PŘÍSTUPY A PROŽITKY; NAŠE ZÁVOJE VÝVOJE; Pravda i její prožitek je prostý a nepotřebuje se teatrálně předvádět a oslavovat; ANDĚLÉ INSPIRUJÍ

Kdysi jsem kamsi napsal, a asi i víckrát,  o tom, jak si fotografováním často nahrazujeme moment prožití oné věci. Je to jednoduché, může na to přijít leckdo. Když to ale potvrdí vědci, mají ty to argumenty jaksi větší váhu (nebo že by hmotnost? - Ne. Váhu. Hezky tradičně česky – hmotnost je totalitní zásah do přirozeného staletého vývoje jazyka - diktát etablovaných vědců z totalitních 70. let a nepřistupuju na to.) Tedy: Linda Henkelová z univerzity v americkém Fairfieldu vysvětluje, že mnozí lidé dnes často naprosto bezmyšlenkovitě sahají po kamerách či foťácích, aby zachytili určitý okamžik, ale už nevidí, co je ve skutečnosti před nimi. Když se jich pak zeptáte na něco k onomu snímku, který pořídili, nedokážou vám vlastně nic pořádného říct, nepamatují si to. Jednoduše spoléhají na technologii, která za ně určitou věc zaznamená, a oni se pak už samotné věci nemusejí 'účastnit'. Henkelová je přesvědčena, že čím dál tím větší vliv technologií na naše životy s sebou přináší vedle jasných pozitiv i řadu negativních vlivů. Proto sestavila výzkumný tým, který měl její domněnky potvrdit. Do výzkumu zapojila několik desítek vysokoškoláků, které poslala na prohlídku muzea. Někteří z nich dostali za úkol pořídit z prohlídky řádnou fotodokumentaci, ostatní se spoléhali jen na svůj zrak. Druhý den dostali jednoduchý dotazník týkající se jejich návštěvy muzea. Jedinci, kteří převážně fotografovali, dokázali odpovědět správně nebo obsáhle na mnohem méně než ti, kteří vše okolo sebe bedlivě sledovali.

Jistě, že je někdy dobré zaznamenávat ojedinělé, důležité či zajímavé situace či věci, milé lidi, ale musíme se s fotografiemi naučit zacházet a využít je, nejen je slepě hromadit. Natož pak se nad nimi sentimentálně rozplývat.

ALE: Toto je jen příklad našich přístupů. Kde jinde se tomu podobáme?

- Někteří si jdou do kostela – taky jen cosi stihnou absolvovat, ale ne prožít (i pro některé totiž může být rituál proměny hostie inspirativní). Mimochodem - bělostný kotouček hostie původně symbolizoval Slunce jako symbol kristusovství, které do sebe máme přijmout. Kolik o tom vědí dnešní věřící?

- Někteří si jdeme do přírody, jedeme na dovolenou apod. - a kolik okamžiků věnujeme prožitku přírody doopravdy? V klidu, soustředění? Nebo jen zavzdycháme nad tou krásou, zkonstatujeme že tu je, a už se zas patláme ve svých ukoptěných myšlenkách?

- Vylezl jsem kdysi v Roháčích na úžasnou stolovou horu Rákoň – a do prožitku ticha řekl kolemjdoucí turista z Čech v halasném hovoru jen tak mimochodem: “ Hele, to je vzduch, to je žrádlo.“ A bavili se dál.

- Stačí pozorovat i maličkosti. I jídlo či pití bychom měli prožít soustředěně, ne to odbýt. Kousneme do jídla, zavnímáme první hlt pití, zkonstatujeme že to je dobré, a tím pro nás prožitek končí, lítáme v myšlenkách nebo řeči zas dál. Soustředěným jídlem bychom měli sytit nejen celé tělo, ale celý vesmír.

Neustále necháváme uplývat „pod rukama“, tedy pod nitrem, pod pozorností mnohé drobnosti. Jak se pak můžeme soustředit na prožitek třeba nějakých svátků? Duchovního textu? Modlitby? Meditace? Schopnost klidného soustředění je jen jedna, pak záleží, čemu ji věnujeme. Pak jsou nám různá duchovní cvičení k ničemu: zkusíme, nejde to, necháme toho.

- Kolik meditačních námětů necháváme ladem. Čichneme ke květině, uděláme – „áááá ta voní“, a tím to pro nás končí.

- Napsal jsem kdysi komusi trochu něco například o tom, že podle esoterických pramenů se Anděl píle a pracovitosti  jmenuje Orfániel (inspiruje mj. i k správnému rozvržení úkolu, klidu k jeho vykonávání apod.), Andělem pokory je Uliel (všimněme si znění těch jmen, už to je inspirující k té vlastnosti), Andělem štědrosti je Sakrigiel (pomáhá i překonávat lakotu, kterou si často nepřipouštíme, dávat moudře...). Jenže - co jsem tím vyvolal! Adresát tehdy nevzal poctivě v úvahu, že Andělé neplní žádná přání, jen inspirují ke ctnostem, a jen k tomu účelu je můžeme tiše a se vší pokorou vzývat. Rázem se stal „andělským sběratelem“ (něco jako sbírka fotek), encyklopedicky se pídil po dalších, které by si vzal za sluhy svého vývoje, informace o nich by konzumoval ve svůj prospěch. Viděl jsem kdysi jakýsi pochybný jmenný seznam Andělů použitelných k nejrůznějším účelům, asi jako prášky na spaní či proti bolesti hlavy apod. Často také zavádí na scestí i ta známá, laická, zjednodušená představa,  jako by „stáli ve frontě na naše zadání“, aby už už mohli plnit námi diktované úkoly (asi jako aportující pejsek). Zapomínáme, že si takové skutečnosti musíme pokorně zasloužit a to třeba i po mnoha a mnoha relativních neúspěších a prohrách či karmickém tříbení. (Pokud nás neúspěch či závažnější životní karambol neuvrhne do sebelítosti a ukřivděnosti, ale přijmeme jej odevzdaně a klidně, je pro nás nakonec naopak jistě velkým přínosem – a tím se otevíráme vyšším inspiracím.)

- Když jsem kdysi zavedl na posvátný Boží kámen u Strakonic tři své známé, namísto ztišení a zastavení se jen prohlásili – Ty vibrace to je teda síla, to má grády, a stačilo jim.

- Kolik vzácných lidí mi bylo dáno poznat (třeba vzácných i jen v něčem), ale nevšiml jsem si, neprožil jsem, nepobyl jsem s nimi doopravdy. Těch případů prožití bylo méně. Kolik staroušků v našem zařízení jsem rutinně odbyl nějakou frází, ač mnohdy čekali hlubší pozornost k jejich problému či sdílení.

- Kolik v tichu a klidu nabízených chvil k meditaci či k prostému toužení po niterním světle jsem zanedbal neukázněným tokem zbytečných myšlenek. Ono to vyžaduje určité rozhodnutí, ukáznění, trochu soustředění, trpělivosti...,a ani toto jsem si mnohdy neuvědomil a nepodnikl to.

- Kolik přání ke svátkům někdo pojme jako snůšku básnických frází a klišé, zahleděných do vlastních nadneseně patetických citů, teatrálních kýčů, přeslazených obrázků či vyumělkované oslavnosti vyšších hodnot. Někdy to na mne dělá dojem bezobsažnosti, kochání se ve vlastních kulisách, utvořených uměle z vyčtených pravd. Někdy je z nadneseně vytvořených přání zřejmá i nezodpovědnost k hodnotám, ke kterým se pisatel navenek hlásí. Pravda i její prožitek je ale prostý a nepotřebuje se  teatrálně předvádět a oslavovat.

- Náš dialog s někým často znamená, že chceme uplatnit jen sebe, myšlenky druhého nás nezajímají.

!!!  Tenhle článek není dopsaný, protože podobných příkladů by se dalo najít habaděj. A nechcete si to dopsat sami, Vy, milí přátelé čtenáři? Pokud mi něco k tomu v podobném duchu pošlete, něco z toho vyberu a poskládám z toho pokračování (jmenovat Vás tam nebudu) a uveřejníme si to tu. Stačí to napsat i úplně obyčejně (třeba to drobátko "učešu") na: karelfunk@atlas.cz.