Vidět sebe jak na dlani
L. Z. Píšeš mi: "Napřed si dělám, že se nelituju, ale někde o kus nitra dál se lituju. I to je normální". Víš, jak se za tohle lynčuju? Myslela jsem, parkrát, že se přeskočím , když se mi tohle přihodí. A přihodívává stále, teď je zrovna v „kurzu“ ne litování, ale sobectví. Prachsprostý sobectví. A to jsem si myslela, že ho mám ukočírovaný. Jo, navrchu, ale vyhlodává se mi občas odněkud ven a já se zalykám současně jím i vzteky, že se mi to děje.
KF: Tak to se chyť "při činu": když se zalykáš vzteky, tak to je zrovna takovej egoismus, to se člověk jen točí v kruhu. "Zloděj křičí: chyťte zloděje, mám na něj vztek!" Máš-li vztek na své negace, pak jim dodáváš sílu, protože vztek je z téže roviny, jako ty negace, ba je tou samou negací. Je lepší od toho jen odstoupit poté, co si to rozeznáš, a už to nehodnotit.
Jak říká Fráňa Drtikol:
Člověk má vztek (sobectví apod.)
Pak má vztek na to, že má vztek.
Pak má vztek na to, že má vztek na to, že má vztek...
To je furt to samé. Tak si se sebou nějak poraď, já už nepoučuju, neschopen si často sám se sebou poradit.
L. Z.: Každej mi říká, důležitý je odpuštění. Odpuštění sobě, odpuštění druhým, poprosit o odpuštění ..... Ano, ale pokaždé to nefunguje. Tak třeba tohle sobectví, to si mám odpustit, že jsem sobec, tzn. přijmout se tak a nic víc?- blbost. To mám odpouštět tomu nebo těm, kteří u mě sobecké pocity vzbuzují? - no to je taky úplná konina, ti s mým plácáním se v egoismu nemají už vůbec nic společného.
Rozpoznat a odejít od toho, píšeš. Jo, ale podle mě ani to nestačí. Odejít třeba od sobectví ještě neznamená zrušit ho, zůstává pod hladinou spolu se mnou, jen pozastrčený, vzdálila jsem se od něj, ale nevyřešila nic. Nestačí odejít od nějakého svého průšvihu, ve kterém se motám, je nutno odejít od sebe jako takové. Se mnou, když zmizím ze svého zorného pole, zmizí i problém, malér, nedobrota, zkaženost.... jedině s výmazem sebe, zapomenutím na sebe, vymažu i to, co bylo dosud vzhledem k mému trvalému uvědomování se v určité identitě, jedinečnosti, důležitosti, velkoleposti..... mou součástí. Lepilo se to právě jen a jedině na to osobnostní prožívání se. No ale to je v háji. Udržet se v trvalém odstupu od sebe to je teda fuška. Člověk, aby nedělal nic jiného, než si hrál na vyhazovače a každou chvíli sám sebe chytal za límec.
KF: Jo, to máš recht: s tím odpuštěním se dělají i věci nedobré. Zapomíná se totiž na základní princip, že odpuštění může přijít až po plném poznání špatnosti něčeho, a tedy i určitém zalitování, pokání. Pak může nastat odpuštění či i soběodpuštění - tedy né se furt týrat a patlat ve své chybě. Spadnul jsem do bláta, tak se o č i s t í m a vstanu, a už si to nevyčítám. Rozpoznal jsem bláto, tedy z něho odcházím. Ano, jak píšeš: předčasné odpuštění je jen zakopnutí špíny pod koberec, zasunutí toho někam z očí.
Tak jak to bylo řečeno i vůči komunistům: až pojmenují poctivě všecho zlo, zločiny, hrůzy, devastaci, až vyjádří národu lítost, pak bude možné jim plně odpustit (to oni ovšem nikdy neudělají). Jistě, že k nim nemusíme a nemáme mít ani teď nenávist, ale vědět o jejich vzpurnosti a zlu a nepaktovat se s nima, být na stráži.
Že jsem sobec, to samozřejmě musím poznávat stále znovu a v nejrůznějších situacích, však ona mne tam karma hezky dostrkává tu tam, tu jinam, ale kdybych se v tom jen beznadějně patlal a vztekal se, že jsem sobec, tak se v tom zas jen sobecky patlám a sobecky se na sebe vztekám. To jsem myslel tím - rozpoznat a jít od toho. Snaž se poznat smysl, ono se to dá vyjadřovat všelijak.
Odejít, poodstoupit od sebe resp. ega neznamená na vše zapomenout a vykašlat se, ale s odstupem, neosobně si to uvědomovat. Je to asi jako když promýšlíš nějaký cizí příběh, třeba z filmu. Už nesdílíš to napětí, nevezeš se v tom, ale klidně si to rozmýšlíš, co kdo udělal dobře nebo špatně. Máš to pak jak na dlani. Jde o to - mít jak na dlani jednou i sebe. Nebo aspoň v něčem.
Napřed si hraješ na vyhazovače, ba to i nějak prožíváš. Poté si to, co by se mělo vyhodit, rozeznáš v klidu a bez humbuku, a když uvidíš tu zbytečnost, tak to najednou už nepotřebuješ, a nemáš ani problém s vyhazováním.
Tak je to i v pravidlech pro meditaci: né bojovat s myšlenkama, ale klidně je odsunovat, pak i nepříjímat.
Jakmile rozpoznám hloupost, pýchu atd., něčeho, tak už to poznání a tedy i zošklivění si toho, může stačit k odsunutí toho. Nemusím to kdovíjak přetřásat. Taky se nehádáme s kdekým, ale když vidíme, že v něčem se s někým nemůžem ztotožnit, tak ho už nevyhledáváme.
Po přečtení tohoto textu reagovala Lenka Szopová tímto podnětným dopisem:
K tomu se mi chce přidat svoje…
Ano, odstoupit od sebe a uvidět se jako na dlani.
Je to zvláštní, skoro zázračný děj a nemůže to celé probíhat jen někde v hlavě. Je k tomu zapotřebí pokora. A právě pokora je ten zázračný děj. Není to jen tak nějaké, různě chápané slovo, ale je to klíč. Jsou to vrátka na dně duše a je zapotřebí se k nim úplně sklonit a ona se otevřou. Velmi názorně mi to v obraze vysvětlila má ruská přítelkyně Irina a opravdu to tak probíhá. Moc mi tím pomohla a tak se chci podělit. Podívejte se sami:
Když přijde nějaká bolavá situace, střet se sebou nebo s druhým, nepomáhá hořekovat nad sebou nebo nad partnerem, nepomáhá přemítat: „Co jsem to zase udělala, proč jsem tak nemožná nebo proč je on tak nemožný….“ Nepomáhá nadávat si, mít na sebe vztek, litovat se atd. (oj, jak dobře to znám!) Pomáhá dostat se do stavu pokory. To znamená odsunout ten humbuk emocí a v klidu sklopit hlavu a tiše si uvědomit. „Ano, to jsem já v téhle situaci. Ja na vině.“ (tak to říkává Irina a pro názornost sklání hlavu a tiše k sobě promlouvá.) Tím není míněno žádné sebemrskačství, ale zákonitost situace a mé role v ní. „Ano, to jsem já v téhle situaci.“ Když si to takto začnu plně uvědomovat, přichází většinou nejprve stud, ale zároveň obrovské ulehčení, nadhled a pohled na celou situaci. A teď ten slíbený názorný obraz:
Dokud se chceme této pro nás nepříjemné situace nějak zbavit, dokud probíráme důvody, proč se on tak zachoval a proč jsem se já tak zachovala, proč jsem tak hrozná, počínáme si asi tak, jako bychom bloudili v hustém lese a snažili se prosekat tím křovím, porážíme stromy,ale nevíme, co nás čeká za dalším stromem. Když se tiše skloníme a v pokoře se snažíme věcně tuto situaci přijmout, vzneseme se jako pták nad les a vidíme celý les jako na dlani. A to nemůže nastat vnější aktivitou: „Chyťte zloděje!“ Ale soustředěním se do nitra: „Takové to je.“ Tiché přijetí. (Víte, že rusky se řekne pokora - smirenie? To mi zní jako smíření. A je to nádhera. Je v tom uvědomění, přiznání se i pokání a následný mír.)
Je to zvláštní, ale pravé prožití pokory je úžasně osvobodivé.
Lenka
2024 ©