Feng-šuej po česku;Umíme si utvořit domov?

Umíme si utvořit domov? Feng šui počesku.

I. ČÁST

Když byl hrad českého krále Karla dostavěn a připraven plnit své účely, dbal osvícený panovník pečlivě na zřetelné oddělení, mezník, mezi obdobím stavby (dostavby) - a počátkem užívání. Použil leckterý rituál, modlitby, prosby… Věděl, jak je toto rozmezí mezi stavbou a posvátným uvedením do užívání důležité pro budoucnost žití v objektu. I po době Karlově se na tyto principy ještě dlouho dbalo. Tak jako se časově vymezil počátek stavby položením základního kamene, případně poklepem na něj s vyřčením nějaké základní věty, vymezil se i časový vstup do užívání hotového díla. Nám z toho zůstalo už jen stříhání pásek politiky.

Postoj „My home - my castle“ se však dá aplikovat i dnes, v našich obyčejných poměrech a životech. V čem? Už v obydlování bytu nebo domu. Podstatný je předěl. I astrologie potřebuje jasný počátek, ke kterému mohly hvězdy vtisknout dílu navždy své vlivy. Od toho okamžiku lze počítat i horoskop. Přechází-li se z dokončované stavby k jejímu používání bez zastavení, zamyšlení, spočinutí, ba začíná-li se někdy bydlet už před dokončením a přechod od provizoria k časovému prahu používání objektu je zastřen, pak se obydlí nestane domovem, spíše jen odosobněným účelovým zařízením, kde sice máme nový nábytek, počítač, televizi, módní drahou věž, stovky cédéček a podobně (která většinou neumíme soustředěně poslouchat), nóbl kuchyň a úžasnou koupelnu, ale netvoří to pocitově kompaktní celek domova. Snad i proto, že na zdech často visí cosi, co vypovídá o estetické bezradnosti a niterné plytkosti, něco zaměnitelného s čímkoliv jiným, a obyvatelé k tomu nemají žádný vztah. Jen zaplnili zeď. Nemáme se tu očima ani nitrem čeho zachytit. Prvek útulna často nedodávají ani stále umělejší atrapy pravých krbů. V některých bytech je to jako v průchozí hale na nádraží. Táhne tu na duši, z ničeho ani nepoznáme, kdo zde bydlí. Vše je sice účelné, praktické až honosné, ale nenalézáme nic individuálního, hřejivého, improvizovaného, samostatného, tvůrčího, snad i nedokonalého, i kdyby to byl jen vlastnoručně vyřezaný křížek nebo rámeček k oblíbenému či symbolicky vypovídajícímu obrázku, květina nebo lipová větvička vlastnoručně namalovaná přímo na zdi, nebo něco, cokoliv, co je naším vyšším krédem. Malá paralela: kdysi si děti vyhrály i s kouskem dřívka a hadříku. Vytvořily si z nich krále, šaška, princeznu i trpaslíka. Uplatnily tvořivou fantazii. I dnešní děti by to dokázaly, jak je vidět ve waldorfských školách. Elektrické vláčky je však naučí jen mačkat knoflíky a čekat, že vše v životě dostanou také rovnou hotové a bude je to takto poslouchat.

Bere-li uživatel nového bytu či domu své obydlí jen konzumně, účelově, neprojeví-li duchovnímu řízení vděčnost, že mu bylo dáno stavbu zdárně udělat, nepoprosí-li o budoucí požehnání, nerozpouští-li ve svém ztišení a harmonii stopy po náladách zedníků a jiných řemeslníků (někdy od bujarosti a vulgarity až po vztek), pak se zde spokojenosti a niterné hygieny těžko dociluje a žije se jen s pocitem, nelišícím se moc od ubytovny s přilehlým bufetem. Mentální aura místností se pak podobá neurotickému těkání bublinek v láhvi sodovky. Nenalézá se klid k hlubšímu soustředění na četbu, na modlitbu, ba ani na vroucné intimní spočinutí, natož pak útulnost domova pro děti. Lpí tu nálada provizoria, nehotovosti. Vše má nádech spěchu a roztěkanosti, přenášející se z doby, kdy se zde dělaly řemeslnické práce jedna za druhou. Chvat rozpracovanosti sedí nadále v našem nitru. Chybí-li zde pulsace živoucího hodnotového zázemí domova, nahrazujeme si ho pak citovou atrapou, rutinními úsměvy, křečovitou pohodičkou bez podkladu, nebo tajemnými orientálními zbytečnostmi či anděly ze staniolu z prodejen komerční esoteriky.

Ruce, které kladly cihly, by se nyní měly sepnout v modlitbě a poté vztáhnout vzhůru k přijetí požehnání. Nohy, které klečely u budování základů, by měly, alespoň v duchu, pokleknout k díkůvzdání. Duše, které vybíraly projekt, sháněly firmy, hlídaly zedníky a vyplňovaly žádosti, by to vše měly nejprve vydechnout k rozpuštění do oceánu božího světla, pak v očistění a pokoře učinit mohutný nádech nebeských sil a vydechnout je do celé budoucnosti příbytku. Vězme při tom, že nic není naše ale vždy máme být jen pokornými správci majetku, svěřeného nám Bohem k užívání. Toto vědomí pak náš příbytek duchovně okysličí. Spojuje-li však manžele, třeba i bezděčně, jen opojný a vítězný pocit z precizně vybudovaného bydlení a vypiplaných detailů, je to málo a dlouho to nevydrží. Ani z ruchu a zátěže zaměstnání se pak nelze těšit na proteplené domácí spočinutí. Robotizace vybavení často přináší robotizaci duší. Vztahově (mezi manželi i mezi generacemi) to vede k nenaplnění, které někteří dohání přeslazenými citovými náhražkami, maskami, sentimentální rozplizlostí či optimisticky pestrobarevnou umělohmotností v předmětech i náladách, kdy se duše podobají poštovním schránkám, přecpaným reklamními letáky. (Pravda, někdy právě to umožní i snazší rozvolnění až rozvázání svazku, kterému chybělo oboustranně obohacující úsilí a vzájemný podklad ke skutečnému poctivému sdílení.)

Co tedy udělat při nastěhování se do nového bytu nebo domu? Hledejme počáteční posvěcení nejprve samostatně. Vodítkem nám může být i výběr z těchto námětů: Opravdově a pokorně poděkujeme za možnost získání bytu či postavení domu; necháme za sebou i své duševní nánosy z doby stavby (chvat, rozčilení, netrpělivost, ba i vztek na nutné žádosti…); předměty, které máme v psychice spojeny se stavbou, jako kýble, kolečka, holinky, pracovní oděvy atd., vyhodíme nebo uložíme na místo k tomu vymezené: kolnu, přístřešek… (Asociace: podobně i po rozchodu s někým, na koho chceme zapomenout a vymanit se z jeho vlivu, je dobré vyměnit co nejvíce věcí, které jsme používali společně, včetně například ložního prádla a budíka, ba i změnit místo na spaní.) Nálada jednotlivých místností by měla být co nejrozdílnější – koberci, výzdobou, vymalováním, prahem mezi místnostmi. Obytná a podpůrná část domu by měla být co nejzřetelněji oddělená, nejen barvou, ale i typem omítnutí (jemné, hrubé) apod. Pokud přicházíme z dosavadního obydlí do nového, poděkujme tomu bývalému a zanechme zde myšlenku požehnání i pro nové obyvatele.

Žalmista praví: Nestaví-li dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé. Po dokončení hmotného domu nám začíná stavba domu niterného, tedy poctivé vyplnění domu svými myšlenkami, náladami, postoji, mluvou… Jak? Dejme si opět náměty: Udělejme si sebezpytnou inventuru, co vše máme v nitru rozpustit. Oddělme se náladou od doby stavby. Projděme a obetkejme klidem a láskou postupně a trpělivě celý byt nebo dům. Místnosti oslovujme slovem (postojem) „ty“, nikoliv odtažitým „ono“. Zvažme, které knihy si sem vezmeme: jednak by měly obsahem vypovídat o směřování naší duše, ale zároveň mají i své éterické vyzařování, které nezávisí jen na tištěném obsahu, ale spíše na uchycených náladách, s jakými byly kdysi čteny, včetně těch  našich, které se možná už změnily a nebylo by dobré si ty staré obnovovat. Obzvláště v době spánku by nás měly obklopovat jen věci obsahově čisté a harmonické. I nosiče s takovou hudbou, která je nedůstojná našich snah, vyházejme. Reprodukce Sixtinské madony, Poslední večeře, Návratu ztraceného syna, Primavery, Růžencové slavnosti či podobného obrazu z řady veleděl, která jsou duchovně-kulturními kompasy lidstva, protože obsahují ty nejmohutnější umělecké a esoterické náboje, mohou nabízet vzmach inspirace jako protiváhu fádního vybavení bytu. Bývají ale pro nás někdy až mentálně nepohodlné svým vyšším směrováním: často nám vyhovuje být raději netečnou drůbeží na jednom z řady stejných dvorků než samostatnými a odvážnými orly, hledícími svobodně na nebe i zemi. Udělejme v každé místnosti posvěcující znamení kříže do všech stran (třeba si k tomu účelu vezměme do ruky křišťál, drahokam nebo artefakt, se kterým máme spojenu sílu posvátnosti). Poprosme o posvěcení, požehnání a klid prostředí, kde budeme prožívat své další osudy. Vynajděme si sami nějaký rituál – třeba si několikrát pusťme Smetanovu Mou vlast (alespoň část Z českých luhů a hájů) nebo něco z Beethovena, snad Pátou či Devátou nebo jen předehru Posvěcení domu a touto hudbou dům nasycujme, vyplňujme. Je to informace, která má zaznít pro onen prostor. Posaďme se o polednách co nejvýš, snad do střešního okénka nebo ke komínu, a živé sluneční paprsky coby posly světelných mocností lásky sesílejme v duchu či solár plexem a dlaněmi dolů do prostorů domu k proslunění jednou provždy. Pomodleme se Otčenáš, pronesme některou Steinerovu průpověď (například Meditaci základního kamene). Můžeme si vyrýt, třeba i málo znatelně (stačí abychom o tom věděli my sami) na všechny čtyři strany domu křížek či cokoliv podle svého nápadu a zaměření. Křížek, nejlépe rovnoramenný a vlastnoručně vyřezaný, můžeme umístit či jen namalovat i nad vchod, nebo sem zvolíme i jiný inspirativní symbol (Boží oko, slunce…). Nemusíme využívat k umístění zavěšených posvátných předmětů jen symetrii (tedy do středu nějaké vzdálenosti), ale i odvěký estetický archetyp zlatého řezu (přibližně pět osmin ku třem osminám). Vyjděme si v noci, nejlépe o některém svátku, pod hvězdnou oblohu a poprosme nebeské mocnosti o seslání požehnání. Zapalme ohýnek (pokud to zástavba dovoluje) u všech čtyř stran domu, aby očistil místo a spálil vše nedobré. Obejděme dům se svíčkou nebo loučí s posvátným vědomím uzavření proti nedobrým vlivům. Zapalme snítku vřesu, který zahání zlé mocnosti, nebo jiné rostlinky, kterou máme rádi. Vykropme dům vodou z posvátné studánky nebo potůčku, který nás zaujal, třeba na horách, nebo vodou, do které jsme si předtím naložili svoji oblíbenou květinu. Vydrhněme podlahu, vyčistěme okna, dejme bílý ubrus a řekněme třeba – Pane, prosím, vstup do tohoto domu. Poté radostně a přátelsky pozvěme i přírodní elementární bytosti a ochranného skřítka hospodáříčka… Můžeme v takovémto soustředění spočinout i více dní. To vše ne jako sebezabezpečující akci, ale z lásky k dobru samému. Záleží i na koncentraci a roznícení představivosti. Nezůstávejme jen u opakovaného předsevzetí, jen u snivého představování si takového úmyslu, ale jasně si vymezme čas, který této duševní práci a očistě věnujeme. Nedělejme nic z toho jen teatrálně nebo s pověrčivou vypočítavostí, zaměřenou jen na nezasloužené užívání si štěstí. Štěstí si musíme vždy znovu a znovu zasloužit a nyní si k tomu můžeme udělat jen předpoklady. Uvědomujme si raději krásu trpělivosti a síly i ke snášení případného neštěstí.

Jak dobře se člověk cítil v obydlí našich předků, kde býval nad vchodem obrázek Panny Marie, stojící na luně (symbol ovládnutí staroměsíčního pudového podvědomí), s dvanácti hvězdami zodiaku kol hlavy, nebo rámeček s nápisem Dej Bůh štěstí. I takový nápis si můžeme vytvořit sami – prostý podle našeho vkusu. V dnešní době sílící vývojové samostatnosti je to tak lepší. Nebrat to však jako historizující folklórní rekvizitu, ale s plnou vážností a prožitkem. Nedbáme-li na takovéto posvátnosti, pak vcházíme domů jako konzumní divoši, mnohdy až zvlčile. Nápis či obrázek nad vchodem měl upomínat příchozí domácí i hosty, aby ctili posvátnost příbytku a nepronesli přes tuto hranici dovnitř nic nedobrého v srdci. I mohutný práh domu míval svůj krásný symbolický účel. Nesloužil jen k utěsnění proti broukům, vodě nebo úniku tepla. Ať už byl překročen velkým krokem nebo na něm noha na moment stanula, spolu s mohutnými futry vyvolával při vstupu úctu k příbytku, naladění k důstojnosti a posvátnosti domova. Do dnešních domů se vklouzává snadno, bez překážek či předělů: zrovna tak jako do obchodu nebo úřadu. Pravda, hladké dlaždičky, někdy i nenápaditě stejné před i za domovními dveřmi, se snáze vytírají a z obrázku by se musel stírat prach. Přicházíme ale o účinek vysokého prahu, významně oddělujícího zápraží od předsíně, jehož překročení už samo o sobě vždy cosi v nitru změnilo. Duše s úctou pozdravila dům. I vzteky a breky ze zaměstnání zůstávají snáze za prahem, než za dlaždičkami. Waldorfští pedagogové dokonce radí rodičům, chtějí-li se hádat, aby šli ven, za práh domu a nevraceli se, dokud se jejich naladění neuvolní a nerozjasní. Jinak ničí prostředí pro své děti. A propos: pro děti jsou blahodárné různé prolézačky a schovávačky, ať v domě nebo na pozemku. Mají ještě živou potřebu skrýše, lůna, osobního bezpečí.

Tím jsme u další podstatné věci: máme mít trvale na paměti i to, že vyprošeného požehnání chceme být v novém obydlí hodni svým životem, náladami i úrovní trávení volného času. Záleží i na čistotě mluvy. Nemůžeme Pána zvát do mentálního či slovního smetiště nebo chléva. Vymalovali jsme hezky stěny? Nepotřísňujme je proto zvířecími nadávkami, braním božího jména nadarmo (ba kdosi řekl, že i slovo láska bychom měli vyslovovat v kleče), vulgárním znevažováním částí lidského těla i jeho úkonů, od vyprazdňování až po akt lásky. Drtikol připomínal, že před tímto aktem bychom se měli modlit. Nelze si vyprošovat požehnání pro život v egoismu, vulgaritě, samolibé bujarosti, prázdné lepkavé mazlivosti či lenivé plytkosti nebo bezúčelných činnostech. Uvědomme si, že Bůh je všudypřítomný a tedy že i naše obydlí, ač hmotně zastřešené shora a obezděné a uzamykatelné ze stran, je otevřené pohledům vyšších světů, a tedy v něm podle toho i žít.

II. ČÁST

Okolí příbytku: zahrada, vlast, vesmír

Když jsme si vytvořili a přizpůsobili vnitřek příbytku tak, aby byl výrazem našich vyšších ideálů, zamysleme se nad jeho vnějším prostředím: tím bezprostředním i tím vzdálenějším. I zde máme široké možnosti pro tvůrčí nápady a pro zapojení naší inteligence i imaginace.

Začněme okolím domu. Krásně se žije kamarádovi, který nedává najevo na každém metru čtverečním svého pozemku, jak dokáže udělat z přírody nepřírodu. Svah neřešil kaskádovitou skalkou, ale přesadil si sem obyčejné plané růže, trochu trnek, šeřík a maliní. Nemá drahé okrasné keře, ale ty obyčejné, z mezí a remízků. Zná takové od dětství a má je o to raději. Souvisí s tradiční českou krajinou, ve které jsme vyrůstali, tak jako naši rodiče a rodiče našich rodičů. (Litujeme její zánik, ale doma se o něj často sami přičiňujeme.) Schody na svahu kolem domu nevydláždil drahými dlaždičkami, ale navozil si sem v potu tváře z lesů a říček velké nepravidelné balvany. Na každý z nich má navždy svou vzpomínku. Jsou to schody jeho, nikoliv průmyslové. Nechal tak co nejvíc tvořit přírodu. Nemusí ani lkát u sousedů nad drahotou dlaždiček. Podobně vytvořil i další pěšinky. Tvrdí, že někteří svou křečovitou urputností při nadbytečných umělých úpravách veškerého okolí domu kompenzují svou slabou a zakomplexovanou osobnost: dokazují si takto, jak mají vše pod kontrolou a vládou. Zatímco v neurotickém životě se bojí překážek a nesouhlasů, nebo v duchu marně touží někoho pokořit, „vyřádí“ své jáčko na přírodě, která se podrobí. Kamarád asi nemá pravdu vždy, ale znám takové případy. Když jsem měl zahradu, necítil jsem se jako její majitel a podrobitel, ale nechal jsem v klidu přírodu co nejvíc tvořit jako svého partnera. Pak je láska oboustranná. Na svahu jsme si udělali prostý nepravidelný remízek-háječek z břízek a nejobyčejnějších jehličnanů různého druhu a velikosti. Tráva se tu nesekala. Brzy tu rostly i jedlé houby. Cítil jsem se tam lépe než u některých skalek, takových, co jsou jako vystřižené z reklamních časopisů, kterými nám přetékají poštovní schránky. Zas „tvoření“ jen podle příručky nebo souseda. (Nic proti skalkám obecně, ale záleží spíš na pohnutce a přístupu k nim.) Voláme po návratu do přírody, ale i v tom nejbližším okolí jí „do toho kecáme“. Zavádíme vůči ní svůj totalitní režim: plnou kontrolu a ovládání jejího života. Proto nebudujme umělou přírodu, ale dávejme jí také možnosti být sama sebou. Jen tak zůstane přirozené pohostinné prostředí i pro elementární bytosti. Ty se poblíž výstavných pěšinek, vydlážděných sériovými dlaždičkami, ba sjednocenými snad už v celé Evropské unii, a pravoúhlých záhonků neusídlí. Elementární bytůstky žijí a vnímají jen na emocionální úrovni a pro naši racionalitu a vyumělkovaný (ne)vkus nemají „pochopení“. To bychom měli mít my vůči nim. Potřebujeme je víc, než tušíme. Nechme jim aspoň, jak radí M. Pogačnik, nesečený kout pozemku bez jakýchkoliv úprav, tedy útulek skutečné přírody. Pohled na okolí domu by měl napovídat, že tu byla nejprve přirozená vegetace a teprve do ní, v citlivosti a pokoře, umístěn dům.

Připomeňme si také, že naše obydlí je součástí naší vlasti, a opatřeme si i jakýkoliv předmět, který nás do ní začleňuje: obrázek svatého Václava či Karla IV. nebo i fotografii Masaryka; Bibli Kralickou (nejlépe samostatně umístěnou na důstojném místě, s vědomím okolností a hodnoty jejího původu); obrázek české krajiny oproti například studeným exotickým velehorám nebo bezcenným módním mandalám, prezentovaným často s nafouklým pseudoesoterickým humbukem (počítače mohou vyrobit takových variací miliony); nepatrný kousíček trikolóry; odněkud vystřižený jakkoliv malinký státní znak; kamínek z Řípu, Velehradu a podobně; obrázeček z Muchovy Slovanské epopeje, cokoliv. (Nedělejme si však doma samoúčelnou vlasteneckou výstavu. Takovéto drobnosti by měly následovat až jako projev či dotvrzení našeho živého, vědomého přihlášení se ke svým kořenům. Neměli bychom dospět k samoúčelnému manifestačnímu přeplnění bytu těmito prvky, aby nedošlo k jejich fetišizaci a k vnějškové inflaci svatosti. Střídmost a umírněnost je také krásná věc.) O půlnoci si můžeme pustit z rádia hymnu a nechat ji rozklenout celým domovem. Egocentrické vnímání příbytku tak nahradíme a obohatíme povědomím širšího kontextu. I naše duše se snáze rozklenou. Kamarádka našla botu po svém dědovi-legionáři, ve které procestoval přes půl zeměkoule a statečně bojoval proti bolševikům, terorizujícím ruskou zemi (na vysvětlenou: například jen v důsledku Leninových dekretů z prvních pěti let jeho krutovlády, 1917 až 1922, bylo bolševiky vyvražděno, podle různých odhadů, mezi 15 až 25 miliony rolníků). Nechala si pro ni udělat vitrínku. Hodnota této boty je pro ni nevyčíslitelná. Získala po dědovi i plakát s textem „Washingtonské deklarace – Prohlášení nezávislosti československého národa ze dne 18. října roku 1918“. Má ji zarámovanou v předsíni. Není to krásné? Nepojímá to muzeálně, ale jako živou řeč věcí. Takovéto dary přicházejí „náhodou“ k těm, kteří jsou na ně připraveni otevřeným nitrem.

Poznávejme postupně posvátná místa a legendy okolí, uvědomíme se tak i jako součást jejich neviditelných věčných siločar. I velcí duchové minulosti zde mohli zanechat své stopy. Jak mohutný je například útvar (otisk) vyzářeného zasvěcení Otokara Březiny, který zůstává v grandiózní  imaginaci nebeského zlatavého oltáře v duchovních úrovních nad celými Jaroměřicemi. Necháme-li se takto široce oslovovat, bude se i z toho všeho skládat a udržovat požehnání obydlí. Je to širší, než co mohou dát dobré rady feng šui, které jsme vyčetli v knize, nebo „zázračné“ cetky z krámků s esoterikou. V tichém soustředění si pak můžeme na stěnu či strop sami namalovat astrologické značky planet a zodiakálních říší, jako připomínku naší ještě vyšší domoviny – té původní a skutečné - kosmické. A můžeme si takové značky malovat postupně vždy po 21. dni měsíce, když nastává vláda nového znamení,  s uvědoměním si přínosného vlivu onoho znamení a naší lidské spojitosti s ním. Nebo si namalovat dvanáct symbolických hvězd zvěrokruhu jako poukaz k našemu kosmickému původu. Vždyť naše planetární soustava coby nejbližší kosmické okolí je z nesčetněkrát mohutnějšího zvěrokruhu duchovně „vyživovaná“, napájená jeho božsky duchovními obsahy a tedy i my jsme mikrokosmickou odvozeninou zodiaku, tohoto makrokosmického Těla Boha Otce jakožto našeho praobrazu.

Záleží na našich náladách doma, ba i na hygieně mluvy i toho, co necháváme linout z rádia či televize. Je to důležitější než mít vybavení puntíčkářsky dokonalé podle katalogu, ale studené. Poklad času, ušetřeného drahými technickými pomocníky, někdy lacino marníme. Často čím více nejnovějších civilizačních výdobytků, tím méně prostoru pro vlastní tvůrčí projevení se. Pak se kuchyň kuchyni či obývák obýváku (přátelé Pražáci, prosím, obývák je krásné vyslovovat s dlouhým ý) podobají v různých bytech jako vejce vejci – maloměšťácký to ideál zejména z dob gulášového socialismu. Technika by měla být vyvážena vyššími hodnotami. Při stavbě si můžeme udělat ve stěně i niku na plastiku či jiný předmět, vystihující naše niterné ideály, kterými současně sdílíme všelidské hodnoty. Nebo i venkovní výklenek na umístění svaté sošky. Pokračujeme tím v řádu odvěkých tradic předků. Karel IV. na sebe nechal v karlštejnské kapli svaté Kateřiny shlížet z obrazů sedm českých světců, které si vybral patrně tak, aby svou povahou odpovídali charakteru sedmi základních planet. A propos: jak trapný a smutný bývá pohled na kapličky, které někdo sice natřel, ale uvnitř není ani nejobyčejnější soška či obrázek; ba i inspirativní fotografie by stačila, tu snad nikdo neukradne. Vždyť celá kaplička je tu proto, aby důstojně a esteticky zdůrazňovala to posvátné, co je do jejího nitra uloženo. Jinak je jen prázdným „rámečkem“ beze smyslu, klenotnicí bez klenotu. Prázdná kaplička je svědectvím o prázdnotě lidí v obci. Toto je už i českým specifikem: nikde za hranicemi kolemdokola prázdné kapličky nemají. I babičky, které do kapliček přinášejí čerstvé květiny, u nás skoro vyhynuly. Tak jako se ke kapličce chodívali modlit různí lidé, ani my při svém posvěcování domu nevtahujme naše blízké či spolubydlící do svých představ štěstí. Oni si své postoje k obydlí i ke štěstí a k životní dráze musí vytvářet svobodně sami ze sebe, nikoliv přebírat od nás. Můžeme se snažit spíše o čistotu mentálního prostředí i pro druhé. V něm můžeme snáze docilovat i poznání, zda a jaké máme doma vztahové možnosti, co je dobré vzájemně rozvíjet a co nechávat zhasínat jako iluzi nebo slepou cestičku. V čistém domácím prostředí snáze rozeznáme perspektivu prohlubování nebo naopak vyhasínání, ať už vztahu, zaměstnání či naší stávající duchovní cesty. Vidíme pak snáze i na povahu a řešení našich těžkostí a krizí, asi jako do obsahu sklenice, která již není zvenčí zapatlaná.

Karel IV. stavěl svou víceúčelovou stavbu (původně se Karlštejn nazýval Karlův Týn, přičemž Týn značí chrámový hrad) v odlišení tří úrovní: dole prostory pro provoz a hmotnou práci, výše místnosti pro duševní činnosti, a nejvyšší úroveň vyčlenil duchovnímu povznesení. Nemohli bychom ho i v našich skromných a plošných bytových poměrech maličko napodobit? A ještě trocha bláhového fantazírování: jak by bylo krásné udělat si při stavbě domu cosi podle nápadu v chrámu Abu Simbel, kde bychom otvorem ve zdi nechali dopadnout první jarní paprsek Slunce na posvátné místo uvnitř, třeba na srdce nebo tvář madony nebo děťátka. Jak krásná by byla inspirace, byť jen podle našich možností, prvkem z katedrály v Chartres: Ve chvíli nejdelšího slunečního svitu v roce, 21. června v době polední zde bývá ozářena slunečním paprskem jediná bílá dlaždice s pozlaceným čepem, vsazená našikmo mezi jiné dlaždice šedé. Paprsek na ni v tuto chvíli pronikne vyvrtaným otvorem okna svatého Apolináře. – Chceme-li něco takového napodobit, pak ale jen s nejvyšší devocí a pokorou, ne jako zábavné hračičkaření. Využívání slunovratu a rovnodennosti v architektuře mělo svůj hlubší význam, než jako zdánlivá rarita: tehdy se vědělo, že jsou to chvíle, kdy můžeme dostat i jasnější vhledy do našich otázek nebo starých problémů. Posvátný paprsek v onen okamžik mohl znázorňovat, ale i iniciovat obdobu paprsku jasného poznání některé věci v našem nitru Ještě malá inspirace z domova: Základní kámen ke stavbě Národního divadla byl položen 16. 5. 1868. Podle numerologického doporučení dává součet data osmičku, která vyjadřuje mj. realizaci i úspěšné dokončení.

Každé místo, vyčleněné některé činnosti, je k této činnosti posilováno vyzářenými výrony našeho naladění a myšlenek, a to je dobré dodržovat. A máme-li možnost, lze si udělat i malý symbolický oltáříček pro místo našich modliteb a meditací. Ne jako sbírku pouťových obrázků a sošek svatých, ale skromně z předmětů či artefaktů, které nás oslovují, inspirují a povznášejí. I oltáříček můžeme obměňovat a nově upravovat. A opět, nevěnovat se na tomto místě ničemu jinému, než tomu, k čemu oltáře odvěků slouží.

Můžeme i sebrat odvahu a nápaditost a promyslit si, nedá-li se obývák uspořádat i jinak než v onom sice účelném, ale uniformním pojetí někdejšího československého socialistického „blahobytu“ – totiž u jedné stěny významově dominující „božstvo“ - televize a věž (často čím dražší, tím méně jsou obyvatelé uschopněni poslouchat hodnoty skutečné hudby), stovky cédéček, kazet atd. s výběrem obyčejně tupě přebírajícím módní trendy; uprostřed tzv. konferenční stolek (jak býval malý stoleček velikášsky nazýván) a z druhé strany gauč nebo zbytek místa zabírají obrovité ušáky, často pořízené jako další zhmotnění představy o luxusu (snad pro jistotu: co kdybychom v našem blahobytu do nich jednou dotloustli, že?). Ale jo, máte pravdu, někdy běžný pokoj asi nelze uspořádat jinak než takto.

Nic z toho, co zde bylo navrženo k inspiraci, však nepřeceňujme. Je to jen předpoklad. Není ničím, chybí-li naše niterná otevřenost, touha a sebepoznání. Letmá vzpomínka: Ještě než jsem od onoho přátelství odstoupil, upozornil jsem při poslední návštěvě našeho přítele z Podkrkonoší, že v obýváku má mimořádně posvátné místo s úžasným gejzírem krystalických zemských sil, vystřelovaných vzhůru, které bylo jedním z nejpožehnanějších, jaká jsem kdy poznal. Co by za takový duchovní poklad jiní dali. I modlitby by se tu daly projasnit. Ale to ho nezaujalo a raději je denně mechanicky odříkává jinde, u svého dosavadního vzorného oltáříčku, jako zatím jen vnějškovou nápodobu snahy. Snad se to změní.

Nové bydlení, či jen nově vytvořený malý prostor pro posvátno a usebrání, můžeme pojmout jako možnost k novým, cennějším obsahům, k dalšímu sebepoznávání, očisťování od starých nánosů, jako předěl k další vývojové orientaci a zodpovědnosti. Analogicky asi jako když poté, co nastoupíme duchovní cestu, nebo výrazněji postoupíme v té stávající, nemáme si s některými přáteli mnohdy už co říct a vztah vyhasíná (pozor ale na duchovní pýchu). I výběr návštěv a délky, náplní a nálad hovorů by měl být zodpovědně uvážený. Ledacos z návštěvníků v bytě i v nás ulpí.

Naděje a aktivita: Zatřáslo to teď s leckterým čtenářem? Není to na škodu. I tak je dobré zachovat klid. Přidat k němu ale i odhodlání. Pokud jsme již propásli časové úpatí našeho bydlení, nehořekujme a snažme se to nahradit alespoň současným dodáním obsahu našemu domovu podle svého nynějšího estetického i etického rozhledu a tužeb. Případné domácí změny nedělejme překotně ani samoúčelně, spíše se vychovávejme k poctivějším a hlubším postojům a obsahům nitra, však ono nám pak něco vyplyne i pro zevní úpravu a obohacení domova. Nemusíme v nynějších podmínkách zcela vyplnit ideál, doporučený Rudolfem Steinerem, že totiž skutečně duchovně usilující člověk by si měl nábytek vymyslit a udělat sám, ale můžeme to brát jako inspiraci k malým prvkům niterné tvořivosti a samostatnosti a tedy i nezaměnitelnosti našeho domova. Časem se podivíme, co jsme dokázali vytvořit, pokud jsme se oprostili od stádového a někdy i nepřiznaně snobského napodobování všech ostatních. Tvořivost je i v bourání přežilého a neplodného. Pak snáze přicházejí nové nápady i nálady. Domácí vybudované pohodlí pro uživatele je možné vhodnými artefakty a symboly otevřít i návaznostem na vyšší hodnoty světa. Luxus domova vybudovaný a nashromážděný jen pro sebe, ve kterém naše nitro časem zatvrdává a teskní jako v ponorce, tak vyvážíme vědomím sounáležitosti s odkazy všeobecného lidství, které má směřovat blíže k Bohu. Pak si doma svěže vydechneme až k nebeským prahům. Jinak máme jen mentální vydýchanost bez přesahu. Naučíme-li se ctít posvátno, ono si nás časem samo vyhledá. Všichni můžeme být tvůrčí, stačí si to uvědomit a příliš se neohlížet na to, „co řeknou lidi“. Pak můžeme rozšířit ono užitečné Můj dům – můj hrad, i na Můj dům – můj chrám. Nebo i skromněji: Má komůrka – má svatyně.

Autor poskytne zájemcům individuálně na místě inspirativní konzultaci na toto téma – jak ve stádiu tvorby projektu, tak při vybavování nebo úpravách jejich příbytku (práce s elementály, částečné posvěcení živlů, vyhledání případných silových míst, doporučení pro samostatnou práci apod.). Blíže na tel. č. 773 036 273.