Louisa L. Hay: MILUJ SVŮJ ŽIVOT (recenze)
vydalo nakladatelství Radost, Praha 1992
Není jednoduché psát recenzi tak oblíbené a populární knihy, jako je americký bestseller autorky Louisy L. Hay „Miluj svůj život“. Jsem si vědoma, kolik lidí bude přinejmenším dost překvapeno touto recenzí, než si postupně a do hloubky uvědomí duchovní zákonitosti, z nichž zde vycházím. Na první pohled je kniha velice líbivá a působivá a může vyvolat nadšení u mnoha čtenářů. Přiznám se, že i já jsem zpočátku tomuto nadšení podlehla. Ale po chvíli jsem zbystřila pozornost a začala jsem text pečlivě sledovat z pohledu člověka, který respektuje především morální a mravní zákonitosti lidského života. Kniha je psána podobně jako díla S. Mardena, ve kterých se znalosti duchovních zákonitostí využívá, mimo jiné také pro získání hmotného prospěchu či osobního úspěchu v zevním životě. Jde o typický americký přístup zaměřený na to, aby se člověk stal úspěšným v oblasti osobní i v podnikání a měl se vždy a za každých okolností dobře.
Považuji za správné, že kniha je protkána zdůrazňováním pozitivního myšlení, avšak nedá se již říci, že všechny nové mentální návyky zde doporučované jsou vždy správné. Jistě, řada z nich správná je, ale stejně tak značný počet jich je nejen zavádějící, ale zcela nesprávný.
V první řadě jde o to, že čtenář je nabádán, aby sám sebe nekritizoval. Zdravá okamžitá sebekritika je však velmi důležitá k tomu, abychom zjistili, zda jednáme především v souladu s mravním zákonem. Dále chci upozornit na oblast sexuality v knize popisovanou. Autorka správně poukazuje na nezavrhování jakékoliv části těla. Pohlavní orgány má člověk za účelem rozmnožování, a jak autorka ještě dodává, aby mu přinášely rozkoš. K tomu chci poznamenat, že rozkoš kterou má na mysli, a vůbec jakákoliv libost či nelibost, je prožitek astrálního /pocitového/ těla: je člověku dána vývojově proto, že jinak by mnoho lidí z vlastní pohodlnosti a sobectví nedávalo možnost „nového života“ duším čekajícím na vtělení. Chybí mi v knize tedy určitá korekce v této oblasti, respektive duchovní vhled do ní. Především také upozornění, že člověk z velké části zneužil této rozkoše, této libosti k čistě sobeckým cílům vyžití sebe sama, což mnohdy dominuje nade vším ostatním a je nezřídka příčinou neštěstí druhých i příčinou trestných činů. V knize není ani nejmenší upozornění, že člověk musí tyto nižší city, zatížené pudovostí ovládat, kontrolovat a transformovat do vyšší oblasti duchovní, na božské síly neosobní lásky a oběti.
Autorka píše o normálnosti, přirozenosti a kráse sexu. K tomu chybí zdůraznění podstatné skutečnosti - že je tomu tak jen tehdy, když se to děje v souladu s morálním zákonem, tedy bez střídání partnerů a při respektování fyziologických potřeb člověka, bez nepřirozeného vydražďování sexuálních vznětů apod. Zde je důležitý „motiv činu“, čistota myšlení a cítění nedovolí vzniku činu nemorálního. Čistota myšlení a cítění posvěcuje hluboký duchovní vztah a vzájemná věrnost dvou bytostí z takového vztahu vyplývá zcela přirozeně. Chybí rovněž zdůraznění, že jakémukoliv tělesnému sblížení má předcházet hluboký a dlouhodobě se rozvíjející citový vztah a mentální soulad muže a ženy. A právě o způsobu a možnostech vzniku tohoto vztahu by bylo třeba mluvit především, a to i tehdy a hlavně tehdy, probírá-li se sexuální výchova na školách. Je třeba zdůrazňovat krásu a hloubku vztahu rozvíjející se vzájemné lásky, i něhu slov a doteků, než začne vzájemnou touhu po láskyplném splynutí vyvolané tělesné intimní sblížení, na něž není třeba spěchat. Naopak, čím později se dovrší vztah dvou lidí tělesným spojením, tím více uzraje jejich spojení duchovní a vztah pak spočívá na skutečně bytostném základu, životně nutném k jeho dalšímu vývoji. Taková dvojice - a pouze taková dvojice - je schopná přinášet jeden pro druhého oběť, která se však pro obětujícího stává radostí a štěstím života. Potom dávání a přijímání se vzájemně prolíná a není mezi nimi rozdílu. Nejmocnější, nejkrásnější i nejzdravější je tento vztah však jen tehdy, je-li láska muže a ženy proniknuta láskou k Bohu a vděčností a pokorou za vše, čeho se dvojici dostává.
Autorčina tvrzení v souvislosti s pohlavními nemocemi, a to za prvé, že příčinou je téměř vždy pocit sexuální viny vyvolaný často jen podvědomou představou nedovolenosti sexuálního projevu, a za druhé, že nositel pohlavní choroby může mít mnoho partnerů, ale nakazí se jen ti, jejichž mentální a tělesný imunitní systém je slabý – tato tvrzení jsou nejenže úplně scestná z epidemiologického hlediska, ale i nesprávná z hlediska etického, neboť proklamují naprostou sexuální volnost, tedy nevázanost a chaos morální a mravní. Člověk nemůže mít vícero partnerů a zároveň přitom mít dlouhodobě silný a zdravý imunitní systém. Jedno vylučuje druhé. Přinejmenším podvědomé stresy z vícera partnerů – otázka mravního zákona zakotveného ve vědomí člověka, i když člověk tyto stresy zdánlivě nevpouští do vědomí, tedy „jako“ o nich neví – působí zákonitě, a to zcela neúprosně oslabujícím způsobem, jako faktor jednoznačně oslabující imunitní systém lidského organismu. Proto mít současně víc než jednoho partnera je nejen nemorální, ale i zdravotně nebezpečné /herpetické infekce, kapavka, příjice, AIDS a další infekce/. Nejnebezpečnější při střídání partnerů je to, že při splynutí tělesném se zcela promíchají také aury partnerů. Tak je každý infikován i duševně všemi negativními vlastnostmi a silami astrálního těla svého partnera. Za čas je takto „ničené“ astrální tělo silně zkaženo a jeho zlepšení je velice obtížné, popřípadě i zcela nemožné: v příštích inkarnacích se pak za to platí množstvím vleklých a těžkých chorob.
V odstavci týkajícím se AIDS a homosexuality autorka uvádí, že homosexuálové zastávají názor, že je lépe zemřít než zestárnout, takže pro ně není snadné mít rádi sami sebe, a proto prý není divu, že homosexuálové byli mezi prvními nositeli HIV a mezi prvními nemocnými AIDS. K tomuto problému chci čtenářům říci, že hlavním důvodem, proč byli homosexuálové jak mezi prvními nositeli HIV, tak mezi prvními nemocnými AIDS, je jejich promiskuitní chování a navíc vysoká afinita HIV k lymfatickému systému, jimž je sliznice tlustého střeva a konečníku /na rozdíl od pochvy/ bohatě protkána. /Bližší podrobnosti k onemocnění AIDS jsou uvedeny v mém článku v GEMMĚ č.4/92, str.2/.
Není možné rozebrat v této recenzi podrobně celou knihu. Chci však ještě upozornit na stránky, které propojují jednotlivé kapitoly a končí vždy větou: “V mém světě je všechno v pořádku.“
Tato věta, jakož i přemnoho jiných v knize, je významově nejednoznačná. V určitém větném spojení a při vhodném výkladu je její uvedení pozitivní, avšak při jiném spojení a výkladu negativní. Pozitivní v tom smyslu, když chápeme a uvědomujeme si, že vše dobré i zlé, co nás obklopuje, má svůj účel a důležité místo v našem vývoji zde na Zemi, a že dobro i zlo, jež nás potkává, jsme si zapříčinili sami, takže sklízíme nyní ovoce svých minulých činů. Pozitivní dále v tomto smyslu, když si řekneme: Vše co se mi děje, přijímám s vděčností, vše čeho se mi dostává, chci přijmout a využít pro svůj další mravní vývoj, dobro dále rozšiřovat a prohlubovat, zlo proměňovat v dobro /negativní vlastnosti v pozitivní/. K tomu všemu je ovšem potřebná neustálá sebekritika a sebekontrola myšlení, cítění, slov a činů.
Negativní se stává ona citovaná věta v tom smyslu, že při neustálém opakování a tím autosugesci tvrzení „v mém světě je všechno v pořádku“ skutečně začneme své okolí pozorovat přes toto tvrzení: utrpení osamělého nemocného souseda v domě bude „v pořádku“, a tak podobně. Negativní je dané tvrzení proto, že v našem okolí není a nemůže být všechno v pořádku. Musí být a vždy je v našem okolí promícháno dobro se zlem, vhodné s nevhodným, prospěšné našemu vývoji s neprospěšným, atd.: je naším životním úkolem jasně a ostře své prostředí rozlišovat, rovněž tak své vztahy k němu, a na základě této interakce, která nám ukazuje, jací jsme doopravdy, máme korigovat své myšlení, cítění i jednání: a to vždy směrem k vyššímu řádu dodržování a plnění životních /mravních/ zákonů, ke zlepšení své povahy, k přeměně svých negativních vlastností v pozitivní apod.
Negativní a přímo nebezpečné na této knize je vyznění převážné většiny pouček v tom smyslu, že jejich aplikací dosáhneme bezpečného, pohodlného a jistého života, s akcentem na finanční zabezpečení a úspěch v osobním životě. Příklad par excellence je na stránce 107 a 108, kde autorka líčí, jak svým pozitivním myšlením zvládla úspěšně přestěhování do Kalifornie, a své vyprávění zakončí tučně vytištěnými slovy „… a dostala jsem za to zaplaceno“.
Všechno je převedeno na materiálno, což je zásadní chyba. Všech cvičení, vhodných tvrzení, modliteb i manter je možné použít výhradně pro vývoj duchovní, mravní, případně pro vlastní zdraví, ale hlavně ve prospěch bližních, národa, lidstva, pro všeobecné dobro – nikdy však pro osobní hmotný prospěch! V tom případě je to zneužití uvedených prostředků, za něž nás zcela zákonitě stihne tvrdá odplata, neboť takový je řád duchovní a kdo ho překročí, ať ho zná, nebo nezná, dočká se přísně spravedlivého vyrovnání vah. Jedná se totiž už o hranici mezi bílou a černou magií, o místo „na ostří nože“: nemusíme ubližovat žádnému člověku, dosti je již na tom, když znalosti duchovních zákonitostí budeme využívat k vlastnímu hmotnému prospěchu!
Takovýchto tvrzení - nesprávných či „dvojí tváře“ – je v knize celá řada a běžný čtenář bez hlubších znalostí duševních a duchovních zákonitostí je ani nepostřehne. V tom vidím největší nebezpečí knihy, protože čtenáři budou v nejlepší vůli aplikovat i ty prvky nevhodné, které jim však zcela jistě uškodí – ať již v tomto, nebo v příštích životech. Toto zde říkám po zralé a promyšlené úvaze o celé knize.
Na druhé straně se však v knize nachází mnoho dobrých rad, pravdivých poznatků a prospěšných návodů, které mohou člověku v životě pomoci velkou měrou. Proto považuji celou knihu za velice rozporuplnou a pro ten druh čtenářů, kteří o duchovních zákonitostech nevědí zhola nic, bych ji označila za katalyzátor jejich duševních procesů a vlastností nikoliv pozitivních. Některé úseky se mi zdají být vhodné jako terapie pro určité malé procento lidí duševně labilních, nejistých či hypochondrických, kteří potřebují zdravé povzbuzení a posílení sebejistoty.
K odstavcům, kde je popisována negativní odezva hněvu na lidské zdraví, je třeba doplnit, proč a jak hněv působí na organismus. Člověk ovládaný hněvem vytváří touto emocí sršící blesky nenávisti kolem sebe a tím pro sebe „bumerang“ zmnohonásobených negací. Takže i proto je třeba neustálé sebekontroly, abychom byli schopni hněv již v počátečním stadiu „udusit“ opačným citem – mentálně vysílanou láskou, harmonii a tolerancí.
Podle autorky vzniká rakovina velkou sebekritikou a k vyléčení je doporučována sebeláska a spokojenost se sebou samým. Víme však, že duchovní podklad jakékoliv nemoci, tedy i rakoviny, je přestupek proti duchovní zákonitosti. V případě rakoviny je především dlouhodobá neláska, sobectví a neodpuštění druhým. Je zásadně důležité vědět, že zdraví je výsledkem vnitřní harmonie mezi životem lidským a zákony nadsmyslového /duchovního/ světa. Prakticky to znamená žít altruisticky – tedy více pro druhé, než pro své osobní blaho a štěstí. Vnitřní harmonie totiž nepřipustí nesprávné vibrace pro jednotlivé orgány a jejich vzájemná souvztažnost funkční i vlastní fungování nejsou narušeny.
Místo nešťastně zvoleného termínu sebeláska, vyjadřujícího negativní vlastnost, bych doporučila termín úcta k vlastnímu tělu, vděčnost za zázrak těla /což také autorka v textu říká/, a vnímat se, jak jsme, v pokoře před Tvůrcem, s předsevzetím nejniternějším vyvíjet se stále k lepšímu.
V naší domácí literatuře tohoto zaměření existuje vynikající dílo, vydané bohužel roku 1947 – MUDr. Ctibor Bezděk: Záhada nemoci a smrti, neboli ethikoterapie – léčení mravností. /Pozn. KF: Kniha vyšla znovu v r. 1993 v nakl. GEMMA89./ V kapitolách „Vztah duše a duchovního prvku“ a „Sympatikus jako orgán zprostředkující spojení duchovního a tělesného principu“ autor jasně, přesně a s odůvodněními na konkrétních případech předkládá působením ethikoterapie. Nepředpojatí materialističtí lékaři zde najdou vysvětlení působnosti myšlení a cítění na zdraví člověka, objasnění hlubšího významu bolesti a nemoci, rozbor podstaty duševních chorob apod.
Marie Judová
/Pozn. KF: Tuto dobře zargumentovanou recenzi jsme uveřejnili v časopisu Gemma v č. 1/1993./
2025 ©