Jedna slza nad moře slzí? - Reakce na minulý text.

Pí M. G. mi k opakovanému televiznímu pořadu o pohřbu VH napsala: Kníže mě upoutal okamžitě už pro to, že patrně jediný (či jeden z mála nejbližších) představoval živé srdce a duši. Ostatní v blízkosti, v černém, tvořili beztvarou hradbu kolem (vyjma paní Dagmar). Všimla jsem si právě té slzy, protože jsem před tím nevěřícně pozorovala, že by snad klimbal? To si může dovolit při jiných příležitostech, ba dává tím i cosi smysluplně najevo. Ale tady by mi to k němu nesedělo. Posléze klečel na kolenou, snad jediný. Měl položenou hlavu na sepjatých rukách, které spočívaly na desce lavice. Ostatní stáli, on klečel. I zde se choval podle sebe, ne podle davu. A ta slza - jediná. Ne příval slzí z pláče, ale slza z hloubi duše. Tolik ke knížeti.

            Jinak mě upoutala sestra Boromejka, stejně jako Vás. Kromě Vámi citovaného výroku mě zaujala,  když hovořila o smrti V.H.  Kromě o jeho slábnoucím dechu také o výrazu v očích, který věděl,  kam jde a že byl na to připravený. Jako by celý život věděl, kam vlastně jde. Vzpomínám na dávný článek z Goetheana - Havel jede na Lvu. Venku mu rozuměli lépe než tady. I jeden chytrolín v Phoenixu dělal kdysi rádobyjasnovidné částečně dehonestující závěry o Havlovi i Masarykovi.
            Státní pohřeb, až na projev knížete, působil strnule, jednotliví hosté jako by zkameněli v póze, která se od nich očekává. Kameraman pořadu o V. H. byl důvtipný - když se hovořilo, kterak se někteří hloupě povýšeně vysmívají jeho rčení o pravdě a lásce, vzala kamera záběr na nadutě zlé oči Klause. Bývá z nich čitelná až jakási nenávistná hrozba všem, kteří si troufnou mu odporovat. Porovnejme si jednoduchou věc: pohled jednoho presidenta hladí, druhého mrazí.
             Kdy přijde někdo  Havlova formátu? My se určitě nedočkáme. Momentální politická garnitura by si nenechala kázat, že každý politik by měl být nejen morální (morálku určují lidé) ale mravný, s pokorou před tím, co nás všechny přesahuje. Nebo lépe - kdy si někoho lid nalezne a zvolí? Tedy: lid = my.  Podle Platóna je „cena za apatii vůči politice to, že vám vládnou zlí lidé.“ Nebo i jinak - kdy se najde někdo, kdo na sebe vezme úděl být permanentně štván a vláčen za něco ryzího a hodnotného? Myslím skutečně morální hrdina, ne ten, kdo krade v cizině pero nebo se opilecky potácí nad nejvyššími národními posvátnostmi.