Když v roce 1971 pražská Unitarie, zasažená kolaborací s cenzurující komunistickou „normalizací“, rušila oblíbené přednášky Dr. Eduarda Tomáše, Vratislava Jana Žižky či meditace Emericha Grežďa (měli daleko největší návštěvnost a to vadilo), vyvěsili si normalizační funkcionáři Unitarie (Dr. Dušan Kafka aj.) do zasedací místnosti, kde se o vyhazovech mělo jednat, hrozivé rudé heslo KARMA NENÍ ŽÁDNÝ ŽERT. Patrně to mělo připomenout dr. Tomášovi a dalším, a jejich příznivcům, aby nekladli odpor, aby je nestihla karma. Po této vzpomínce připojím tedy trochu volnějšího pojednání o léčení a karmě.

Otiskli jsme v Gemmě počátkem 90. let skvělé pojednání Táni Fischerové - Zázrak. Velmi trefně líčí „uzdravující“ masovou show tzv. léčitele i náladu důvěřivců a dospívá k závěru smíření se s nesením svého kříže jakožto užitečného vývojového poučení. Malý Kryštof (mozková obrna) zbaven své horší mobility i prostší mentality nebyl, ale byl (a je dosud) vždy spokojený. (Pozdější setkání s ním byl pro mne krásnější zážitek, než s leckterým ministrem zeměkoule přes duchovno.)

Aniž by se to někde tehdy dočetla, vytušila správně: Osud nelze natrvalo obejít. Nechtěla to. Kryštof svou jinakost nese bez reptání, patrně tedy plní dobře svůj úděl. Asi se dá říct, že se cítí zdravý. Táňa ho, na rozdíl od řady jiných, často hysterických či zatrpklých maminek dětí s postižením, chápala a souzněla s jeho duší i osudem. Byla šťastná, milovala ho o to víc.

Tímto pohledem uveďme několik dalších úvah o karmě i trochu o uzdravování, o odlišnosti Bruno Gröninga a třeba Josefa Zezulky nebo Bedřicha Kočího. Karma za to či ono nepůsobí vždy hned,  projeví se někdy i po více vtěleních podle vyššího řízení, takže i předčasné, nezasloužené uzdravení (tedy pokud není dodatečně zaslouženo změnou života), může vydržet velmi dlouho. Ale tím hůř pro "uzdraveného". Než to jednou „rupne“, přidělává si možná další karmu pro budoucnost.

Ale: Karmu někdy lze oddálit. Neřítí se na nás vždy definitivně jako lavina. Není to jako nástup do vězení, který oddálit nelze (snad jen s výjimkou dr. Ratha či R. Janouška). Je to jako když jsme jako kluci přehrazovali úzký potůček – pod přehrazením voda chvíli netekla. Pak ale buď přehrazení protrhla, nebo si našla jinou cestu okolo. Takovýmto přehrazením mohou být i ony „uzdravující“ seance. Mág či „uzdravovatel“ energiemi sklízí momentální uznání, ale okamžitým uzdraveným nepomohl ke změně života (to není věcí chvilkového zapůsobení, ale vlastní poctivě vypracované touhy a snahy) a karmu jen odsunul. Anebo, kdyby se dobrovolně sami od sebe napravili a polepšili, mohli i takto o kousíček postoupit. Okamžité „zázračné uzdravení“ jim k tomu omezilo či vzalo motivaci. Ježíš Kristus učinil jen několik zázraků, patrně k manifestaci nějakého hlubšího poučení. Při jeho božské všemoci mohl naráz uzdravit celé město, národ či veškeré listvo. Tím by se ale obešel účel stvoření člověka k samostatnému dobrovolnému zrání a nabývání dalších hodnot.

Mít „uzdravující energii“ samo o sobě moc neznamená. Lze jí i udivovat, plýtvat…, ale je to asi jako když nám dá někdo na úpatí horského výstupu napít. Jistě: jsme osvěžení, vděční. Ale nemáme-li s sebou do dalšího výstupu vlastní zásoby, moc nám jedno napití nepomohlo.

Proto hromadná „zázračná uzdravení“ některým hromadným „zázračným uzdravovatelem“ nemusí přinést trvalý výsledek.

Někdy bychom za něco patřili do vězení a nemoc nám takové vězení zastupuje. Choroba či postižení je osudovou možností, darem k sebepolepšení, někdy má  naučit trpělivosti, pokoře, odložení spěchu, nabytí vděčnosti k pomoci okolí, změně hodnot…, podle toho, co komu z nás chybí. Zvolili jsme si je sami před zrozením podle poznání svých vývojových nutností. Poselství nemoci musí být vstřebáno nejen myslí, ale i jemnými strukturami jedince. Musí nabýt vlastního vztahu k chorobě i k řízení Prozřetelnosti. O to vše rychle „uzdravený“ možná přišel, těžko říci zda na roky, desetiletí nebo do dalších životů.

Kam mířím? Pojednání o léčiteli Bruno Gröningovi jsou nejprve ohromující. Taky jsem byl chvilku nadšen. Davy chorých k němu proudily, davy „uzdravených“ od něho. Odhozené berle a vozíky, nadšené sdílení se. Jak by ne, označoval se za Bohem vyvoleného k dávání boží energie lidem. Vyzýval, ba hřímal o cestě k Bohu, poukazoval na Krista..., jindy dojatě slzel...  Pro někoho to možná byla inspirace. Na jak dlouho? Víme z dějin, jak lze i zneužívat argumentování a zaštiťování se Bohem. Jak již bylo řečeno, konkrétní karma se projevuje i po více vtěleních, a její působení lze dočasně přerušit. Její účel, poučení nám ale nikdo za chvilku magického působení ani přednáškou nedá. Tak jako se říká, že je-li žák připraven, učitel se najde, pak uzdravení přijde poté, co nemoc splnila karmický úkol, tedy po nějaké naší změně k lepšímu. To ale může přijít někdy i medicínskou či nějakou alternativní cestou, nebo třeba i uzdravením na posvátných místech. Někdy i "samo od sebe". K takovým uzdravením ovšem dochází až po určité niterné změně, po prokonání určitého niterného martýria, nikoliv po jednorázové masové show imponující individuality. I k uzdravení medicínou či léčitelstvím musí nemocný vynaložit určité úsilí, často strádání, hledání pravého léčitele, lékaře či metody léčení, někdy i zdlouhavé, namáhavé a nejisté. Musí často při léčbě plnit požadavky ukáznění, omezení, projít i bolavými zásahy, operacemi, dietami..., má příležitost zamýšlet se nad sebou.

Bruno Gröning to udělal ihned. Ano, mohl mnohé zbavit potíží, třeba i na dlouho. Ale natrvalo vyléčit? To je věcí osobního zrání, a k němu musíme dospět jen sami, s Boží pomocí. Může pak napomoci i medicína, hlavně ta komplexní - anthroposofická. Gröning má i u nás stoupence, ba srovnávající jeho léčení a osobu s Kristem (mohla se to nadšeně dozvědět i důvěřivější část návštěvníků Chaunovy „gošárny“ v programech sestavených od poznatků duchovní vědy přes senzační zážitky „náhle osvícených“ až po kartářky). Nosil demonstrativně křížek na krku (trochu se to tluče s jeho temným démonickým vzezřením), ba automatická kresba jedné věštkyně prý dokazuje jeho vzácné kvality (opět atavistická klamná metoda - čmáranice vypadající tak úžasně záhadně - ale ví, kdo a odkud jí vede ruku?).  I jasnovid může být, a většinou bývá, jen pozůstatek starých schopností, tedy vývojové zdržení. Bezpečné pro vývoj je prožívat dnes vše vědomě, bděle, samostatně, činit svá rozhodnutí ze současných schopností. Není třeba toužit po mimořádných okultních schopnostech. Ty jsou často jen atavismem, „zapomenutým“ pozůstatkem starých inkarnací, často i svodem. Teprve po dlouhé cestě skrze Krista se může, snad jako vedlejší výsledek, dostavit třeba i jasnovid (takovému jaznozření se říká sluneční) či bezpečné léčitelství. Není to ale účelem našeho vývoje. Tyto schopnosti jsou bezpečné jen na stupni zasvěcence. Takový pak ví, kdy může svůj jasnovid či léčení použít, aby nezasahoval do karmických struktur jedince. Takových je jen hrstka a nedělají na toto téma masové show či kurzy, ani neříkají, že někoho „přeprogramovávají na vyšší energetické vibrace“.

"Uzdravuje“ tedy někdo stovky či tisíce lidí najednou? Je vyhlášený? Jenže – co když tu karmu jen odsune? Pacient během chvilky pookřeje. Jak snadné. A jde si dál vést svůj způsob života. Nanejvýš dostane nějaké moudro, nějaký letáček, obrázky Ježíše a onoho guru vedle sebe (aby nebylo pochyb o jeho velikosti) či něco podobného reklamního. Anebo shlédne video…

Takoví, jako Bruno Gröning či kdysi rovněž slavný a davy z celého světa vyhledávaný Saji Baba (oba přirovnáváni ke Kristu), jsou silné atlantské inkarnace, patří patrně mezi zbytky mocných staroatlantských mágů. Dnes je to však už jen atavismus. Měli mohutné magické síly, na kterých ustrnuli v domnění vyvolenosti, a nepostupovali vývojově v dalších etapách lidské evoluce. K magickému faktoru tu chybí etický. Gröningovi obdivovatelé argumentují s případy lékařsky doložených uzdravení, ovšem tato doložení byla právě od lékařů-stoupenců Gröninga. A hlavně: nepíší, že uzdravení dlouho nevydržela (viz níže). Mluví o Bohu, to ale dokáže kdekdo, jak víme z historie.

ZÁZRAK NEUMOŽNÍ ZRÁNÍ.  Kladný dozvuk může u někoho mít snad v tom, pokud pocíťuje vděčnost Bohu za uzdravení.

Gröning jako by nadlouho usnul po své dávné magické činnosti, a nyní se v tom stavu probudil a nepropojil (či nerozpustil) své omračující schopnosti s ohledem na uzpůsobení a vývojové potřeby současného člověka. Vtahuje zpět (i přes postulovaný postoj k Bohu), dojímá... - dává ale radostnou šíři volného nádechu? Dává pro současnost tolik potřebnou rovnováhu lásky, moudrosti, globálního vhledu do nynějšího stupně lidstva...?

A jeden z Gröningových dnešních českých propagátorů? Jeho halasné sugestivní působení je imitace, kulisa duchovna, nápodoba duchovních kvalit, vše pouze v osobní astrální (nižší cítivé) úrovni. To nedosahuje k vyšším stupňům, i kdyby stokrát dojímal a slzel, jak našel Boha či Krista (Kristus ovšem nepotřebuje halasnou propagaci,  dochází se k Němu bez reklamy, jen v tichu nitra). Žije v jednom velikém sebeklamu. Převážně podobné lidi to láká k jeho programům. Považují tam i počet příznivců někoho za důkaz jeho kvality. Nemusí to tak být vždy. Stačilo by vzít i pár starších příkladů tragicky skončivších početných sekt, uctívajících falešného vůdce (třeba i s Kristem ve štítu).

Trochu odbočme. Všiml jsem si jedné zajímavosti – předčasného věku úmrtí u takovýchto mágů či čarodějů: Gröning zemřel v 52 letech. V něčem připomínal magické kousky Houdiniho, který zemřel rovněž v 52 letech. mág Fr. Bardon v 49 letech. Německý mág Jan Hanussen (cirkusák, populární hypnotizér, čteč myšlenek, jasnovidec) žil jen do 44 let. Dokonce dával Hitlerovi lekce vystupování, zvládání davu gesty, mimikou, tónem řeči. Ve svém zámku dělal seance pro vyvolené, měl svůj klub příznivců. Pomocí rostliny mandragory se uváděl do jiných stavů vědomí, „viděl“ svaté, tvrdil jak změnil svůj život, věštil - a dokonce se to vyplňovalo. Hitlerovi správně předpověděl, že se chopí moci 30. 1. 1933 (byl to pohanský svátek čarodějnic). Pak ho našli oběšeného v lese. I mnozí jiní mágové tu dlouho nepobyli. Podobného rodu byl i pábitel Ignatěnko,  u nás známý hlavně v 90. letech. Prý měnil počasí, prodlužoval život, omlazoval, porazil člověka na 120 metrů..., ale i získával milenky ve velkém, a po tom všem přišlo odhalení, že byl proruský agent.

Jak rozdílné bylo ozdravné působení třeba takového Josefa Zezulky (1912 - 1992). Měl jsem v mládí možnost být častěji v jeho blízkosti. I on měl či má posmrtné stoupence, kteří ho podobně kladou hned vedle Krista, jakožto dalšího proroka lidstva po dvou tisíciletích. Od pana Zezulky samého jsem to ale neslyšel a myslím, že by s tím nesouhlasil. Trochu konkrétního přiblížení. Když jsem k němu ve dvaceti přišel jako pacient, celé jeho léčení bylo prosté, nepompézní, neokázalé. Posadil mne proti sobě a po sdělení mých potíží řekl, že se mnou nic dělat nebude, to že musím sám. Že mne jen nervově posílí, což činil neskonale laskavým pohledem, hladivým soustředěným hlasem, pochopením, povzbuzením. Nebýt jedné drobnosti, ani bych nevěděl, že je jasnovidný (jeho jasnovid byl jiné, sluneční podstaty, na rozdíl od atavistického, měsíčního jasnovidu mnohých léčitelů a senzibilů). A ta drobnost? Věděl jsem odjinud, že na tom není finančně dobře (komunisti ho nechali dělat pouze nočního hlídače v Národním muzeu, aby nemohl ovlivňovat druhé, dali mu plat 1000 Kčs). I tak za ním ovšem někteří pacienti, včetně mne, chodili tajně do muzea. Platit nic nechtěl, tedy při jedné návštěvě u něho doma jsem zastrčil v momentě, kdy si odskočil, tři tehdejší papírové desetikoruny do jedné z asi deseti knih, které měl trvale na stole. Při další návštěvě po několika měsících, kdy se mezi tím u něho vystřídaly stovky, možná tisíce lidí, mne hned po usednutí s úsměvem požádal, abych mu žádné peníze do knížek nestrkal.

Při mé dávné první návštěvě se mě ptal, co dělám. Řekl jsem, že studuji VŠE, ale že bych raději dělal filosofii. Před odchodem mi tajemně řekl, že tu filosofii prý stejně udělám. Byl jsem zmatený – přeci na přestup na filosofii nemohu myslet, nevzali by mne. Až mi starší přítelkyně Marta, která tam byla se mnou, vysvětlila, že to myslel obecně pro můj další život. No, nevím nevím.

Když se jednou před jeho vchodem hádalo několik dam o pořadí, tak aniž je mohl slyšet, vlítnul mezi ně a s úsměvem jim řekl, že v takovéhle náladě pro ně jeho léčení nebude k ničemu.

Měli jsme u nás svého zcela spolehlivého léčitele Bedřicha Kočího, viz třeba

https://www.youtube.com/watch?v=uu_5wUKD19Q 

Jak mi připomněl pan Karel Jirka, směroval lidi na svých přednáškách jednoznačně k antroposofii jako k tomu v současné době nejvyššímu, a o Rudolfu Steinerovi mluvil jako "božím prorokovi".

Následníci nějakého léčitele se někdy opírají o jeho autoritu, ne vždy oprávněně. Počátkem 90. let například běželo na ČT 2 každou neděli léčitelské působení Zezulkova žáka - Tomáše Pfeiffera. Krásný muž, a jen se pozorně díval laskavýma pomněnkovýma očima, dlaně vztažené  ke kameře. Jak úžasné nám to připadalo. Mělo to léčit. Časem jsem z hovorů a zkušeností řady lidí vypozoroval toto: někomu potíže na čas ustaly, jinému se vrátily staré nebo začaly nové potíže. Až mi došlo: současným působením na statisíce se vytváří mohutná energetická baterie. V ní je ovšem propojená směs emanací těchto lidí, tedy někoho to – zjednodušeně řečeno – dostane výš, jiného to potopí a zesílí jeho sklony k potížím. Asi jako kdyby se před vstupem do bazénu každý natřel jinou barvou a po vstupu do vody se barvy smyly a smíchaly, takže na každém by ulpěly zbytky všech ostatních. (Jinak je pan Pfeiffer ovšem slušný laskavý člověk, ba chtěli jsme tehdy psát i společnou knihu.)

Měl jsem možnost poznat řadu léčitelů, ať už zprvu jako pacient, později jen doprovod či jen zvědavec na popovídání: v dětství pana Malého z Nymburka, Františka Brože z Příbrami, později stařičkého vizionáře z Hronova (považoval se za reinkarnovanou Maří Magdalénu - Steiner takových domnělých Maří Magdalén poznal 24),  bábu Kamenickou, léčitelku z Táboritské ulice na Žižkově (snad Dürstová), Karla Fučíka, mystičku paní Benešovou z Trutnova, pana Kosíka z Borotína (nabídl mi vzít mne "do učení" a též léčit, ale necítil jsem to jako své určení), pokorného katolíka Pepíčka Kohela ze Kdyně (spřátelili jsme se), Květoně z Kváskovic, pátera Ferdu, Jaroslava Hnilicu z Rudolce (brzy tragicky zahynul), doc. Tichého ze severních Čech, pány Luboše Trundu a Karla Hrazdiru z Boskovic, Františka Soukupa z Dubného u ČB, Drahonickou bábu, paní Slávinku od Netolic, Marii Hrubou, paní Patočkovou ze Semil, dědu Vrbu z Rakovic, čestického faráře, pana Fialu od Milevska, Václava Vávru z Písku… (Některé z nich neměly ani Ilona Manolevská či Dobra Bednářová ve svých seznamech.) V dětství jsem prý byl i u Bedřicha Kočího, krátce před jeho odchodem, na to si už ale nepamatuju. I tak jsem vděčný, že díky svému tehdejšímu lehčímu postižení jsem měl možnost pobýt ve vzácné přítomnosti lidí jako F. Brož či B. Kočí a možná i bezděčně auricky něco nasát pro budoucnost.

Byly to zajímavé zkušenosti poznávat schopnosti léčitelů i šarlatánů i jejich lidské stránky a psychiku (někteří by sami potřebovali léčení), i příležitost aplikovat  poznatky duchovní vědy. Kdybych si to byl poznamenával, bylo by to na knihu. Výše jmenovaný V. Vávra měl v něčem podobné vystupování jako B. Gröning: přirovnával se ke Kristu, dokázal se třeba, podobně jako Saji Baba, během pár vteřin protáhnout do výšky asi o deset centimetrů, tvrdil, že skrze něho "mluví Bůh Otec" a hned to taky předvedl: změnil zcela podobu aby vypadal výhružně (podle jeho představy o Bohu), najednou mluvil úplně změněným hlubokým hlasem, ovšem nesmysly… (podobné případy byly popsány). Účinky jeho magnetického léčení neměly dlouhého trvání. I on odešel předčasně, v 49 letech.

Trochu cynický závěr: jako se o někom říká, že mu „zastydla puberta“, tak některým čarodějům „zastydla Atlantida“.

Přidejme starší článek z internetu:

1. Léčitel Bruno Gröning, ale jakou mocí?

Lukáš Drexler, 20.6. 2011

Ne vše, co je duchovní, je nutně Boží. Je třeba pronikavě rozlišovat každou duchovní nabídku a lákadlo, podobně jako v případě německého léčitele Bruna Gröninga (1906-1959), jenž má své stoupence i v České republice. S jedním z nich, jenž však po vlastních zkušenostech s učením tohoto léčitele z kruhu jeho následovníků vystoupil, přinášíme dlouho připravovaný rozhovor, který nám může pomoci v orientaci, "odkud 'vítr' vane". 

Možná se někteří z vás již setkali se jménem Bruno Gröning (známým také pod transkripcí Groening, narozeným jako Grönkowski, jenž žil v letech 1906-1959), člověka, kterého jeho příznivci a obdivovatelé považují za velkého léčitele a duchovního učitele, takřka za „nového Krista". Na stránkách jeho následovníků se o něm lze dočíst, že údajně disponoval velkou léčitelskou mocí a konal velké divy: uzdravoval chromé, slepé, těžce nemocné trpící nejrozličnějšími neduhy. Při čtení těchto svědectví zcela automaticky v mysli vyvstávají biblické verše řečené o Kristu: „Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje radostná zvěst" (Matouš 11,5). Podobně jako Ježíš Kristus i Bruno Gröning ve svých vystoupeních hovoří o „velkém obratu", o nutnosti „návratu k Bohu", o potřebě důvěry k Bohu a víry v Boží touhu i schopnost uzdravit. Bruno Gröning zdůrazňuje, že nepřišel založit nové náboženství, ale bez ohledu na náboženské vyznání pouze obnovit vztah člověka k Bohu, čehož důsledkem má být i dokonalé tělesné zdraví. Právě na tento aspekt, tedy tělesné zdraví, je v učení Bruna Gröninga kladen největší důraz.

Vezmeme-li vážně dobová svědectví o hromadných a velkých uzdraveních, jež Bruno Gröning údajně učinil, jistě nás nenechají chladnými. Možná budeme v pokušení takového člověka následovat a naslouchat jeho učení, nebo v nás alespoň vyvstanou otázky: Je tento člověk posel Boží? Přináší nám „radostnou zvěst" od Boha a obnovu Kristova učení? Skutečně činí tak velké divy? A pokud ano, odkud má tuto moc? Ze svědectví Gröningových následovníků či přímých svědků jeho působení lze vycítit jistý stupeň „glorifikace" osoby a díla Bruna Gröninga, ale pravděpodobně nelze zpochybňovat jejich reálný základ ve skutečných událostech. Jak lze ale rozlišit, „odkud vane vítr", tedy jakým „duchem" jsou tyto divy neseny? K jistému rozlišení a pro úvodní orientaci v této záležitosti nám může pomoci svědectví bývalého člena Kruhu přátel Bruno Gröninga a nyní obráceného křesťana z letničního společenství Apoštolská církev Josefa D. (na jeho přání neuvádíme celou identitu, ač je nám známa), jenž na vlastní kůži zakusil následky učení Bruna Gröninga a jeho pokračovatelů. Díky jeho vstřícnosti vám nyní můžeme nabídnout následující rozhovor, jejž jsme uskutečnili korespondenční formou počátkem roku 2009. Pro přímé poznání učení a života Bruna Gröninga pak odkazujeme na oficiální stránky Kruhu přátel Bruno Gröninga.

RTh: Dobrý den, mohl byste nám sdělit něco o Vašich zkušenostech ze společenství přátel Bruna Gröninga?

JD: Určitě se s Vámi moc rád podělím o svoje zkušenosti s Kruhem Bruno Gröninga. Jsou to už dva roky a něco, co jsem  Kruh opustil nadobro. Tehdy, když jsem poprvé přišel do společenství, jsem měl problémy s depresemi a s nedoslýchavostí, po pár návštěvách se mi hodně ulevilo. Vnímal jsem, že i když ne zcela, tak z velké části jsem svého problému zbaven. Půl roku na to jsem se ale dostal do daleko hroznějších stavů, než byly ty, se kterými jsem přicházel - skončil jsem v psychiatrické léčebně. Po nějakém čase, kdy mě propustili, a po třech měsících rekonvalescence v domácím pobytu, kdy jsem v té době nedokázal chodit do práce, jsem si sám pro sebe udělal závěr, že se jednalo pouze o nějakou zkoušku mé víry, o tzv. ,,regulace", jak to nazývají přátelé společenství, kterou jsem prostě nějakým způsobem pouze nezvládl, a proto jsem se dostal tam, kam jsem se dostal. Po opětovných návštěvách Kruhu a práci s energií jsem se začal cítit zase v pohodě, mohl jsem vysadit psychofarmaka a konečně jsem si myslel, že jsem dosáhl plného uzdravení. Jak šeredně jsem se zmýlil, jsem zjistil asi o šest až sedm měsíců později, kdy jsem se dostal do takových stavů, že jsem pomalu nerozeznával realitu od snů, nedokázal jsem si ani už skoro nic zapamatovat. Byl jsem úplná troska, znovu jsem skončil na antidepresivech a na dobrých pět měsíců jsem šel marodit. Nikdy jsem něco tak hrozného neprožil, toužil jsem si v té době sáhnout po životě... Naštěstí jsem ale v té době narazil na lidi, kteří si něčím podobným prošli také a dostali se těmito cestami léčitelství do obdobných bezvýchodných a beznadějných potíží jako já... Síly, které působí v Kruhu, nejsou Božího charakteru, ale právě naopak... V Kruhu koluje i hodně nepravd ohledně vyléčených, mnozí uzdravení, které uvádí literatura ohledně Bruna Gröninga, o své uzdravení přišli, a to nadobro, jedná se hlavně o ty, kterými se Kruh tolik chlubí. To jsem se dodatečně dozvěděl až po dvou letech účasti v tomto spolku, kdy se někteří vedoucí Kruhu prořekli... Mimo jiné jsem v tomto společenství nechal i dost peněz, a nejsem sám... Je skutečně potřeba, abych o tom mluvil a odrazoval druhé. Cena, kterou tu můžete zaplatit, je neskonale větší...

Zdroj:

http://revue.theofil.cz/revue-clanek.php?clanek=1556