Kdysi se Alfred Strejček vyznal: „… už jenom přihlížet tomu, když někdo něco umí, je úžasná věc.“ Má pravdu, dodejme, že přihlížet i jeho či Rakovu umění je skutečně věcí úžasnou. Mezi mnohými umělci, které mi bylo dáno někdy nečekaně poznat, si jen hrstka dokázala zachovat skutečnou pokoru, a do ní patří právě tito dva - Alfred Strejček a Štěpán Rak (za ty další lze s úctou jmenovat alespoň Soňu Červenou, Jitku Molavcovou či Jiřího Walda). Někteří z nás se svou předstíranou pokorou naopak pyšně chlubí. U těchto jmenovaných ale - setkáním s jejich pokorou člověk též zpokorní. Bylo milé, když se mi loni Alfred, tento celoživotní sklízeč slávy, téměř chlapecky přiznal (po našem společném pořadu u něho v Šarlotě), že neví, jak se má tvářit, když je chválen.
Je na nás vyhledávat a oceňovat takovéto i ty další, kteří něco umějí doopravdy, ne jen jako – v umění, politice, vědě, řemeslech, různých formách pomoci… Někde je jich jako šafránu, ale jsou. Házet i ty poctivé do jednoho pytle by byl opačný extrém, než nalítnout demagogům, politickým šarlatánům, vykrádačům posvátných zasvěcení (od indiánských po antroposofická) pro své podbízivé show, podobně jako nalítnout na zlo adorující proputinovské páté koloně, či falešným rádobyumělcům, kterými se to tu hemží. Nepatří ani mezi ty z nás, kteří vystupují jako ministři zeměkoule přes duchovno a cokoliv jim sdělíte, ihned vás poučí, že oni vědí ze svých výšin o té věci více a lépe.
A Štěpán Rak o pokoře? Na otázku: Co myslíš, že teď nejvíc chybí naší společnosti? - odpověděl: "Pokora. Sám se jí musím denně učit a trénovat. Ráno, jakmile otevřu oči, poděkuji za noc i za možnost, že před sebou mám nový den. Večer, než usnu, děkuji za prožitý den a za to, abych se zase probudil, i za blízké. Myslím, že tohle trošku chybí, že se lidi honí, jak o tom píše Komenský, za majetkem, hodnostmi a rozkošemi. Co je majetek – jistou starostí. Co jsou hodnosti – prázdným dýmem – a rozkoše? Sladký jed, osidla všeho zla. Komenský nám otvírá oči, vede nás a pomáhá."
„Životní cestu mi dláždil Jan Amos Komenský“, řekl kdysi Alfred Strejček. Na jedné své nedávné pozvánce měl hezký nadpis – Lákání k setkání. Je milé následovat lákání jeho lákání. Není-li možnost osobního setkání, pak se setkejme alespoň v myšlenkách a ocitujme ještě tyto moudré věty z jeho dávného rozhovoru. „Kdybych se s Amosem blížeji setkal již dříve v mládí, nedopustil bych se řady chyb ve svém životě. Nabízí nám totiž jedinečnou cestu a trochu trpím při myšlence, že my jsme spíše národem jmen, který se sice rád chlubí, ale často neví čím.“ Svatá pravda. Od svatého Václava, Anežky České, Husa či Komenského po Masaryka či Havla. I mnozí velcí čeští umělci dobyli uznání venku, doma často jen závist a pomluvy.
A jeden ze slavných výroků Komenského nalezneme v díle stále dostatečně neuskutečněném - Obecná porada o nápravě věcí lidských: „Všechno na tomto světě se dá napravit pouze jemným teplem lásky, protože jinak je to nemožné.“
Dodejme: A my ostatní? Je to opět na nás. V roce začínajícím i v těch dalších.
Nejde o halasnost prázdných novoročních předsevzetí, která obyčejně vydrží sotva do Tří králů, ale o tichou trpělivou práci na svém charakteru, na svém sebepoznání, moudrosti, soucítění, lásce. A nejde-li nám to někdy, a i to je lidské, pak Štěpán Rak má zásadní slovíčko: ZNOVU.
A ze samizdatových prvorepublikových veršů - modlitby:
Pokoru nechť pouze v srdci nosím,
Pane, o to Tebe vroucně prosím,
abych nepropadl touze po vládě a moci,
proti ješitnosti, chamtivosti, pýše přispěj ku pomoci.
Prosba moje upíná se k Tobě,
budiž Tvoje Milost se mnou v každé době.
2024 ©