Informace z internetu: Válečný konflikt z let 1950–1953. Dne 25. června 1950 překročila vojska severokorejské lidové armády 38. rovnoběžku (demarkační linii) s cílem sjednotit Koreu pod komunistickou vládou. Následně byly do Koreje povolány jednotky OSN, aby čelily invazi. Na severokorejské straně se do války později zapojila také Čína a SSSR. V průběhu války došlo několikrát ke změně situace. K příměří mezi OSN na jedné straně a KLDR s Čínou na druhé došlo 27. července 1953.

Dne 27. května 2009 KLDR oznámila, že se příměřím již necítí vázána. Dne 23. listopadu 2010 zaútočila na jihokorejský ostrov Jon-pchjong.

Všechny dohody o vzájemném neútočení byly Severní Koreou jednostranně vypovězeny 8. března 2013, poté, co Rada bezpečnosti OSN uvalila na Severní Koreu další sankce kvůli jejímu třetímu jadernému testu.

V 90. letech přineslo plánované socialistické hospodářství v Severní Koreji hladomor, podobně jako na přelomu 60. a 70. let v komunistickém Vietnamu. Byla to zóna sovětského potažmo ruského vlivu. Po kolapsu Východního bloku na začátku 90. let se stala jednou z mála zemí, kde se režim nezhroutil, a staré vazby tak byly přetrhány. To vedlo k ohromné krizi, jejímž následkem byl jak hladomor, tak hospodářský úpadek. Přestože hospodářská výkonnost stále klesá, země vynakládá stále v poměru se svými sousedy enormní náklady na zbrojení. Veškerá technika včetně vojenské je však vzhledem k izolaci státu považována za velmi zastaralou, nicméně nepočetné elitní vojenské jednotky disponují kvalitními zbraněmi. Země trpí nedostatkem elektrické energie; v důsledku toho musí být radikálně omezena spotřeba domácností – povolen je jen určitý počet spotřebičů, během noci pak bývá energie odpojená. Ochromena je též doprava; soukromé vlastnictví automobilů téměř neexistuje a obyvatelé cestují většinou na kolech nebo hromadnou dopravou.

Vzkvétající Jižní Korea s tržním hospodářstvím se od počátku orientuje na spolupráci s USA.

Stovka vyvolených směla spatřit bratry, manželky a děti. Do KLDR vezli léky i teplé oděvy

   Jihokorejec Min Ho-shik (84) při setkání se svou mladší sestrou | Foto: Reuters V severokorejském pohraničí se sešly rodiny, které v padesátých letech minulého století rozdělila korejská válka. Žadatelů jsou desetitisíce, štěstí však má jen stovka z nich. Naprostá většina jsou staří lidé, kteří mají možná poslední šanci spatřit své příbuzné.
 

Soul - Většině z nich je hodně přes sedmdesát. Opírají se o hůl - či o své blízké -, někteří jedou na invalidních vozících. Do severokorejských Diamantových hor v úterý dorazily bezmála čtyři stovky Jihokorejců, kteří měli to štěstí, že se smějí potkat se svými dětmi, sourozenci, manželi či rodiči, kteří žijí za neprodyšně uzavřenou hranicí na severu.

V padesátých letech je rozdělila korejská válka. Teď vezou stovce Severokorejců to, co potřebují nejvíc: nedostatkové léky, teplé oděvy a peníze.

Sedmasedmdesátiletá Jihokorejka O Čchol-nan vzpomíná, jak jí rodiče před svou smrtí se slzami v očích vyprávěli o jejím bratrovi, který zůstal v KLDR. "Jsem tak šťastná, že se uvidíme. Vůbec jsem nemohla spát," popisuje Čchol-nan, oblečená v tradičním korejském oděvu.

Dvaaosmdesátiletý I Ču-kuk se sejde se svým bratrem. "Naše rodina si byla jistá, že zemřel. Dokonce jsme uspořádali obřad na jeho památku. Pak jsem se ale dozvěděl, že je naživu a chce nás vidět. Je to, jako by vstal z mrtvých," říká.

Válka s KLDR? Zóna, odkud není návratu-

Jak se chovat

Vše, co bude v příštích šesti dnech následovat, je pečlivě naplánováno už od začátku září. "Nedá se nic měnit ani na detailech," popsala v září v rozhovoru s Aktuálně.cz Jung Jae-eun, zástupkyně šéfa odboru mezinárodní spolupráce jihokorejského Červeného kříže.

Ve zvukotěsné místnosti v Soulu, kde sídlí, visí na jedné straně velká barevná nástěnka se vzkazy příbuzných z Jižní Koreje těm, které desítky let neviděli a kteří žijí na severu.

Na druhé straně jsou - většinou hořce vyznívající - vtipy o pokusech sblížit rozdělené Koreje.

Rodiny, které tentokrát měly štěstí a padla na ně volba, dostaly speciální příručku. Je v ní popsáno, o čem a jak mluvit a jak se chovat. Třeba to, že se nemá zmiňovat politika ani náboženství.

O přípravě lidí z KLDR nejsou k dispozici žádné bližší informace.

"Setkání sice trvá tři dny (dohromady šest, protože se sejdou dvě skupiny po sobě - pozn. redakce), ale rodiny spolu stráví dohromady jen jedenáct hodin. Z toho dvě hodiny opravdu o samotě, jinak schůzky probíhají ve velké hale," vysvětluje Jung Jae-eun.

 Cestou na setkání do Diamantových hor. | Foto: Reuters

Důkladné prověřování

Na seznamu rozdělených rodin je 129 tisíc jmen. Asi 66 tisíc lidí prokazatelně žije.

Pro schůzky vybírají zástupci Červeného kříže 250 jmen - a tvoří pořadníky. Nakonec se vybere stovka. Jedním z kritérií je věk lidí, kteří své příbuzné často viděli naposledy v roce 1953, kdy skončila příměřím korejská válka a poloostrov se rozdělil.

"Prověřuje se, zda jsou opravdu blízcí příbuzní. Na setkání je ale potom třeba až pět stovek lidí z každé strany, protože přijíždějí celé rodiny," upřesňuje Jung Jae-eun. "Jen v jednom případě se nám stalo, že dorazil někdo, kdo měl jen shodné jméno. Prověřování je opravdu důkladné," dodává.

Poprvé se tohle setkání uskutečnilo v roce 1988, od té doby se propojilo téměř dvacet tisíc rozdělených rodin. Schůzky jsou nepravidelné, Severní Korea je v minulosti často na poslední chvíli rušila.

Ztraceni i na jihu

Krom propojování rozdělených rodin z obou částí poloostrova pomáhá jihokorejský Červený kříž i těm, kteří sem ze severu utečou. Uprchlíci se totiž do jihokorejské společnosti jen velmi těžko integrují.

Přichází jich málo, většinou mají za sebou otřesné zážitky z Číny, přes kterou prchají a kde není výjimkou, že dívky slouží jako otrokyně v čínských rodinách, než se jim podaří utéct.

 Jihokorejka Lee Soon-kyu (85) a její severokorejský manžel Oh Se In (83) | Foto: Reuters

Podle nářečí každý pozná, odkud jsou, bývají také obvykle menší. "Nejhorší je pro ně pocit izolace," vysvětluje Jung Jae-eun. Mnohé ženy navíc musely v Číně podle místních zvyklostí nechat dítě, které měly s Číňany - a tím se ještě prohloubilo jejich utrpení.

Nevládní organizace jim sice radí, jak najít práci, oni se však v moderní společnosti neumějí pohybovat. Nedokážou používat banky, telefony, internet.

Strach z pronásledování příbuzných

Málokdo z uprchlíků chce navíc vystavit své příbuzné v KLDR riziku pronásledování a věznění, takže i to je důvod, proč se Severokorejci drží v Jižní Koreji spíš stranou.

"Lidé, kteří se narodili ve svobodě, si o ní nemyslí, že je nějak zvláštní. Ale svoboda, které dosáhnete po nějakém úsilí, je velmi zvláštní," uvedla před časem Shin Eun-hee, jedna z mála Severokorejek, které prorazily na jihu. Přišla i s rodiči přes Čínu a v Soulu se z ní - coby televizní moderátorky - stala celebrita.

"Co miluju na Jižní Koreji, je, že mi dala tento zvláštní druh svobody," řekla Shin autorce knihy o korejské popkultuře Euny Hongové. Jenže právě o svobodě a jejím významu se rozdělené korejské rodiny bavit nesmějí.

autoři: Martin Ehl, Zahraničí