POKRAČOVÁNÍ K TEXTU ZE 2. 2. - "POUZE LÁSKA DÁVÁNÍM PŘIBÝVÁ A JE TO JEDINÉ, CO V NÁS NEPOMINE", TENTOKRÁT Z JINÉHO ÚHLU - KDYŽ NÁM LÁSKA NĚKDY CHYBÍ. - DROBNÉ MEDITACE A ZAMYŠLENÍ PRO KAŽDOU DOBU. OBZVLÁŠTĚ TU NYNĚJŠÍ. NEMÁ TO VÉST K SEBEBIČOVÁNÍ, ALE K LEPŠÍMU SEBEPOZNÁNÍ, NADĚJI A TŘEBA VOLNĚJŠÍMU NÁDECHU.
54 Libujeme si v tom, jaký máme z věcí pocit, ale neprožíváme je, jaké bezprostředně jsou. Zaléháváme balónky, abychom je mohli vlastnit. Škatulky si děláme nejen pro pojmy, ale i pro city.
55 A jací jsme bez lásky?
- Místo čisté radosti pak míváme jen bujarost či bezuzdnou rozdováděnost
- Místo prožitku – hltavost.
- Místo vzpomínek – sladkobolnou nostalgii.
- Místo soucitu - rozplizlý sentiment.
- Místo pokorného těšení a očekávání - netrpělivost a chtivost.
- Místo ryzí dobroty – pochválení sebe, jak činíme dobro. A snad i dotíráme: Pane Bože, vidíš mne? Líbím se ti, že?
- Jsme-li chváleni, pak místo vděčného odevzdání věcí „nahoru“, že skrze nás mohlo něco dobrého vzejít, se zalykáme pýchou.
- Místo vroucného poděkování za dar boží či lidský – hlučný jásot.
- Místo vděčnosti za boží pomoc, pokud se nám něco podaří – vlezlé draní se Pánu před oči, aby viděl, jak jsme dobří a jak se mu máme líbit, protože brzy po něm budeme jistě něco chtít.
- Místo pokory – přihrblost a splasklost.
- Místo pokání – sebezatracení.
- Místo zdravého sebepovzbuzení – nadouvání se na svou víru.
- Místo vřelého vztahu ke světu a zhodnocování sebe kvůli světu – chtivost osobního pokroku a jakési duchovní kariéry.
- Místo samostatného zrání a občasného radostného společenství – spirituální turistika, zběsilé ježdění bez výběru po kurzech, setkáních s šoumeny na duchovní témata, pochybnými vůdci a svůdci, tedy duchovno redukované jen na společenské vyžití nebo libý požitek.
- Místo tichého prožitku radosti z přírody a posvátných míst – chtivé drancování posvátna pod záminkou „čerpání energie“…
- Místo meditace – vychtěné nezřetelné fantazírování na téma, jak by asi měla meditace vypadat.
- Místo autenticity a duchovní práce na sobě – její imitace, zevní maska, modelování svého vnějšího chování podle toho, jak jsme se dočetli, že má takzvaný duchovní člověk vypadat.
- V hezkém prožitku (duchovním, vztahovém, přírodním…) si někdy vytvoříme představu hnízdečka, kde se pokusíme natrvalo usadit. To s námi ale dříve či později spadne, dokud se ona kvalita nestane trvalou součástí našich myšlenek.
- Beznaděj a pocit strachu jsou jen vyplaveným egoismem - osvobodivý je vzmach důvěry v Boží Milost a tím i v sebe.
56 Jen ten, kdo má v Boha malou víru, leká se všeho a zbytečným strachem maří drahocenný čas a sílu.
57 Někteří používají pojem srdce a lásky jako zaklínadlo, a o čem řeknou, že udělali "z citu" či "z intuice", to bývá spíš jen výmluva mentální lenivosti. Navykli si spoléhat, že proti "citu" se nedá nic namítat. Cit je někdy zneužíván jako zaštiťovadlo na kde co, protože s ním nelze logicky polemizovat, i když je nesprávný. Spolehlivý cit musí být kontrolovaný moudrostí i neosobní láskou,
58 Ale nechme již tepání, byla to jen pomůcka a každý si můžeme uvědomit, zda po něčem takovém nesklouzáváme, a poznávat takto samostatně dále. Vždy se můžeme s důvěrou obracet na Boha či Jeho bytosti a poprosit o pomoc, posilu, klid do srdce, odvahu k nesení karmické tíhy, o pomoc v orientaci své situace a nalezení východiska, o vlití naděje... - i energii můžeme získávat jen v Tichu a odevzdanosti do vyšší vůle, nikoliv reklamami leckterého spirituálního bulváru...
59 Příhoda - kdysi ještě za totality. Stanujeme s partnerkou na Slovensku. Prší, rozbít stan se mi nechce. Chci si v teple přečíst večerní meditaci, kdepak bych šel spát bez ní. Zaklepu na dreveničku. Vyjde usměvavá babenka v široké sukni. Vyřknu prosbu – a ona už pohostinně otevírá dveře. Po panáku borovičky nás uloží ve starobylé ložnici se svatými obrázky a malovanou truhlou, plnou krojů a čepečků. Vše to sama šila. Bylo zřejmé, že sama bude spát na křesle v předsíni, ale před ní i sám před sebou jsem dělal, že jsem si nevšiml, abych nepřišel o pohodlí nacpaných bělostných peřin a nemusel vytahovat spacáky a lehnout si na zem. Tato má lhostejnost dala asi špatný základ jak oné noci (stejně jsem se převaloval a nespal), tak i onomu týdnu dovolené, který byl plný nepříjemností a nečekaných zádrhelů. Dobře mi tak. Co jiného jsem si zasloužil?
60 Pamatuji si, jak jsem zpočátku domněle viděl vysoké stupně u těch, kteří byli až po uši pouze ve „vysokém“ žvatlání a v sebelásce. Obvykle mají planoucí oči, agitační suverenitu a v každé druhé větě srdce, intuici, mír…, je to obdoba posedlé erotické smyslnosti, ale jen na vyšší téma. I největší podraz zahalí do pláště pomoci či lásky. Ó jak jsem se cítil být lepším – než mi po letech došlo, že se jim často podobám.
61 Chceme-li vyslovovat slova jako Bůh, láska, miluji a podobně, neměla by toutéž ústní dutinou procházet slova nečistá, která z ní činí zapáchající kanalizaci duševního odpadu, nebo slova pochlebovačná, plytká, frázovitá, lživá...
62 Nezautomatizovalo se v nás cosi nedůstojného vůči zvířatům? Neslouží nám spíše k jejich zábavnému polidšťování, třeba i při zobrazování na reklamách, nebo naopak v pohrdání některými, která se nám nelíbí, a zacházením s nimi jako se svým majetkem? Umíme se dobrat ke správnému spolubytí s nimi na téhle planetě? Neuniká nám vůči nim cosi? Nejsme samozvaní krotitelé, majitelé nebo predátoři? Dokážeme respektovat jejich přirozenost? Dokážeme najít správné postoje a vyciťovat vůči nim úctu založenou na bratrství tvorstva?
63 Nejhorší vnitřní zátěž člověka není to, že je hříšný, ale to, že to zalhává, snaží se to ukrýt – před sebou, před lidmi i před Bohem. Je na to poukaz i v Písmu. Každý po svém na to poukazovali i Tomáš Kempenský, Steiner, Jung, Krišnamurti, Thákur, Jan Pavel II., Václav Havel a jiní. Často si své chování zdůvodňujeme neúplně, falešně, manipulujeme se situací ve své mysli. Nejsme pak schopni pochopit a přijmout nekonečnou a ničím nepodmíněnou boží lásku.
64 Jak je to s námi? Nejsme místo lásky jen zálibně zahleděni do vlastního citu lásky? Místo zbožnosti jen do vlastní pózy zbožnosti? Místo účelného výběru informací z touhy po pravdě, jen do své vzdělanosti? Pak přijdou okolnosti, kde naše láska selže, kde se projevíme sobecky, kde uvidíme, jak jsou naše znalosti jen na povrchu a k nepoužití. A opět - jen láska, vedená moudrostí, nás z toho vyvede.
65 Bez smyslu pro lásku se člověk stává jen loutkou svých nálad. Šelmy podvědomí, které se domníval zahnat, si v jeho nitru jen libě zdřímly.
66 Pěstujeme-li nějaké duchovno bez lásky ke světu, jen konzumací pouček pouze pro sebe, pak se nevysuneme nad úroveň sebelásky. Pak se projevujeme dejme tomu tak, že
- zalitujeme trpící, protože se to má
- toho, koho bychom nejraději shodili ze schodů, ale nejde to, rafinovaně pomluvíme
- pod pláštíkem „pomoci“ se pokoušíme druhým manipulovat
- děláme nějaká duchovní cvičení, jen abychom manažersky vyšponovali svůj růst a pokrok
- nesledujeme, jaké reakce v druhém vyvoláváme
- druhému nasloucháme jen na oko a číháme na první příležitost, kdy skočíme do řeči s vlastní závratnou zkušeností…
- hovoříme dlouze, aniž byhom dali druhému možnost reagovat nebo si ověřili, zda ho to zajímá
- při hovoru jen číháme na omyly či nectnosti druhého, abychom se sami cítili o to lepší
(dále si můžeme dosazovat sami).
67 Kolik přání ke svátkům někdo pojme jako snůšku zrýmovaných frází a klišé, zahleděných do vlastních nadneseně patetických citů, teatrálních kýčů, přeslazených obrázků či vyumělkované oslavnosti vyšších hodnot. Často to dělá právě dojem absence lásky, jen kochání se ve vlastních kulisách, utvořených uměle z vyčtených pravd.
68 Sobectví, nevcítivost, nezájem o okolí a o svět, znamená živoření v tíze sebe sama, v uspokojování jen nejnižších sebestředných přání. Vše je pak cíleno jen směrem vůči sobě. Vede to k duchovnímu zadušení. Ven pak směřují jen požadavky egoistické. Tím se vyřazujeme z lásky a krásy, z toho, co bychom mohli prožívat a čím se obohacovat, rozsvěcovat v bytostech druhých, počínaje lidmi a konče zvířaty a přírodou.
69 Někdy neprožíváme věci přímo, ale prožíváme jen svůj pocit o nich, tedy jsme zahledění do toho, co si z reality v sobě uděláme resp. na co známého ji napasujeme. I do čisté vody ke koupeli duše si přidáváme voňavou pěnu jako do vany, se kterou se mazlíme. Pak ale nevidíme ani průzračnost vody, ani sebe v ní. Místo toho máme příjemnou pěnu, kterou se kocháme. Pěna v životě, v umění, ve vztazích, v duchovních řečech... Tato náchylnost k bublinám libosti pak činí člověka i zranitelným nelibostmi, tedy protipólem. Asi jako když se necháme bez kontroly unášet balónem, a je pak jen otázkou času, kdy si natlučeme.
70 I jeskynní lidé jistě měli svá trápení. Nastávala u nich však jen při objektivně obtížných situacích. Na rozdíl od nich míváme své stresy, deprese, frustrace, deprivace, splíny či jak tyto své civilizační vymoženosti nazýváme, i bez zjevné příčiny. Mnozí si je v sobě nosíme jaksi "na dosah", ba často si je pěstujeme a k propuknutí stačí pranepatrná příčina, někdy jen nuda a neschopnost odstupu od sebe. Ještě nikdy nebyly ordinace psychologů a psychiatrů tak plné. Ale zároveň - donedávna tyto ordinace neexistovaly a lidstvo existovalo i bez nich možná spokojeněji. Čím to je? Inu, nedostatkem lásky, pokory, vděčnosti.
71 Neupadá láska k jazyku a jeho kráse? Řeč je stále povrchnější, vznikají slogany, fráze, klišé. Mateřština přestává být květnatá, stává se oškubaným pahýlem větvičky. Šíří se umělé, neorganické, lenivé jazykové náhražky, napovídající o rezignaci na estetiku a řád jazyka (například – léčení je o psychice, politika je o životě…, vše je „super“ či „paráda“...). Vše máme nikoliv doopravdy, ale jakoby. Stali jsme se národem "jakobínů". Naše slovní vycpávka "jakoby" nám bezděčně zamlžuje přímé vnímání reality, uvádíme se tím do zakletí neurčitosti a pasivity. Eroze společnosti začíná od eroze jazyka.
72 Zatímco chrám, a to i chrám nitra, pokud je v něm alespoň trochu lásky, krásy, posvátnosti a ušlechtilosti, vysílá svěží paprsky požehnání a sounáležitosti daleko do světa, spojiv se tak s éterickými silami Krista, egoistická tvrz se vůči světu opevňuje. Tvrz vznikla od slova tvrdý, a se slovem tvrz souvisí i zatvrzelost. Opevňuje se egoisticky vůči ohrožení, které očekává všude. Ale pozor: uzavírá se tím i vůči pomoci, úlevě, sdílení, svobodnému nádechu. Uvnitř tvrze je totiž vždy napětí a dusno.
73 A k jakému opačnému pólu může člověk směřovat? Lze to nazvat vcítivostí, ohleduplností. Ale jděme ještě dál, až ke zdroji této vcítivosti a sounáležitosti se světem. Nalezneme toto: Poté, co se Kristova bytost při ukřižování vlila navždy do zemské aury a trvale v ní žije, vzešel Zemi DEN. Dříve byla studená a nepřívětivá jako měsíční krajina. Poznání tohoto rozdílu není nic složitého. Chce to si to zapamatovat a občas se k tomu vrátit a pracovat si s tím, až se nám ten DEN začne rozsvěcovat, ba posvěcovat. V této věci je možné jen menší či větší pochopení, ale ne zbloudění. Začneme si znenáhla uvědomovat, že i denní světlo, šířené vzduchem, je vodičem Kristova Ducha. Tehdy vstoupila laskavá (spíše lásková), přívětivá náplň do éterického ovzduší Země. Jde o to, uvědomit si ji, rozeznat ji zde. Pak se nám naše strachy, tíhy, výčitky rozplynou jako pára nad hrncem.
2025 ©