Z mailu čtenářky: " Pochopila jsem částečně..., že než přijde Světlo, musíme projít opravdovou tmou a nešlapat vedle a trpělivě nést kříž bez "remcání".Ohledně toho remcání.U mě nastává tehdy, když usilovně šlapu na ego. Ono je skutečně jak ten pouťový balonek. Sešlápnu ho a vyboulí se jinde. Oddaně sloužím, někdo na mě prská opilecké zlo a já se nechám nachytat. Ego se brání. Proč? Vyšší já ví, že ten opilec vlastně projektuje své svědomí. Já se nechám nachytat a křičím svou obhajobu před osobou, o kterou pečuji a která je mi karmicky z nejbližších.
Nikdy není dost pokory. Zvláště, pokud člověk něco pochopil, něco mu bylo sděleno, přijdou zkoušky a pokoušení. Tam to nejméně čekal, kde si byl málem sebou jistý. Ego: kuk, jsem tady, tohle nařčení musím vyvrátit. A to jsem synovi psala: "Přijdou emoce, to každému. Ale musíš se dostat nad ně, být moudrý. Své ego nechat být stranou a žít neosobně. Pokud se necháš ovládat egem, nadělá ti ze života peklo."
Tak tohle jsem psala a nechám se nachytat. Hezky na kolena a znovu si prožívat všech sedm základních ctnosti. Jak říkal R.Steiner, udělat skok na sobě nežli popolezu o krok v duchovní práci.
Přečetla jsem si Váš článek o Rusku. Jeho tragedií je, kromě uváděných argumentů to, že nikdo z Rusů by nevěřil, co za zvrhlosti dokázal Stalin. Kdyby se to vše zveřejnilo, byla by to taková strašná zrůdnost, že by tomu lidé nevěřili......tak hrozné věci se dít nemohou. Kdyby Rusko znalo svoji minulost, leccos by chápali jinak. Tohle ale není z mé hlavy. Slyšela jsem to nebo četla. Byl to rozhovor s ruským disidentem."
Moje zamyšlení k tomuto mailu: Autorka to vzácně dobře vystihla, obzvláště v tom příměru o balónku. Jistě že je dobré si tyto věci uvědomovat. Znám to psaní o egu od sebe. Ale ono to mívá někdy háček. Je k tomu nutné vědět, zda to není zas jen sebechvála či okatá sebekritika, podnícená jinou tváří ega. Je to velmi háklivé okatě se tím nahlas zabývat a odívat to všechno do osobní rozhořčenosti. To nejpodstatnější o rozpouštění ega je příliš jemné, aby to vůbec slova sneslo. Každý kousíček rozpuštěného ega by mělo nahradit naplněné mlčení. Naše vyšší Já je nám dáno Bohem.
Bez ohledu na obsah úvodního mailu se zamysleme o této oblasti našeho vývoje. Už jsem to o rysech ega asi někam napsal. Opakuji to, protože s tvářemi ega nejsme hotovi nikdy, jde ale o míru sebepoznání a sebekontroly.
Ego se zlobí na ego.
Ego se předvádí, jak hlídá či odhaluje ego.
Ego si sebevědomě plánuje očistu od ega.
Ego se chválí, jak se přistihlo při nepravosti ega.
Ego hraje před sebou i druhými roli, jak má vypadat duchovní člověk…
Ego předstírá pokoru, aby bylo chváleno.
Ego se převléká, aby vypadalo tak, jako že žádné není.
Ego vymýšlí masky trpitele, dobráka, chudáka, napravovatele zla…
Ego s námi může vystoupat do vysokých duchovních úrovní. Stačí, když si jejich dosažení přivlastníme, když jsme oslněni svým úspěchem, a už kloužeme se po luciferském egoismu.
Takováto imitace práce na sobě znamená ono - zloděj jásá: chytil jsem zloděje.
Tedy - ze zkušenosti o sobě: "práce" na sobě je někdy pořád z té samé hladiny vědomí a nedostatečné (sebeobelhávající) míry sebepoznání. Hra - role ega, luciferské převleky, hra na schovávanou. Jen poctivá logika k sobě, sebekázeň... Většinou ta "duchovní" práce se soustřeďuje jen na falešně odhodlané až hrdinné sebepřistihování, ba s touhou už už se tím před sebou či druhým pochlubit, jak jsem se sebou zatočil. Člověk pak nepřemýšlí, jak je něco opravdu, ale jen jak to na něho působí, zejména v jeho sebestřednosti. Má na zřeteli sám sebe, namísto poznávání pravd. Býváme často nadšeni jen z těch přečtených pravd, které utvrzují či potvrzují nějaké naše oblíbené a úžasně vzácné postoje. Bývají to často právě postoje "duchovní" - nic nás takové sebepotvrzování se četbou nestojí a jsme spokojeni, jak nám to "jde". Ale - co když nám vůbec nic nejde a jen to kašírujeme? Je lepší si to přiznat, že se takto jen pipláme a sledujeme si zálibně, jak jsme na sebe děsně přísní. Teprve při skutečném poznávání ztichneme a necháme se prostoupit posvátností myšlenky, skutečného sebepoznání... - pak, při navození jiné nálady, víme, že se skutečně něco děje. A to je počátek cesty k Sebepoznání.
V nynějším stupni lidského vývoje jsou nám do života stavěny právě takové překážky, se kterými se máme učit inteligentně a aktivně vypořádávat. To je vnášení Kristova sociálního impulsu do současného světa. Není to snadné, často to nezvládáme, ale i zde můžeme, ba musíme počítat s Milostí Krista, s jeho bezmezně trpělivou pomocí. Vždy nás provází našimi každodenními cestami. V těch se ale musíme bděle orientovat. Duchovní bytosti od nás dokážou totiž uchopit jen to, co my sami uchopíme jasným myšlením ze všech možných hledisek a souvislostí. Mělo by to pro nás být nakonec tak zřejmé jako evidence toho, co leží před námi na stole. Naše pocity (lásky, nelásky, vášně, touhy...) nejsou ani tak zajímavé pro duchovní hierarchie (jsou pod jejich rozlišovací úroveň), jako spíš jen pro nejrůznější astrální bytosti. Ty se jimi živí. Co z našeho světa u nás neprojde jasným úsudkem intelektu, pro vyšší duchovní svět jako by neexistovalo. Protože nejvědomější (nejjasnější, nejostřejší) složkou člověka je myšlení, je také nejvíce činné v duchovním světě. Dokáže ho ovlivňovat mnohem víc a přesněji, než to umí cit a přání, byť by měly ušlechtilé zaměření. Vřelost srdce pak motivuje správnost našeho myšlení, to je protepleno krví našeho srdce. City, vyvolané správným myšlením, jsou spolehlivé. Nejsou to pak náhodné chaotické chomáčky libostí a nelibostí našeho podvědomí.
Proto myšlení – schopnost duše, která musí jednat v terénu světa, dnes nemůže být opomenuto, ale má nabýt větší obezřetnosti, čistoty ba cudnosti, bedlivé pozornosti vůči všemu, co nás potkává, větší citlivosti či reaktivnosti pro krásu, dobro, sociální soucítění. Má být zkvalitňováno, „zpravdivěno“ i v denních maličkostech, spiritualizováno, nikoliv vyřazeno. Současně s tím teprve přijdeme „na chuť“ meditaci. Ta má pak svůj pravý význam, pak můžeme zaslechnout ono „zvonění ticha“, kdy se Já teprve schází samo se sebou. Meditaci tedy musí provázet tříbení v běžném světě, čistění a úklid našeho povahového stolu. Klidná, trpělivá, stejnoměrná a radostná práce na sobě pak umožní, abychom při pravidelné denní meditaci časem nacházeli cosi, co již nevychází z nás, ale co již žije svůj vlastní život a dává tušit sjednocení duchovních světů s tím naším. Nebo – chcete-li – vstřebávání našeho světa do světů širších, do světů otevírajícího se nebe. V našem nitru pak vytváříme či spíše nacházíme prostor, který Heidegger nazval překrásným slovem světlina.
2024 ©