyť ono Děťátko není ničím jiným než Kristovým JÁ, oním diamantem, který Ježíš Kristus vzářil do aury Země a tedy i do našich niter již před dvěma tisíciletími. Zatím jsme si toho většinou moc nevšímali. Začneme? Zdá se, že je na čase. I chorá a námi vysílená a zdecimovaná Země to potřebuje. Kristova aura, sjednocená tehdy s nejvyšší božskou Láskou, se rozzářila tak mocně a soucituplně, že se protiskla do aury všeho lidstva jako latentní stopa, možnost, nabídka. A protože láska neumírá, ale jako jediná síla v celém stvoření obnovuje trvale sama sebe i vše, kam je vydána, je tato síla trvale i v našem prazákladu. Láska jako jediná síla Země dáváním neubývá, nýbrž přibývá. Čeká neslyšně a nevtíravě, až ji začneme hledat, vnímat a používat. Chce to jen vytrvalou snahu s ní počítat a řídit se jí, ba vidět tento základ i v hloubi druhých lidí, včetně takzvaných nepřátel. Budeme-li ke všem přistupovat s vědomím, že i oni mají v sobě zárodek Krista, podivíme se výsledku. Tento zárodek máme všichni, jen ho máme každý zastřený něčím jiným a vidíme to snáze u druhých než u sebe.
Od dob Kristových se cosi podstatného změnilo jednou pro vždy. Dávní Indové a jiní před Kristem, či spíše jen nepatrné procento mistrů tajných mysterií, museli pracně vysunovat své vědomí do kosmických výšin, aby se tam dotkli zbytků dávného Prazákladu. Vraceli se k původnímu Duchu. K tomu sloužila mysteria, rituály a jiné obtížné praktiky pro vyvolené a připravené šťastlivce. Takto získané síly však stačily jen na život v ústraní, ne v terénu a zkouškách světa. Co se však stalo na přelomu věků? Onen vzývaný slunečně jasný Bůh, Kristus, sestoupil až k nám, na dno zemské propasti a protiskl se do zemské atmosféry. Vynesl mysteria z šera tajných svatyní a chrámů na denní světlo pro všechny. Chrámová opona, tající svatá mysteria jen pro vyvolené, se roztrhla. Kristem se mysteria stala možností pro všechny. Proto stačí toto vědomí radostně přijmout, nechat se jím bděle prostoupit a prosytit a říci svou duší své celoživotní a svrchované Ano jejímu ženichovi – Kristu. I středověcí mystici věděli, že duše se má stát Kristovo nevěstou. Je to rozhodnutí, ke kterému nepotřebujeme nedostižná mysteria, protože je přístupné každému, kdo usiluje o trvalou víru, naději, lásku, ale i odvahu, touhu, pravdivost, trpělivost… Nebo lépe – ne kdo usiluje, ale kdo jimi rovnou žije, znovu a znovu i přes tisíce nezdarů. (Štěpán Rak a Afred Strejček: Tajemství úspěchu je ve slově ZNOVU.) Nemusíme k tomu být adepty či zasvěcenci zvláštních, obtížných či metafyzických nauk a metod, nemusíme se pachtit za otvíráním čaker, za nepřirozeným nabíjení neznámými energiemi a vibracemi, za hledáním lepších a ještě lepších vůdců a guru či manipulátorů, za zážitky změněných stavů mysli, za jasnovidem či poznáváním své minulosti nebo budoucnosti…
Ztišíme-li se trpělivě, pak nejprve jen lehce zavnímáme, později se přiblížíme a nakonec, snad po řadě pokusů alespoň trošičku splyneme s tímto Dítkem, které je k nalezení na dně naší pomyslné škvírky do hloubi nitra. Můžeme tomu ale pomáhat i něčím jiným. Při vědomí posvátné přítomnosti Děťátka v našich niterných jesličkách se můžeme snažit vyčistit chlév našeho nitra. Pozvolna, klidně a bez horečnatého sebeobviňování a sebezatracování si probíráme své nálady, pocity, činnosti, postoje, plány, záliby, prohřešky, zlozvyky… Přijměme se i s tímto sebepoznáním, jací jsme, ale vylaďujme se pozvolna na slunečnější a vzdušnější obsahy svých duší. Osvícena posvátným Nicnechtěním, objeví se nám naše „želízka v ohni“ jako zbytečnosti, marnivosti, plytkosti, okliky, nafouklé nic našich citů a myšlenek, libostí a strachů či stresů, jako pošetilé hlídání si nedotknutelnosti svého ega. Ono novorozeně v jesličkách našeho nitra nám pomáhá náš chlév čistit, když se k němu tiše přimkneme. Tiše a bez spěchu. Rozpoznáváme pak vše odpadkové, co je nutné odklidit, aby se naše nitro znovu nadechlo svěžího čistého vzduchu. Třeba se to nepodaří ihned a plně. Ale vždyť tento náš pravý Prazáklad je nám trvale k dispozici, či spíše – my se můžeme dát k dispozici jemu. Jen si toto subtilní a křehké novorozeně neponičme bezohledným uchopováním či chlubením se jím. Může zázračně působit jen v tichu niterných jesliček, ze kterých se nesmíme pokoušet je vyndavat a smýkat jím jen pro sobeckou potěchu. Jinak se rozplyne jako balónek z duhy, kterého se dotkly drsné ruce. Ale i to se stává. Jinak to asi nejde. Je pak třeba znovu a znovu potichoučku, bez spěchu si vyvolávat naladění niterných jesliček a opět poodhrnout jejich přejemnou záclonku. Někdy, ve chvílích Milosti, kdy už jsme snad vzdali naše úsilí, je poodhrnuta či spíše prozářena sama, za nás, Světlem Jezulátka samého.
Osvobodivá říše svobody, čistoty a bezpečí se nám nabízí kdykoliv k nakročení nebo proniknutí. Pak mizí navyklé pojmy dobra a zla, ba i pojem duchovna, duchovní cesty jako překážející nálepky, padá i naše rafinované sebeobhajování toho, co bychom měli odložit. Pak od těchto zimních zkušeností vede již přímá linie kosmických nálad k niternému prožití velikonoční očisty, naděje a obnovy a od Velikonoc pokračuje až k Letnicím s jejich prozářením Duchem svatým. Zachytíme-li totiž alespoň trošičku poselství jednoho posvátného období, máme větší naději i na hlubší prožití svátků následujících, protože posloupnost ročních svátků je hluboce provázána. Nechtějme však jen lovit zážitky – pak to pravé přehlížíme. Podnikejme jen, bez chtění a netrpělivosti, v zimě vnory do hlubin jeskyňky niterného Betléma, v létě třeba výsuny společně se zemskou duší vystupující do kosmu, kde na nás čekají plamenné výhně laskavé Mohutnosti a Síly Boha Otce. A proč to? Touhou být s Boží pomocí lepšími lidmi kvůli světu se stáváme křesťany.
/Částečně podle knihy KF – Za Půlnočním Sluncem Vánoc, vydané nakl. Malvern v roce 2016/
2024 ©