Krátká zamyšlení či meditace buď nové nebo s využitím citátů, vybraných z vydaných i dosud nevydaných knih Karla Funka - část I.

Občas zde budou uveřejněny ukázky z textů, určených původně k výběru pro společný eurytmicko-poeticko-filosofický program s Perlou Voberovou, věnovaný tématu Láska a Krása. 

Jsou to krátká zamyšlení či meditace buď nové nebo s využitím citátů, vybraných z vydaných i dosud nevydaných knih Karla Funka. (Proto je zde žánrová rozmanitost: poezie, úvahy, informace...)

 

 

Motto: Každá duše má své závoje, kterým dává svoje barvy a pohyby, lásku a krásu.

 

                                   .oOo.

 

SEZNAM TÉMAT, DO KTERÝCH BUDOU CITÁTY ROZVRŽENY:

 

1.  Láska k Bohu; Láska mezi lidmi

2.  Láska a Krása - peruti k letu

3.  Možnosti moudrosti

4.  Když láska chybí

5.  Co s tvrdými štíty našeho sobectví?

6.  Děti - poslové z neviditelných světů

7 . Prožívání karmy; Změny našich karmických struktur

8.  Uvádění do souladu se svým osudem; Láska k vlastnímu osudu

9.  Projevy a cesty osudu  -  Umíme přijímat zkoušky?        

10.  Za úlevou vztahového projasňování

11.  Skončilo mlčení nebes pro Zemi; Kristus rozžehl oltář Země

12.  Přítomnost Krista v našem praktickém životě

13.  Význam a umění odpouštění

14.  Pod klenbou ochrany kosmické Matky - Sofie - Marie

15.  Posvátnost umění a krásy

16.  Negativní umění se bojí krásy

17.  Terapie, energie, fantasmagorie...

18.  Úsměvy

19 . Co si počít s dnešním světem?

20.  Styk s vyššími světy

21 . Duchovní postupování; Počkejte na mne, zdržela mne karma.

22 . Umění meditace

23 . Duchovní i praktické účinky proslunění života láskou a krásou

24 . Vstup do světa posvátna

25.  Práce  pro  budoucnost

26 . Vyšší vedení

27.  A na druhém břehu bytí...

28.  Andělská vanutí

29.  Otevírající se nebe

30.  Včleňování se do kosmu

Závěr - Mystický hrad jako příbytek bohů

 

                                    .oOo.

Motto: Letní louka má tisíce nejrozmanitějších květů. Pokusme se ji v těchto myšlenkách alespoň malinko napodobit.

 

Jako 1. díl - část textů na téma Láska k Bohu; Láska mezi lidmi

 

 

            Nechť je naše láska čistá a moudrá jako pramen boží síly.

 

            Pravda bez lásky ubližuje a ochromuje, pravda s láskou vykupuje.

 

            Láska znamená, že naše štěstí je spjato se štěstím všech lidí.

 

            Podle astronomů existuje hvězda ze samých diamantů. Kolik lásky, krásy a vůle musely vynaložit duchovní mocnosti, aby takovou hvězdu vytvořily. Kéž by se naše nitra alespoň malinko podobala oné hvězdě.

 

            Ohniska obnovy lásky i krásy si můžeme nalézat sami kdykoli, každý podle svého. Pozoruji-li například cizince na Vyšehradě, Hradě, Velehradě nebo jiných posvátných místech, hledím jim do tváří a snažím se jim radostně vyslat ke sdílení impulsy hlubšího porozumění místu či dílu, které snad v sobě mám hlouběji, aby si ho odvezli s sebou. „Objímám“, obaluji je v duchu oním prožitkem. Tyhle věci si o to přímo říkají. Musím si pevně věřit, že to funguje, pokud ten prožitek v sobě mám. Jdu-li přes Karlův most, pak pohled na Hradčany jako na mohutné duchovní i stavitelské unikum v celosvětovém měřítku je tak slavnostní, že mám přirozenou potřebu se jím v duchu dělit s mnoha lidmi na mostě, ale i s národy. Jen to, k čemu máme živý vztah, můžeme i živě sdílet. Poslouchám-li Mou vlast, mohu ji v duchu vysílat (sdílet) celé naší dnes spíše nevlastenecké vlasti, a když se mi zachce, tak onou krásou obepínat svět a radostně ho tak seznamovat a oplodňovat duší našeho národa. Sochy v Bílkově vile jsou možností ba pomůckou té nejúžasnější meditace o smyslu bolesti, o vývoji k lásce a ke sbratření lidstva. A jistě ví každý o řadě dalších míst, artefaktů, skladeb atd., kterými se klasičtí autoři toužili dělit se světem. Proto je vytvořili.

 

          Ty nejdůležitější svatyně nebyly nikdy stavěny hmotně na zemi. Velcí učitelé lidstva je budovali ve svých neviditelných světech a odtud je nabízeli těm, kdo měli otevřená nitra. Vždy byli oni „Stavitelé chrámů“, o kterých píše Otokar Březina, o krok před lidstvem. Byl jedním z nich. Svoji niternou komůrku můžeme postupně přeměňovat v chrám. Můžeme v něm zažíhat svíce své oddanosti, pozdvihovat kalich své lásky v nabídce Nejvyššímu, prosycovat prostory vůněmi kadidla meditace, budovat opěrné sloupy naší charakterovou spolehlivostí a důvěryhodností pro Boha, pro okolí i pro sebe. Můžeme být stateční a pevní jako kněží v dobách pronásledování,  i radostní jako v dobách bezpečí. Můžeme nabízet vstup druhým, aby jim naše vnitřní prostory poskytly místo, kde najdou úlevu, posilu, osvěžení i odpuštění.

 

            Máme-li dar poznávat díla zasvěcenců, pak není nic jednoduššího, než se snažit je svědomitě a s úctou uchopit a šířit a probouzet něčím lidstvo. V jejich dílech je již obsažen onen konkrétní hodnotový podklad i poklad, který může být naším nitrem prožit, oživen a vyslán.

 

            Nejúžasnější věci bývají často ty nejjednodušší. Hrajme si s tím. Hra je někdy to nejlepší tvoření.

 

            Láska k Bohu znamená, že Jeho Láska zažehuje odlesk sebe samé v naší duši, začíná v nás žít a měnit náš poměr k sobě i ke světu: začínáme se vědoměji pociťovat jako součást plánu dlouhodobé kosmické evoluce a jejích morálních hodnot a dějů… Je to stav, jako když ztroskotanec je vyvržen na teplý písek a pocítí po marných bojích a zmítání sluníčko a úlevu. Bůh na tento náš stav trpělivě čeká.

 

            Je naše srdce v každé situaci oživlé, vnímající, reagující, nebo je to jen nabalzámované srdce s nabalzámovnou pózou lásky?

 

            Háj v našich duších bývá někdy zpustošen. Prožitím alespoň kousíčku lásky a krásy se v nás opět usídlí i kousíček nebe.

 

            Druhým můžeme být k užitku jen v těch oblastech, kde jsme něco sami dokázali, vypracovali. Okolí si nás pak najde. Pak jsou naše rady podepřeny  esencí zkušenosti, nejsou jen vyčtenou teorií, nejsme jen vzdělanými psycho-servisáky.

 

            Nečekejme snad dychtivě, nadšeně ale pasivně na zjevení budoucího chrámu zlatého věku, když třeba již teď máme u svých nohou schody, které k němu postupně vedou. Jsou to schody denního cvičení harmonické lásky k Bohu i  lásky a činu k okolí.

 

            V dotyku lásky, moudrosti a tvůrčího činu pro druhé a s druhými je onen silový průsečík, který nás oživuje, elektrizuje blahem užitečnosti a správné seberealizace, souznějící s vyšší vůlí. Aktivním jednáním, jehož výsledky předáváme Bohu, aby je sám vedl podle své Vůle, se uvádíme do souladu se svým osudem.

 

            Tak jako se slunečnice natáčí za sluncem, naše duše nechť se natáčí za Bohem  v každé době a za každých okolností.

             

            Vzdáváme se božské Lásce bez výhrady celou podstatou své duše. Nechť jsme sluneční pochodní lásky a osvěcujeme životy druhých lidí.

 

            Odvozujeme-li svou lásku od zemských věcí, zůstáváme svým vědomím jen v zemské úrovni s jejími požitky a hořkostmi. Víme-li, že zdroj pravé lásky je v Bohu, pak nacházíme svůj cíl i odměnu tam, kde se láska rodí.

 

            Od Boha neustále žádáme  zázraky, zásahy či důkazy – ale kdo má komu dávat důkazy? Spíš my Bohu o své lásce, oddanosti, důvěryhodnosti, pokoře, trpělivosti…

 

            Ještě ve středověku jsme si mohli mnohé vymodlit. Dnes si to musíme plně odpracovat a modlitba má tu práci doprovázet. Kdysi jsme planuli láskou k Bohu - vyvíjeli jsme duši cítivou a budhi (tělo blaha). Dnes osvědčujeme lásku vědomou prací. Dřív jsme dobro uznávali, milovali a modlili se za něj, dnes se ho učíme uplatňovat vědomě v nejrůznějších situacích. Dříve - láska v srdci, dnes - láska v praxi.

 

            Největší překážkou toho, abychom se stali niterně svobodnou, morální bytostí, je podle S. O. Prokofjeva naše nevyrovnaná karma. Zejména pro tvořivé období středního věku  je užitečné prožití nějaké formy bratrství, společenství. To je spojeno s naplňováním naší karmy, jak nás k tomu uschopňoval před zrozením archanděl Michael a Kristus. Z tohoto impulsu lze vytvářet společenství, které uvádí karmu do pořádku. Protože Impuls Michaelův a Kristův propracovává a částečně přijímá duchovní věda, je nasnadě, že by to mělo být společenství, které se tak či onak věnuje duchovní vědě, antroposofii. "Tak se tká tkanivo tím, že jsou vlákna jednotlivců vetkávána do karmy celého společenství. A toto tkanivo má být tím, co snesl dolů Kristus z duchovních výšin, ve své charakteristice otiskem nebeského řádu. To znamená, podle řádu duchovního světa má být karma jednotlivce spojena s karmou celku - nikoliv libovolným způsobem, ale tak, že se stane organismus společenství otiskem nebeského řádu." (R. Steiner). Jistě, že je to požadavek formulovaný maximálně, stačí ale i naše úsilí a nápaditost se v lásce scházet se spřízněnými dušemi tou či onou formou. Stačí, aby nás spojovaly hodnoty osvojování si duchovní vědy.