Osudový raneček s sebou
Neodlučuj se od stromů, hvězd a dobrých knih! Les nebo zahrada ať se stane tvým domovem až do posledního dechu. Strom tě bude těšit, živit, v zimě zahřívat, v létě chladit a v nemoci léčit. Hvězdám obětuj cit i myšlenku. Ony tě povedou ke zdroji všesvětové lásky, posvítí tobě na záhadu vlastního žití... A tak jak neodvracej zraku od hvězd, tak neodvracej ruce od hlíny! - Obé ti dá, čeho třeba. (Anna Pammrová při lesním křtu svého syna)
Pozemské narození je smrtí ze stanoviska duchovního světa, a smrt je vzkříšením k životu na druhém břehu. Střídání těchto dvou stavů je nutné k vývoji duše, a každý z nich je důsledkem i vysvětlením druhého.
Po určité době na „onom světě“ se člověku duchovní svět rozplyne a vnímá ho už jen povšechně a stále více zdáli. Jeho pozornost začíná opět přitahovat pozemský svět. Šťastná duše na druhém břehu bytí, pozvedlá již z kámaloky a osvobozená od nečistot, má vědomí plného jasu a blaženosti. Ví ale, že skutečný pokrok vývoje lze udělat jen v pozemském tříbení. Touží nyní napravit to, co si uvědomila jako chyby, minule učiněné. Zároveň se ale někdy i bojí. V duchovním světě však už prošla vším, co potřebovala nebo co byla schopna prodělat. Jako má pozemský život svůj počátek, vrchol i odeznění, zmocní se jednou i duše na onom břehu - tíže a závrať. Mocná síla ji stahuje dolů do nových utrpení a bojů. Tíže přibývá a vědomí se temní. Jasnovidný Edouard Schuré popsal, jak v tomto stádiu duše vidí své milované družky nyní už jen jako skrze závoj a ten se stále zatemňuje. Slyší jejich smutné sbohem. Slzy blažených ji ještě omývají jako božská rosa, která zanechá v jejím srdci žízeň neznámého štěstí. Tehdy – se slavnostní přísahou – slibuje, že si bude pamatovat všechna poučení odtud, že si do svého základu jako vnitřní hlas svědomí vštípí ideály lásky, moudrosti, dobra a krásy. Podaří se jí to?
Slibuje si, že bude vzpomínat na světlo v budoucím světě temnot, na pravdu ve světě lži a svých nových pokušení, na lásku ve světě nenávisti a vášní. Ví, že další shledání se sférami blaha, odkud sestupuje, bude možné jen prokoná-li tam dole správně zkoušky, které si na sebe vzala.
Očištěná duše si uvědomuje všechny dluhy, které bude muset na zemi vyrovnat, před čím minule uhnula, co odbyla, koho poškodila... Tak bývalý svůdce či svůdnice se zrodí s nějakou vadou či ošklivostí; pyšný a bezohledný boháč se bude uskromňovat v chudobě; ten kdo si nevážil práce nebo ji šidil, ji bude muset jako nezaměstnaný pracně hledat a těžce vydělávat na svůj chléb; kdo zneužíval svobodu či si jí nevážil, bude trpět útiskem, a tak podobně. Duše si sama spřádá plán svých budoucích osudů - splacení svých dluhů, životní zkoušky a křižovatky, aby se za nových podmínek tříbila, zocelovala, napravovala minulé křivdy, zušlechťovala v božím plánu pro celek lidstva. Uslyší pak hlas svého svědomí? Zůstane věrná těmto předsevzetím, tedy sama sobě? Nebo od zkoušek uhne a nadělá si další těžkosti? Vše bude jen na ní. Sama z touhy po nápravě si skládá úkoly do "uzlíčku osudu" a vydává se opět "dolů". Duše sestupuje dolů, utvořena nebem. U hmotařských lidí se to daří stále méně, protože místo dostatečného průchodu devachanem žili uzavřeně vůči vyšším světům.
Dosud duše chápe, že štěstí spočívá v tom, když dokáže plnit svůj úkol nadcházející inkarnace. Její předsevzetí se jí však na zemi zastřou, aby sama hledala ze své touhy a dobroty, co je správné. Co to znamená pro nás, sestoupivší sem na zem? Když jsme věrní sami sobě, když nalezneme ve vztazích i ve volbě zaměstnání a duchovního školení to, co jsme si pro svůj život předsevzali před zrozením, nalézáme vlastní identitu a tím i harmonii. Pak často nehledíme na výhodnost své práce či postavení a jsme spokojeni i s málem. Ve své práci se jasně nalézáme. Odhadujme si sami, třeba jen "cvičně a bez záruky" ve svém okolí a v různých profesích, a snad i u sebe, jak je kdo z nás "stavěný" či vhodný na svoji práci. Někdo je v určité práci "doma" i kdyby se ji musel zprvu namáhavě učit zvládat, ale jeho touha mu pomáhá. Často vzbuzuje až údiv, jak i nejméně ceněná zaměstnání jako například popelář, uklízečka či služebná, přinášejí někomu uspokojení, zatímco některá kariéristicky vydobytá výnosná postavení jsou pro mnohé zdrojem nervozity, strachu, neuspokojení či obav o svou autoritu, bez ohledu, jde-li o umělce, podnikatele či ministry. Možná, že i pro takové psychiky by bylo lékem zanechat kariéry, vzdát se své nablýskané image a začít s něčím "prolidštěným", jako je třeba pečovatelství. Snad by si přestavěli hodnoty, jejich já by sestoupilo z iluze privilegovaných výšin a pomoc potřebným by jim navrátila prvek věčného lidství. Pečovatelství či jiná "obyčejná" činnost by se tak dostaly na špici jejich hodnot a léčily jejich duše. Samozřejmě jsou i mnozí politici či podnikatelé etičtí a poctiví, pak jsou rovněž oněmi uklízečkami či pečovateli – cosi uklízí a o cosi pečují, byť v jiné činnosti. (O těch, kteří nepečují a odhazují jen odpadky, čítáme denně, netřeba se zde šířit.)
Rychlost nové inkarnace závisí na mnohém: na vývojovém stupni duše a jejích karmických závazcích, na rychlosti poznávání svých minulých přečinů, na nutnosti je odčinit, na míře potřeby zotavení k nabrání nových umů a sil, neboť každé budoucí vtělení si vyžaduje jiných sil a tedy i různě dlouhé přípravy. Zároveň musí duše postupovat rovnoměrně s vesmírným vývojem, nesmí zůstat pozadu v řadách, do kterých přísluší svojí skupinou.
Doba znovuvtělení tedy není pevná. Jsou vtělení po minulé inkarnaci odpočinková, i po účinném a na činy bohatém životě… Někdy poměrně rychle za sebou následují zrození, aby byl zachován řád a postup určitých skupin, které se automaticky zařazují do celkového vesmírného vývoje.
Duše nyní hledá vhodné prostředí pro zrození. Zatímco dříve měla jen své prožívání, nyní se zajímá o zcela konkrétní lidi, kteří jsou dole na zemi. Hledání vhodných rodičů, kteří by odpovídali jejím nutným vývojovým podmínkám, bývá někdy obtížné a dlouhé. Okolnosti života (národnost, bída či bohatství, zdraví či nemoc, šťastné či tragické vztahy atd.) i dědičnost po rodičích by měly ladit s předsevzatým osudem. Po rodičích by duše měla zdědit ty vlastnosti, které pomohou naplnit její úkol - ať dobré či nedobré, nutné k přepracování.
Pár, přistupující k početí, často netuší, s jakou touhou je jeho počínání sledováno zrozující se dušičkou. Jak to? Vtělující se individualita často přivádí milující se k sobě. – Praobraz člověka, který se chce vtělit, a jeho cítivá složka působí nyní dolů na cit a vášeň lásky vyhlédnutého páru. Ba mnohdy i v době s ohledem na požadavky budoucího osudu (předpoklad ke vhodnému horoskopu) přivádí budoucí rodiče k sobě. Ti zpravidla nic z tohoto dění vědomě nevnímají. To, co dole v pozemském páru pulzuje jako vášeň a touha, zrcadlí v sobě cítivost sestupující bytosti. Tedy cítivé substanci shora sestupující, jde nevědomky v ústrety cit milujícího se páru. Je ovlivněn substancí toho, co sestupuje ke zrození. Vtělující se duše je účastna na volbě svých rodičů. Podle toho, jaká je, ale hlavně jaké potřebuje okolnosti k vývoji, bude přitahována k dotyčnému páru. Zde vidíme, že dítě v určitém smyslu rodiče milovalo již před oplodněním, a proto k nim bylo nasměrováno. Láska rodičů je tedy bezděčnou odpovědí na lásku dítěte. Je opětující láskou. Zde máme vysvětlení rodičovské lásky jako vrácení toho, co jim bylo dáno v lásce dítěte ještě před vznikem fyzického člověka. Rodiče, skrze něž se dítě zrodilo, se stávají jeho dlužníky.
Sestupem do pozemské blízkosti atmosféra těžkne. Vzdušné světy, průzračné duše, oceán světla, vše se vzdaluje až zcela zmizí. Jakási smršť – a duše se probouzí v těžkém ovzduší. Hle, opět na zemi v propasti rození a smrti. Ještě ale nezapomněla, ještě si nese své svědomí, svá předsevzetí, esenci svých ideálů. Tajemné splynutí se zárodkem se děje pomalu, ústrojí za ústrojím. Každý měsíc jí předává jedna z devíti duchovních hierarchií své síly. Proto trvá těhotenství devět měsíců. Jak se duše postupně noří do teplé dutiny, jež tepe, hučí a šumí, pohasíná její nebeské vědomí. Vzdálené světlo již jen světélkuje a zmírá. Potřebuje stále více lásku své matky, splývá nyní s její duší, s jejím prožíváním. A pak ji sevře bolest, stiskne jako do svěráku. Krvavá křeč ji přibije do třesoucího se těla. Tvor země je zrozen a hrůzou křičí. Vnímá vibrace těžkého hmotného okolí. Na matce teď záleží mnohé, ba vše. Bude se k novému tvorečku umět přitišit a přiláskovět? Tak jako nosila plod pod svým fyzickým srdcem, měla by dítě nosit pod ochranou svého srdce nadále. Zvládne tuto nejdůležitější meditaci a náplň mateřského úkolu? Záleží to i na pomoci a vcítivosti okolí, včetně otce.
Rodiče jsou však jen pozemskými nástroji, služebníky k umožnění něčího vtělení. Vtělivší se individualita by se měla v dospělosti vyrovnat se zděděnými sklony. Ty bychom měli celoživotně rozpoznávat a ovlivňovat. Máme-li se stát plně sebe-vědomými lidmi, kteří se zcela kontrolují svým vlastním já a jednají pouze z jeho popudu, měli bychom pracovat na poznávání a odkládání prvků dědičnosti ve své povaze. Ty máme vkombinované do naší individuality, prorostlé do ní. Jejich rozpoznávání je obtížné. Je to práce na celý život. Dědičnost se přenáší do éterického (povahového, temperamentního) a fyzického těla. Správným životním názorem se můžeme stále, celoživotně posilovat ve svém vlastním bytostném jádru a přemáhat dědičnou zátěž, a nejen tu negativní. I dobro bychom měli konat ne ze zděděných popudů dobráctví, pak to totiž není námi zaslouženo, ale sami ze sebe. Máme-li vůli k poznávání, dáváme svému duchu potravu. Ten zesílí a ujímá se vlády nad tím, co se nezávisle na něm děje z dědičnosti v našem éterickém a někdy částečně i fyzickém těle. Když posilujeme duchovní obsah a činíme jej mocnějším, získáváme niternou svobodu a nadvládu nad materiálnem, tedy i nad zděděnými sklony. U někoho naopak získávají dědičné rysy stále větší moc nad člověkem. Pak v dědičných vlastnostech pustneme, pokud neposilujeme svého ducha a nepřekonáváme silným duchem zděděné reakce, návyky, způsoby myšlení, zabarvení cítění atd. Zděděné síly zmrtvují, podlamují naše pravé já. Žijeme pak jen setrvačností podobni výrobku, vytvořenému tovární formou nebo z velké části jako kloni svých předků. Ti, kteří nezískají nadvládu nad materiálnem a nad zděděnými sklony, zaostanou ve vývoji, což se dnes děje ve velkém rozsahu. Minulost zde působí dovnitř budoucnosti.
.oOo.
LÁSKA K VLASTNÍMU OSUDU
V svých prsou jen máš hvězdy osudu. (Friedrich von Schiller)
Proč je přepracovávání dědičnosti dnes tak důležité? S příchodem Krista před dvěma tisíciletími jakožto kosmického Já, duchovní páteře kosmu, máme Jeho silou možnost své já „vyloupávat“ z dědičných nánosů a stávat se plně sami sebou. Odtud onen výrok (patrně nepřesně přeložený), se kterým si theologie neví rady: „Zapři otce a matku… , vezmi kříž svůj a následuj Mne“. Jinak řečeno: Oprosti se od dědičných vlivů, kterými nejsi ty, vezmi na sebe svůj úkol a jdi v životních zkouškách za Pravdou. Kristovo Já, od Jeho sestupu mezi lidstvo trvale obsažené v zemské auře, může postupně projasňovat a zvědomovat spásným vlivem naše lidské já, které se tak stává jeho buňkou. Stává se paprskem Kristovy sluneční bytosti. Je osvobodivé si toto uvědomovat. Pak pomaličku pronikáme k onomu Pavlovu: “Nejsem živ já, ale živ je Kristus ve mně.“
Nestěžujme si rouhavě na dobu. I při - či právě při materialistické tíze dnešní doby si můžeme uvědomovat, že roste i pomoc Kristova. Spočívá i ve stále větší možnosti ovládat karmická vlákna v našich pozemských záležitostech. Můžeme nabývat osvobodivé jistoty, že před narozením jsme byli s Kristem spojeni a mohli zažít milost, pomáhající snáze vyrovnávat naše karmické zauzleniny. Inspiruje nás, abychom vyrovnávali svou karmu ve smyslu Kristově a pak se s ním při odchodu na druhý břeh bytí opět setkali. Lze to považovat za jakousi úmluvu mezi Kristem a člověkem. Plody této spolupráce se takto přenášejí ve prospěch lidstva.
Kristus nás učí čemusi nesmírně významnému: lásce k vlastnímu osudu, kterou si lze stále více uvědomovat. Milovat svoji karmu je dalším krokem lidského vývoje. Láska k ní jako k nástroji vývoje znamená její přijetí a prosvětlení. Kristova věrnost člověku, kterou ho doprovází, mu to umožňuje. Záleží samozřejmě na každém jedinci samotném. Další mohutnou pomocí duchovního světa dnešnímu člověku je otevření dalších možností poznání a sebevýchovy, které přináší duchovní věda. I tyto kapitoly jsou jí inspirovány.
Je podstatnou úlohou současného člověka – uchopit své ponenáhlu se probouzející pravé já v jeho samostatnosti, učit se je prožívat jako svoje vlastní bytostné jádro, nezávislé na tělesnosti. Tak se vymkne z nebezpečí ztratit svou věčnou bytost v nízkosti hmoty. Tím, co na zemi prožil v pravdě, lásce, kráse a dobru pak bude prohlubovat své bytostné jádro, sílit a stávat se na obou březích lidského světa užitečným světovému organismu. Bude ho tvořivě prosvětlovat, oživovat, zradostňovat a zkrásňovat – ne primárně pro osobní uspokojení, ale pro společné sdílení.
Přibližme si souvislosti mezi inkarnacemi konkrétněji s částečným využitím poznatků knihy Maxe Hoffmeistera Záhady početí.
Závist a nepřejícnost způsobuje pro příště výstavbu slabého fyzického těla. Od narození jsme pak fyzicky slabí a bledí, a kvůli tomu také v životě nesamostatní.
A opak závisti a nepřejícnosti? Blahovůle, přejícnost, když přejeme úspěch někomu, projevujícímu dobré vlastnosti, dokážeme-li prožívat druhé bytí v soucitu, to vše má harmonizující účinek na okolí. Kladným karmickým následkem v pozdějším věku je, že vše, co podnikáme, se daří. Příznivým účinkem blahovůle na astrální tělo je harmonická životní nálada, spokojenost, která posiluje éterické tělo s ohledem na životní sílu, čímž se například dobře hojí rány. Jednou se narodíme se silnějším, účinnějším fyzickým tělem.
Nevíra vysušuje naše astrální (cítivé) tělo - a přináší do příště tupost, neschopnost získat hlubší vědění.
Častá emoční antipatie ke druhým, neustálé pyšné kritizování všeho kolem, permanentní sobecké odtahování se – má za následek, že příště tělo předčasně stárne, tvoří se brzy například i vrásky.
Ziskuchtivost, pudové hromadění majetku, přešlo-li již do éterického těla (tedy do povahy) – přináší dispozice k infekcím.
Netečné postoje, odmítající všechny myšlenky, které nám objasňují nadsmyslový svět, vedou ve stavu po odtělení k nedostatku pochopení pro dary, které duše potřebuje od pomocných hierarchií. Duše se připravuje o možnost přijmout skrze poznání síly, potřebné pro následující inkarnaci. V ní pak postrádá člověk síly, aby si budoval orgány, jimiž by mohl správně myslet, cítit, chtít a poznávat pravdy duchovního života. Nemůže se pak doopravdy zajímat o duchovní svět a duchovní pravdy, i kdyby o tom četl, jezdil na kurzy atd.
Nesprávný život, neznající obětavost ani lásku, vede v další inkarnaci ke sklonu k lživosti všeho druhu, a v další následující, k poškození některých orgánů fyzického těla.
Dobrovolné, trpělivé snášení bolesti a žalu přináší do příště moudrost, osvícenost, schopnost přehledu o věcech.
Pevná předsevzetí a poctivá vůle odvyknout si od špatných zvyklostí dává pro příště dispozice pro zdravé tělo.
Život, vyzařující moudře lásku, přináší příště kvetoucí fyzické tělo, vypadající dlouho mladě.
Objektivní usilování o prospěch lidstva, nehromadění ničeho zbytečně pro sebe, smysl práce pro celek, přináší mj. odolnost proti infekčním nemocem.
Snášení nemocí, které jsou způsobeny vnějším zraněním těla, přináší pro příště tělesnou krásu.
.oOo.
Dědičnost vystihl Dr. Fr. Doldinger takto:
Náš duch, to nejcennější v nás, není jen funkcí těla,
jak věří materialista. Lidský duch pochází z jiných řádů,
než je proud pozemské dědičnosti. Avšak tato
nejvnitřnější bytost je po celý život připoutána ke
zděděné tělesnosti. Je v ní hostem. Tělo jí slouží. Duch
chce kupředu, chce se vyvíjeti. Tělo jej podporuje
nebo brzdí, podle toho, co je v něm založeno proudem
dědičnosti. A právě u lidí, kteří, jsouce silni duchem,
jdou neochvějně kupředu, jest onen rozpor mezi tím, co
chce duch, a tím, co poskytuje tělo, nejvíce patrný. V těle
nosí duch s sebou celou tíhu minulosti. Pojítkem mezi
tělem a duchem je duše. Čím více je závislá na těle, tím
více bude pod vlivem toho, co je zděděno. Čím více je
ovládána duchem, tím bude duchovnější a svobodnější.
Lidský duch je „umělec“, který má ze zděděného
„materiálu“ vytvořiti „umělecké dílo“ lidského života.
Vývojové možnosti duchovního já jsou neomezené.
Ale toto já naráží všude na hranice duševního a tělesného
založení. Vývoj je stálý boj mezi duchem na jedné straně
a tělem na straně druhé. Duch pro sebe je volný jako
pták. Zděděná duševnost a tělesnost jej poutá. Nejtužší
je fysické tělo, zejména kostra a lebka. Mělo by to vlastně
býti tak, aby souměrně s vývojem našeho nitra šel také
vývoj těla. Ale povětšině tomu tak není. Čím rychleji se
člověk vnitřně vyvíjí, tím bude rozpor větší.
Duch může být mnohem dále, než rysy těla
ukazují. Tím může člověk velmi trpěti. V těle je
vryta minulost. Lidé kolem nás vidí jen zevní rysy
a posuzují člověka podle zevnějšku, zatím co on
snad již dávno vnitřně překonal to, co zanechalo.
Kdybychom nebyli sestoupili z duchovna do
zemského bytí, neznali bychom smrt. Smrt je následek
toho, že jsme se odpoutali od duchovního světa a spojili
se s hmotnou tělesností. „Život jest utrpení, smrt jest
utrpení.“ – tato slova Buddhova jsou zajisté pravdou. Ale
východní člověk stojí k zemi záporně. Křesťan však
kladně, neboť poznává: na pouti po hmotné zemi,
utrpeními životů a smrtí, stávám se sebevědomým
a svobodným.
Bůh křesťanství opustil sám duchovní svět, aby šel
za člověkem a poznal smrt na zemi. Ve svém já můžeme
se státi nositeli toho, jenž překonav smrt, vyrval jí nový
život. Kristus prošel jako historický zjev velkou
proměnou smrti v nový život. Nyní nás již smrt nestraší.
Kristus učil nás viděti krásnou a dobrotivou její tvář. On
vede lidské já od stupně k stupni Otci vstříc.
2024 ©