,
Honba za klidem
Píšeš, jak se Ti duchovní práce na sobě nedaří. Nebo přesněji – nevidíš výsledky. Já vím, ono je to těžké. Když ale víš, že se poctivě snažíš, tak pak to chce už jen trpělivost, tedy neupadat do upachtěnosti, upocenosti, uspěchaného vyčítání si... - to samozřejmě za předpokladu, že máme vědomí, že aspoň trochu svědomitě odbouráváme zbytečnosti v sobě, včetně zbytečností v trávení času. Někdy si zatím dostatek času nezasloužíme třeba proto, že jsme si ho dřív nevážili a prolajdávali ho. Někdy se tedy musí ta touha nahromadit, aby byla v případě dostatku času dobře využívaná. Ale u všeho je nutný klid, ne křečovitost. Vše má svůj čas. Nestihneš-li přečíst vše, co bys chtěla, pak holt až později. Vždyť to při delším pěším pochodu ale umíš, říkáš sama: Vše postupně. Jak napsal Fráňa Drtikol: Nespěchat, upínaje se k cíli. - Když něco děláš doma nutného, tak u toho nefuň, že nemáš čas na čtení. Asi si ho zatím kvůli něčemu nezasloužíš. Nebo si máš tu touhu ještě nějaký čas střádat. Mám dojem, že se natolik zmítáš, že k sobě klid a jasno ani nepustíš. Honíš klid a nemůžeš ho dohnat. A ani své nedostatky nemusíš odhalovat s přehnaně sebekritickým humbukem. Jen si je plně ozřejmit v jejich zbytečnosti a iluzivnosti. A pak třeba i pojmenovat, ale asi jako konstatování, že mi třeba chybí vitamin cé, nebo přebývá tuk (i když, pravda, někdo dělá humbuk i z toho).
Píšeš, že Ti to trvalé žití pravdy atd. nejde. Já vím. Možná, že si musíš ještě hlouběji, ale v plném klidu a bez překotnosti, probrat všechny minulé postoje - Tvou nepodloženou suverenitu vůči životu a okolí ("vševědoucí borec"), možná necitlivé zaujímání stanovisek apod., tedy suverénní žití v iluzi o sobě, to si jistě najdeš sama, a to vše má, u nás všech, vždy společný základ v pýše. Ta je jak sedmihlavá saň - pokud jí utínáme hlavu jen povrchně, slovně, nebo s opravdovostí jen hranou a ukvapeně vykřikovanou, pak jí rostou hlavy další a někde jinde, kde je zatím nepozorujeme. Co nejplnější, ale i klidné procházení všech stanovisek, postojů, stylu chování, řeči, cítění, trávení času atd., je předpoklad k takovému uprázdnění, aby mohlo nastoupit něco opravdového.
Možná, že Tvé chtění nápravy uchopilo moc věcí najednou. Cesta vývoje je pomalá, a teprve je-li v klidu, přichází k nám okolnosti jedna po druhé, kde vytušujeme a posléze jasně rozeznáváme, co můžeme zrovna se sebou dělat. Možná, že jsem v Tobě vzbudil nechtěně dojem, že Tě nějak vývojově "popoháním", a tak se Ti ta snaha a neštěstí z toho, jak to nejde, moc navršily k sobě, a možná že žiješ v nějaké křeči nebo takových výčitkách, které jsou ale vyvolány neuspokojeným chtěním pokroku (CHTĚNÍ je zas jen z nižšího já). Tak to nech odpařit, tudy cesty nevedou.
Žijeme-li v něčem nějaký čas v klamu o sobě a v pýše, pak jsme-li (začneme-li být) poctiví (poctivější), musí nutně nastat pád. Žili-li jsme v sebeklamu a pýše celý život, je pád tím bolavější, musíme si uvědomovat svou ubohost, znovu a znovu v různých situacích, postojích, nárazech… Naše snaha nám změnila život. Vyvolala hroucení řady vžitých sebejistot. Je to čas chaosu, protože i snaha o sebepolepšení bývá zprvu smíchaná s navyklým chtěním, křečovitým sebesledováním (namísto přirozeného, klidného). Šťastný ten, kdo se toho u sebe dožije. Opak toho, rovněž z egoismu, tentokrát neuspokojeného, je sebezatracení. Ale i to může být normální předstupeň. Odtud teprve začíná cesta. Většina k tomu nedospěje. Pak se člověk z chaosu pádu musí zklidněně a trpělivě vymaňovat. Důležitá je modlitba (ale ne škemravá), pokorná prosba k Bohu o pomoc, posilu, ochranu, vedení… Má-li někoho poblíž sebe (jednoho, dva, tři) blízké, kteří sledují, sdílejí, ale nevyvyšují se, může mu to pomoci. I zde platí ono „Neste břímě jeden druhého“. Musíme ale pochopit a hlídat si, s kým se chceme opravdu sdružovat a sdílet. Nerozmyslné sdílení se může vést i k opaku. Noření se do chaosu totiž může způsobit i nekontrolovaná zábavná lehkomyslná družnost, kdy si s druhým(i) stejně nemáme co hodnotného z nitra vyměnit, čím se vzájemně obohatit. Vést konvenční hovory, tlachat samoúčelně a zbytečně o soukromí apod., nás vrací zpět, nejsme-li ještě dostatečně niterně zpevněni. Pak si v sobě odneseme jakousi uspokojenou bezcennou náladičku, ze které nás může vytrhnout často až nějaká výraznější nepříjemnost, nezdar, náraz. Pak – zaplať „pánbu“ za něho.
Píšu o těchto stavech, jako když si dva vyměňují "poznatky": Já mám revma, to bolí, a ty zas, aha, cukrovku, ta nebolí, ale má jiná rizika. A jeden z nich, pokud něčím trochu prošel, může zavětřit: Hele, ty při tvém způsobu stravování (stylu života) máš asi zvýšený cholesterol (cukr, žaludeční vředy, hemeroidy...). Nebo rovnou: Koukám že chodíš nakřivo, tvoří se ti skoliosa páteře, měl bys s tím něco dělat. Tedy není to vytahování se na druhého z pozice "dokonalého", tak jako se doktor nevytahuje, že mi našel křivou páteř nebo nádor – tedy něco, co ke mně nepatří. Řekne mi ale, podle stupně svého poznání či praxe, co s tím mohu či mám dělat. Někdy ale i doktor nemusí něco hned zvládnout a vynadá mi třeba, proč mám tolik cukru, když mu tvrdím, že nejím sladké.
Dokonaleji to vyjádřil Thákur ve svém zpěvu Gítandžálí:
Už nebudu sám sebe nosit na vlastních bedrech, už nebudu žebrat u svých vlastních dveří. Bez lítosti složím to břímě k tvým nohám a vyjdu ven - ani se po něm neohlédnu, ani po něm nevzdechnu. Nebudu už sám sebe nosit na vlastních bedrech.
Okamžitě zhasíná každé světlo, jehož se dotkla má touha. Nechci už nic, co přinesly její nečisté ruce, nesnesu už nic, co nezní tvou láskou. Nebudu už sám sebe nosit na vlastních bedrech.
Moje píseň odložila všechny ozdoby, neponechala si před tebou pyšné odění. Šperky se vtírají mezi nás, brání spojení, jejich žvanivý cinkot přehlušuje tvá slova.
Před tebou, Velký Básníku, se nemohu honosit hrdostí básníka - jen se položit k tvým nohám. Po celý život budu starostlivě vyrábět jedinou prostou flétnu a ty potom naplníš všechny její štěrbiny svou hudbou.
2024 ©