Dostalo se ke mně, co se šíří: Radomil Hradil napsal tohle okultní pseudokřesťanské děsení:
Lidé mezi Kristem a Ahrimanem I.
Lidé vdechují jeden druhého. Představ si, že vidíš vzduch vydechovaný lidmi: dech jednoho je v příštím okamžiku vdechován druhým. A představ si, že vidíš tento vzduch i tehdy, vstoupí-li do člověka: v plicích bleskurychle přejde do krve a je rozveden do celého člověka.
To je Kristus. Lidé se navzájem spojují skrze dech ve své krvi.
Nyní však Ahriman lidem na celém světě našeptal, že budou zachráněni, budou-li vdechovat jen svůj vlastní vzduch. Jinak jim hrozí smrtelné nebezpečí. A tak se teď zřekli prožívání druhého člověka ve své vlastní krvi. Každý je teď jen sám se sebou. Bez Krista. Pouze s Ahrimanem, vládcem a šiřitelem strachu. Strachu ze smrti. Strachu z Krista. Připustíme to? Jako křesťané? Jako lidé? Každý je teď jen sám se sebou. Bez Krista. Pouze s Ahrimanem, vládcem a šiřitelem strachu.
Radomil Hradil, 12. října Ahrimanova roku 2020
Lidé mezi Kristem a Ahrimanem II.
Ahriman nesnese, aby se lidé setkávali, aby se scházeli, aby byli spolu. Ahrimanovým ideálem je, aby každý člověk byl sám. Každý člověk aby seděl u stroje, byl jím upoután, byl k němu připoután. Neboť kde se dva lidé sejdou, hrozí vždy nebezpečí, že Kristus bude mezi nimi. A to je pro něj to největší nebezpečí, neboť pak ztrácí svou moc. Svou moc nad lidskou duší.
Podle toho se poznají služebníci Ahrimanovi: Pokoušejí se všemi prostředky zabránit tomu, aby se lidé scházeli. Pokoušejí se člověka izolovat. Nutí lidi ke strojům. Jeden člověk a jeden stroj tady, jeden člověk a jeden stroj tam.
Co můžeme udělat? Nenechat se izolovat. V lásce se setkávat jako živí lidé. Nenechat si vzít schůzky a setkání. Jen tak může být Kristus mezi námi.
Radomil Hradil, 15. října Ahrimanova roku 2020
Lidé mezi Kristem a Ahrimanem III.
Podle čeho se pozná společnost prostoupená Ahrimanem a společnost prodchnutá Kristem?
V té první je vše nařizováno, kontrolováno a prohřešky proti nařízením jsou trestány. Lidé jsou zbavováni svéprávnosti. Jsou vrháni zpět do dětského stavu (retardováni). Mají pouze plnit příkazy. Jakákoli vlastní odpovědnost je jim vzata, jakákoli vlastní iniciativa znemožněna.
V té druhé je odpovědnost plně přenesena na jednotlivce. Člověk nečeká, nýbrž dívá se kolem sebe, kdo potřebuje jeho pomoc. Lidé si pomáhají navzájem nebo na sebe berou ohled a jednají vždy z dané situace. Nenařizuje se, nekontroluje a netrestá. Člověk se stále více stává svéprávným a vrůstá do stavu dospělosti.
Podle toho se poznají retardující síly: že berou člověku jeho odpovědnost. Tím ho však zotročují. – Roste dnes svoboda člověka, nebo jeho zotročení? Jsou naše společnosti rostoucí měrou ahrimanizovány, nebo prostupovány Kristem? Je ahrimanizující politický systém tím, co člověk potřebuje ke svému vývoji ke svéprávnosti, k tomu, aby se stával člověkem?
Radomil Hradil, 16. října Ahrimanova roku 2020
Lidé mezi Kristem a Ahrimanem IV.
Jak se liší služebník Kristův od služebníka Ahrimanova?
Ten první jedná z lásky, neboť Kristus je regentem lásky. – Ten druhý jedná ze strachu, neboť Ahriman vládne nad strachem a skrze strach.
Kdo jedná z lásky, slouží Kristu a je jím také inspirován; kdo jedná ze strachu, slouží Ahrimanovi a dostává se mu od něj inspirací.
Z jakého pramene se dnes ve světě jedná, nařizuje, zakazuje a trestá?
A kardinální otázka: Jaké důsledky bude mít zítra dnešní jednání motivované strachem a strachem inspirované? Jaké důsledky budou mít činy lásky, a jaké činy strachu? Jaké důsledky zde a jaké tam, v duchovních světech?
Jaké procesy vyvolá náš strach a naše zavřená srdce v duchovních světech? Kdo jimi bude posílen a kdo oslaben ve věčném zápase? Na čí straně teď stojíme – jako lidé, jako lidstvo?
Radomil Hradil, 21. října Ahrimanova roku 2020
Lidé mezi Kristem a Ahrimanem V.
Co má Ahriman nejraději? Když se lidé bojí jeden druhého. – Co se stane s éterným tělem člověka, který se bojí? Stahuje se, dostává se do křeče, smršťuje se a je ochromené. –
Ahriman, skrčený v křeči ve sluji ve Steinerově sousoší Reprezentant lidství – toť obraz éterného těla bojícího se člověka.
Co se stane, když je éterné tělo stažené v křeči? Člověk onemocní. Cesta pro parazity všeho druhu je volná.
A co se děje s Já, když se člověk bojí? Jeho Já je odříznuto od vyššího Já, od Krista. Anděl ztrácí v noci přístup. Člověk je sám se svým strachem.
Jak vzniká strach? Z egoismu. Strach je nepřítomností lásky. Láska nikdy není egoistická.
Odříznutím od Krista, od vyššího Já se člověk stává egoistickým a dostává strach; strachem je odříznut od vyššího Já, od Krista.
Existuje východisko z tohoto ďábelského kruhu?
Ano: zmrtvýchvstání k lásce, zmrtvýchvstání ke Kristu.
Radomil Hradil, 26. října Ahrimanova roku 2020
Reakce Jiřího J.:
Radomil Hradil napsal zajímavý text. Prezentuje svůj názor, svůj pohled na svět a na tento rok 2020, který nazývá „ahrimanský“. Mluví hodně o strachu a o práci Ahrimana.
V takovýchto případech si vždy vzpomenu na to, jak mi třikrát po sobě v Rumunsku na ulici přes noc vykradli Romové auto a když jsem měl strach, že mi ho vykradou počtvrté, tak mi moje romská ředitelka v továrně řekla: to víš, každý dělá svoji práci... Takže i Ahriman dělá svoji práci a dělá ji přesně podle Vůle božské Prozřetelnosti, aby naplnil zákon kosmu Kristova, tedy vývoj Lásky. Rudolf Steiner říká, že nyní je doba vývoje duše vědomé a že duše vědomá se vyvíjí pouze setkáním se zlem. Co jiného nám tedy může milující božská Láska připravit k našemu vývoji? Snad nějakou pohodičku, něco jako „duchovní wellness“? Lehnout si do vířivky příjemných antroposofických povídání a jen tak lehce je nechat kolem sebe plynout?
Vývoj Lásky v tomto kosmickém dni by se dal přirovnat k nějaké dětské počítačové hře - až to děti zvládnete, nastavím vám vyšší úroveň... Takže určitě nás čekají v našem vývoji ještě horší věci, než tento rok. Navíc, tento rok ještě není za námi a závěr roku vypadá z duchovního pohledu astroposofie velmi optimisticky. Začátkem roku (12. 1. 2020) byla velmi významná konjunkce Saturn - Pluto, která ukazovala na to, že „co kat Saturn popraví, to hrobař Pluto odstraní“ (slova astrologa), nebo by se dalo říci, že tato konjunkce ukazuje na hlubokou regeneraci, možná podobnou převlékání hadí kůže nebo spíše znovuzrození Fénixe. Koncem roku (21. 12. 2020) nás čeká krásná konjunkce Jupitera se Saturnem, poukazující na zrození Krista (Hvězdy Loga). Jenže je to aspekt především DUCHOVNÍ, nikoliv hmotný, takže o letošních Vánocích máme příležitost nechat v sobě zrodit Hvězdu Loga, pokud odsuneme hmotný ahrimanský chaos „labyrintu světa“ a ponoříme se do „ráje srdce“. Co bude na hmotné úrovni, bude záležet na tom, jak tento impuls uchopí lidstvo.
V roce 7 před naším letopočtem se udála trojnásobná konjunkce Jupitera se Saturnem a někteří moudří zasvěcenci to sledovali již s předstihem a vydali se do Betléma pozdravit svého znovuzrozeného duchovního Mistra. Byli ale jen tři. Kdo další si uvědomoval souvislosti a hloubku toho okamžiku?
Tento rok 21. 12. se chystá, po celoročním „utrpení“, podobná událost. Ale kolik je dnes těch moudrých, kteří si uvědomují souvislosti a hloubku a sledují „znamení doby“? Necháme se obalamutit povídáním o strachu, rouškách, problematice setkávání, atd.? Nebo se budeme s pokorou ptát svého duchovního vůdce: „Mistře, nerozeznávám v událostech dnešní doby Tvou bezpodmínečnou Lásku, prosím pomoz mi!“
*
Pokud se týká roušek - mnohokrát již zaznělo, že roušky nositele těžko ochrání, ale že ochrání naše okolí, pokud jsme nemocní nebo i nevědomými přenašeči. Řada lidí se dobrovolně vzdává své egoistické „svobody“ a myslí více na ostatní. Dalo by se také přemýšlet nad slovy Krista Ježíše (i když se týkají trochu jiného významu): „Ne to, co vchází v ústa, poskvrňuje člověka, ale co z úst vychází, toť poskvrňuje člověka.“ (Mt 15, 11)
Vydechujeme vždy pouze Lásku a dobro? A když konáme svou denní duchovní práci na přeměně zla v sobě na dobro, vydechujeme toto uvolněné a přeměňované zlo vědomě do rukou Serafínů, aby je spálili v Ohni Lásky boží, nebo necháváme svůj zlý dech myšlenek, citů a slov jen tak potulovat se v atmosféře a posilovat elementály? To vše patří k vývoji duše vědomé. Přece viry jsou tělíčka elementálů (energetických útvarů bez Já), kteří vznikají opakováním myšlenek nebo citů nebo slov nebo činů. Měli bychom opakovat pouze dobré myšlenky, city, slova a činy, aby vznikali dobří elementálové (projevující se jako „strážní duchové“) a ne virové choroby. To vše patří k vývoji duše vědomé v dnešní době...
Reakce KF:
Přítel Jiří J. to napsal skvěle. Můj radikálnější či netrpělivější způsob psaní bude asi méně ohleduplný a méně korektní, protože mne to málem rozčílilo. Připomíná mi to ono stupidní cynické okázalé provokování Klause, že pohrdá "rouškaři". Radek má kdeco za zákeřné útoky, podrazy, spiknutí a léčky proti nám. Varuje proti děsení, ale sám je superděsič, a ne poprvé. Je to asi smutný život s takovými náhledy na svět. Jinak má R. H. za sebou i některé záslužné počiny. I v tomto textu občas říká hezké obecné pravdy, například že strach vzniká z egoismu, ale účinek článku – i přes odvolávání se na Krista - je spíš matoucí, dezorientující, deprimující. Záslužné je ale jeho nasazení při překládání duchovní vědy.
Kdo v nynější nepohodlné situaci nemá dostatek zodpovědnosti a svědomitosti vůči druhým (i to, či právě to by mělo být ve výbavě křesťana), toho může Hradilův sofistikovaný text, dokonce s Kristem ve štítu (takových už bylo...) nadchnout: nenechat si nic diktovat, vykašlat se na roušky a zákazy, sdružovat se podle libosti... - čte se to hezky, že?
Konkrétně k jeho textu:
- hned na začátku, že „lidé vdechují jeden druhého“. Uf uf, to jsem se za život nadýchal těch tisíců lidí kolem sebe? Jsem to tedy ještě vůbec já? Nebo nějaká smíšená kaše? A u kolika tisíc lidí jsem vdechnutý? (Pokud "vdechují" mé knížky a články, tak to ano.)
- celý text vychází z jednoho zásadního omylu: autor si plete resp. zaměňuje strach - a opatrnost, obezřetnost. (Nebo že by to bylo vědomé účelové zkreslení?) Strach je, tak jak správně píše, sobectví. Jenže chráníme se hlavně z obezřetnosti (samozřejmě, jak kdo). Obezřetnost není emoce ani egoismus, jedná klidně, zodpovědně, racionálně. I obezřetnost a opatrnost může plynout z lásky. Máme povinnost ochrany i vůči svému tělu a zdraví jako Božímu daru. Podle jeho teorie by pak bylo strachem i přecházení ulice pouze na zelenou či teplejší oblékání se do mrazu či vitamínová prevence.
- píše o opatřeních - „Každý je teď jen sám se sebou. Bez Krista. Pouze s Ahrimanem, vládcem a šiřitelem strachu“ - tak tedy co se nepodařilo zločinným duchům jako Marx či Lenin, pokoušejícím se vymýtit Boha, dokázaly nyní roušky? To si ti dva mohli ušetřit práci a vymyslet pro proletariát roušky. A vůbec – kde bere tu jistotu až troufalost k tvrzení, že každý je dnes bez Krista? Je snad rouška či ne-rouška dělícím metafyzickým znakem? - Kdo mu dal právo mluvit za "každého"? Mluvit za "každého" dokázaly hlavně totality.
- Ti, kdo s ohledem na bezpečí lidí zavřeli hospody či to nařídili, jsou dle R. H. "služebníci Ahrimanovi". Silné výrazivo. I vedoucí "mé" kavárny je věřící, podle R. H. je tedy ďáblův služebník.
- „Nenechat si vzít schůzky a setkání. Jen tak může být Kristus mezi námi.“ Opravdu? Tedy když čtu duchovní texty a s autorem se fyzicky nesejdu, třeba zemřel nebo je daleko nebo si netroufnu, nebo si jen píšem, tak Kristus mezi jeho textem a mnou nemůže působit? Steiner říká něco jiného. A co Prokofjevův popis okultních účinků odpuštění – že tam, kde mi někdo něco nedobrého provedl, ale já se zřeknu odvety zlem, vznikne vakuum, do kterého vproudí Kristus?
- "Nenechat se izolovat. V lásce se setkávat jako živí lidé." - tedy i ti, co vědí, že jsou nakažení, nebo spíš nevědí, zda jsou nakažení, a je to dnes velký počet, mají vesele libovolně chodit mezi lidi, jistě bez roušek? A čekat že mezi nimi bude Kristus? Není to rada spíše ďábelská?
- plete si tělo astrální a éterné. Strach se prožívá nejprve v těle astrálním. Teprve při soustavném prožívání nějaké emoce se samozřejmě pomalu postupně protiskuje, vsakuje do těla éterného jako, řekněme, trvalý povahový rys. Tímto zaměněním též autor místy zaměňuje působení Ahrimana a působení Lucifera.
- že Ahriman se pokouší zabránit scházení lidí? Ne vždy. Někdy ho i vyvolává. Co například masové manifestace a "shromáždění pracijících" za dob komunismu? A před tím hromadné akce nacistů? Ty byly právě inspirovány, krom Lucifera a Sorata, i Ahrimanem.
- radí "nenechat se izolovat". Někdy to platí, někdy ne. Někdy člověk potřebuje být a zrát určitou, třeba i delší dobu o samotě, aby pak mohl být o to plodněji s druhými. A někdy si člověk nabere hodně podnětů ze styků s druhými nebo z četby, a poté to potřebuje o samotě "trávit", zpracovávat. To si musí rozeznat každý sám, a když potřebuje samotu, nenechat se znejistit podobnými "radami". Co když nám nynější situace má přinést i učení se být víc sami se sebou nebo doma s blízkými, bez zbytečných zábav?
- není pravda, ze vydechujeme Krista. Jak je v duchovní vědě, vdechujeme kyslík, který se v plících mění, a vydechujeme smrtící CO2 (i proto musí lesy a vůbec zeleň dělat svým dýcháním zpětnou proměnu). Vdechujeme život, vydechujeme smrtící síly sobectví (snad nezjednodušuji). Snad jen dech nevyšších zasvěcenců a světců obsahuje něco duchovního.
- píše zjednodušeně, že Ahriman ztrácí moc tam, kde se dva lidé sejdou, protože mu hrozí vždy nebezpečí, že Kristus bude mezi nimi… Jenže vynechal z citátu ono podstatné – když se ...sejdou ve Jménu Mém…, tedy ve jménu Kristově. Napasoval to na všechny situace. Pokud vynechal ono Kristovo "ve jménu Mém", pak dle něho - když se sejdou dva zločinci a radí se, jak vyloupit banku či zničit jedince nebo národy, by mezi nimi byl Kristus?
- kritizuje nynější sankce - „trestání za prohřešky“. Odjakživa - když to jinak nejde - jsou tresty nutnou ochranou proti nezodpovědným. Dnes tedy i proto těm, kteří se prohřešují cynicky a nebezpečně na okolí a je jim lhostejné, kolik lidí nakazí, kolik utrpení způsobí. Nynější tresty v této oblasti jsou spíš podhodnocené, mírné. Na čí straně vlastně R. H. stojí? Jsou mu lhostejné osudy nakažených včetně žen, nemocných a seniorů? I vyčerpání zdravotníků? Je tak otrlý?
- mezi lidmi, pokud jsou blízko sebe, jsme samozřejmě v prostředí jejich aury, nejrůzněji zabarvené, ale máme i svou aurickou ochranu. Ve větší koncentraci lidí (na chodníku, v kulturních zařízeních, při schůzích a jiných setkáních) se naše aura zúžuje tak, aby se méně prolínala s aurami druhých. I Steiner varuje před strachováním se z aury druhého.
- prý rouškami nejsme sami se sebou, jsme bez Krista… Ale je to přesně opačně - chráníme druhé, tedy je to prvek Kristovy lásky.
- když si v silném mrazu zakryjeme ústa šálou, abychom nevdechovali přímo mrazivý vzduch, je to podobné a jsme tedy rázem bez Krista?
- že prý Ahriman chce roušky, abychom pod nimi vdechovali jen vlastní vzduch – i to je demagogie a absurdita. I pod roušky vchází ze stran běžný vzduch, ne „náš vlastní“. To bychom se zadusili. Rouškami hlavně chráníme druhé před vlastním vydechováním. „Vlastní vzduch“ nevdechujeme, neexistuje žádný vlastní vzduch. I to, co jsme vydechli, se stalo bezcenným oxidem uhličitým. Chodil autor někdy do školy?
- podle autora se patrně až při nynějších opatřeních ocitáme bez Krista, pouze se šířením strachu. Tedy jsou pro něho roušky atd. jakousi dělící čárou. Kdyby se i dříve seznámil s náplněmi například (ale nejen) komunistických cílů či schůzí, a jistě i nynějších, tak tam šlo a jde vždy o vymýcení Krista a šíření strachu.
- domnívá se patrně, že nebýt omezujících nařízení, platilo by, že „Lidé si pomáhají navzájem nebo na sebe berou ohled a jednají vždy z dané situace.“ Jezdil někdy autem? Jistě, někdy ty ohledy tak platí a je to krásné. Ale zdaleka ne vždy. Zatím ale nejsme společnost Kristem plně prostoupená (to až po několika tisíciletích, jak čteme ve Steinerovi) a proto je nutné, aby instituce chránily před nezodpovědností. Chrání nás, chrání i bezmocné starce i děti. Můžeme kritizovat chaotičnost nařízení vlády atd., ale ne podstatu samu. Ostatně, tomu slouží celý právní systém civilizovaného světa.
- že je nám opatřeními vzata vlastní iniciativa? Naopak. Stačí se rozhlédnout kolem sebe. Kolik prvků solidarity tu najednou je. Ostatně – i ona omezující opatření právě vybudila nové prvky lásky, tedy Kristova sociálního impulsu – sousedskou pomoc, pomoc studentů, dobrovolníků, obětavost zdravotníků, mezinárodní pomoc... Byla nám ovšem vzata možnost odporu k vládě, nemůžeme demonstrovat ap.
- že je lidem nařízeními vzata odpovědnost? Právě naopak: je jim vzata nezodpovědnost vůči druhým. Stačí se porozhlédnout kolem sebe. Sice někde vlády hanebně zneužívají omezujícího stavu k posílení své moci, tomu se musíme bránit, a máme tu i demokratické mechanismy, jako příští volby. Ostatně – vládnou nám ti, které jsme si svobodně zvolili.
- "shora" nařízená opatření jsou, i přes českou vládní zmatečnost, pro naši ochranu a v podstatě dobře fungují, jak vyplývá i z opačných případů nákaz, kdy nebyla tato opatření dodržována. Ještě žádný zodpovědný lékař, odborník ani statistik je, jako taková, nezpochybnil (pouze dílčí výhrady, spíš ale vůči pozdnímu, zmatečnému či nedostatečnému prosazování). Není to tedy žádný diktát. Je to pro ochranu nás všech. Jak ukazuje skutečnost, velká část z nás by sama dobrovolně zodpovědná nebyla. Druhá věc je vládní chaos a trapné měnění opatření ze dne na den. Další věc jsou existenční ohrožení celých vrstev, o tom ale text R. H. nepojednává, tedy na něj zde nereaguji.
- mluví-li o "diktátu" - pak velkou chybou Babišovy vlády bylo naopak ono letní otálení s tímto ochranným "diktátem".
- pokud by jeho text měl tu moc, aby mu lidé ve všem uvěřili, byl by to hromadný zločin. Je "obdivuhodné", kolik demagogických a neuvážených "rad" se dá stihnout v poměrně krátkém textu.
- označuje-li v závěru rok 2020 za rok Ahrimanův, pak je to opět ono děsení. Podle zkušených astrologů (Štěpán Rak. Jiří J. a mnoho dalších) je tento rok i s prosincovým závěrem, který nadchází, pro lidstvo naopak velmi podnětný, poučný (viz články na těchto stránkách z počátku ledna tr.)
A ještě trocha jiných souvislostí: Radomil Hradil a jiní vyzývali před časem k prezidentské volbě Táni Fischerové, ale když se nedostala do druhého kola, tak pak k volbě Zemana. Dnes někteří říkají „tatíček Zeman, tatíček Putin”…
Událo se před více lety: Jel jsem autem po pražské magistrále. K nějakému výročí Srpna 68 jacísi recesisté umístili vedle kašny pod Národním muzeem sovětský tank. Veselý počin, vzbuzující úlevu – tank někdejších okupantů je už jen pro smích. Všichni v autě jsme se tomu smáli ještě v Žitné ulici. Ba i hlouček lidí kolem onoho tanku vypadal pobaveně. Byla to krásná osvobozující připomínka, že už nás sovětské tanky neohrožují. Tentýž večer jsem od přátel dostal podobný mail o oné akci jako užitečné a originální připomínce toho, co tu bylo, ale už není. Ale ouha: Radomil Hradil vyděšeně varoval, že tank prý vzbuzuje strach. I tehdy to bylo spíš jen jeho alarmistické vidění světa, nevcítivost do národního cítění. Pokud by čtenář neměl vlastní stanovisko, stahoval by ho tím R. H. do své vlastní úzkoprsé vyděšenosti.
I přes některé snad užitečné (možná nedotažené) počiny v minulosti trpí autor konfirmačním zkreslením, kdy není přístupný skutečnostem či argumentům z obou stran či širším náhledům, ale vyhledává jen posilu pro své někdy alarmistické paranoidní názory. V tomto případě je to tím víc matoucí, když používá terminologii duchovní vědy a budí zdání, že mluví ve jménu Krista a křesťanství. Myslím že by AS měla erudovaně reagovat, mělo by to patřit do jejího "popisu práce" a zodpovědnosti.
Doplnění 1.:
Kdysi jsem se musel v zaměstnání zabývat i řešením sociálních dopadů činnosti některých sekt. Byly to někdy smutné a zapeklité situace, do kterých se dostali i lidé jinak normálně myslící. Sepsal jsem a časopisecky publikoval i seznam a sociologickou studii o povaze, činnosti a sociální skladbě nejrozšířenějších sekt (mj. i v tisku MPSV). Od té doby mne tato problematika zajímá, před nedávnem jsem seznam aktualizoval a připsal i charakteristické rysy sekt i jedinců, kteří sice nezaložili sektu, ale způsobem jejich alarmistického či mesianistického myšlení mají se sektami některé rysy společné (jsou i na půdě křesťanství). Někdy je to i syndrom mesianismu, spasitelství, třeba jen v některé oblasti či situaci. Zdá se, že výše uvedený autor má ke zde popsaným postojům nakročeno (kéž bych se mýlil).
Doplnění 2.:
Pro Camphill Velké Kopisty, který spoluzakládal ale časem opustil R. H., jsem v r. 2011 po přátelském mailování zkusil nastínit tyto náměty či postoje.
Nevracet se k nejisté etapě Radka, ale hledat upevnění, stabilizaci víc na zemi; za něho bylo dost chaosu, nesystematičnosti. Jeho postoji bylo považování se za ukřivděné hrdiny, které společnost utiskuje nedostatkem peněz. Lepší karmu si nyní můžete tvořit právě erudovaností, seriózností, uměním psát projekty… (nabídnul jsem pomoc při psaní projektů, se kterým jsem měl zkušenosti)
Dřív byl jednou nedostatek personálu, podruhé klientů… - byl to asi i důsledek nekoncepčnosti Radka
V městě, kraji, MPSV vidět spolupracovníky a ne apriorní škůdce
Pečlivé vypracování a aplikaci standartů kvality – nekašlat na to (mně se to v práci vymstilo)
K dnešku: Nyní Camphill České Kopisty už roky skvěle funguje díky štábu
zanícených a erudovaných lidí, rozšířil činnost a má v kraji vynikající pověst. Doporučuji vřele.
2024 ©