Motto: "Václav Havel dokázal, že mravní autorita je mocnější, než jakákoliv zbraň." Barack Obama
* Jedna velká maličkost, kterou mi svěřila čtenářka - Líba P.: Když za totality dostala v práci kytici, nachomýtla se, kterak eskorta přemisťovala nemocného vězně Václava Havla z vězení do nemocnice Na Františku. Spontánně přiskočila, kytici mu darovala a dostala od něho políbení. - Vteřinová událost k radosti na celý život. I dobro v člověku umí být někdy pohotové.
* „Odpouštějte nepřátelům“. Uměl to. Jak by se byl mohl coby president mstít svým věznitelům a pronásledovatelům. Ba naopak, když byl před tím na Hrádečku hlídán estébákem a ten jeho a paní Olgu následoval o pár kroků za nimi i na zimní procházky, zželelo se jim ho a nabídli mu kafe pro zahřátí. Říkám si, jak to na něho asi působilo? Nebylo to pro jeho svědomí to nejúčinnější? Odpouštět uměl velkoryse. Když krátce po jmenování presidentem přijel do Bratislavy, tamější dav na něj házel vajíčka a křičel Dosť bolo Havla. Mohly být postihy, Havel se ale přimluvil za prominutí.
* „Václav Havel měl celou řadu vlastností, které dnes ve veřejném prostoru chybí. Ale asi ta nejpodstatnější z nich byla určitá pokora, určitá skromnost, která ho nutila pochybovat i o svém vlastním jednání,“ uvedl blízký Havlův spolupracovník Michael Žantovský na vzpomínkové akci Svíčka pro Václava Havla na Jungmannově náměstí v Praze. Právě pochybnosti o sobě samém podle Žantovského odlišují Havla od řady dnešních politiků. „Jeho skromnost ho nutila nebýt si tak strašlivě jistý sám sebou, jak mnozí politici jsou,“ dodal Žantovský. Co pro nás Václav Havel udělal, je pořád ještě nedoceněné, říká Michael Žantovský.
* Jednou se svěřil s touto situací: na předposlední stanici přistoupil do noční tramvaje, aby dojel na konečnou. Byla prázdná, tedy nebylo riziko revize. Měl v ruce lístek, který se měl označit procvaknutím ve strojku vedle dveří. Většina z nás by neoznačila a zajásala, že jsme ušetřili. Ne tak Havel. Po menším váhání si lístek procvaknul. Situace možná opět symbolická, poukazující na vědomí všepronikajícího morálního Řádu, který je tu k následování i v maličkostech, nikoliv k obcházení. Jeho život se takto nesl.
* Když se ho novinář zeptal na oblíbenou barvu, odpověděl že červená. Nekalkuloval. Mohl by předpokládat, že jedni ho hned chytře zanalyzují pro oblibu erotiky, další obviní z marsické válečné agresivity, jiní budou pohoršeni s asociací na rudé symboly komunistů. Jistě mohl vědět, že v duchovních kruzích se preferuje fialová, ale získávat takto přízeň netoužil.
* Druhý Václav Havel tu není a asi hned tak nebude (nerozpoznali bychom ho, nevolili, protože by většina z nás nepřijala jeho mravně občanské hodnoty, ba možná někteří by kamenovali)... Možná by nám prospěl způsob myšlení či metoda, kterou kdysi zvolil vůči jednomu politickému lumpovi celý svět, zatímco odlišně se zachoval jen Václav Havel: Na tehdejšího rakouského prezidenta a zároveň generálního tajemníka OSN Kurta Waldheima se až počátkem 90. let provalila jeho nacistická minulost – a nebyl to jen řadový člen, nýbrž nacista velice aktivní. Dělal mrtvého brouka (vida, vzor pro naše bývalé estébáky, korupčníky, komunistické pohlaváry – dělají totéž), neodstoupil z funkce, neprojevil lítost. Demokratická Evropa reagovala správně: platila spontánní nepsaná dohoda, že žádný státník Waldheima do své země nepozve, a žádný nepřijme jeho pozvání do Rakouska. Dodržovalo se to.
A pak – svět strnul a žasnul: světoznámý český disident a poté president, demokrat Václav Havel, dostal od Waldheima pozvání – a přijal. Jak se k tomu postavit? Nejistota netrvala dlouho: Havel udělal něco, co si mohl dovolit s plnou váhou svého života jen on: Pronesl v Rakousku významný projev o svědomí. O důležitosti jeho čistoty. Byl to nápad vpravdě havlovský. Projev byl publikován v desítkách zemí (mnozí Češi mají Havla ovšem dodnes za jakéhosi ňoumu a moralistu). Nezmínil žádnou konkrétní totalitu, nikoho nejmenoval (ostatně – při jeho sebekritičnosti nebyl zvyklý ukazovat jen na druhé z povýšené pozice, jak se děje jeho nástupcům, kteří neslouží národu, ale mají ho za prostředek ke svému kárání nebo ukájení mocichtivosti - místo hodnoty slyšíme jen lži, útoky a bonmoty, a to ještě otřepané). Toto řešení mělo mnohonásobně větší účinek, než kdyby se přidal ke gestu – ignorovat politika-darebáka.
* František Emmert, historik, z rozhovoru: … Havel byl hledající, nahlas pochybující relativista, často s otevřenými názory, žádný dogmatik. Zajímal se o globální témata. Takový zůstával i ve funkci prezidenta. Nedokázal být jiný, byť mu to jako státníkovi neprospívalo...
Jak se díváte na Václava Havla politika? Jeho kritici mu vyčítají nepolitickou politiku či politickou naivitu. K čemu jste dospěl během psaní knihy vy?
Havel se za politika příliš nepovažoval, ačkoliv jím nepochybně byl. Minimálně od roku 1989, možná již od roku 1977. "Nepolitická politika" je protimluv a logický nesmysl. Každý, kdo dělá politiku, je politik. A jestli byl naivní se svými ideály nenásilí, minoritní rezistence, prozápadní orientace či v prosazování zahraniční politiky s lidskoprávním akcentem? Jednou prohlásil, že pokud je toto utopismus, rád se k němu hlásí. Fakt, že se svými vizemi nakonec v zásadě uspěl, jako disident i jako prezident, jasně dokazuje, že zas tak strašně naivní zase být nemohl.
* Část jiného staršího článku z tohoto webu:
Našel jsem na internetu článek o krásné události ze sklonku totality. Na celou tu epizodu si moc dobře pamatuju, když to Ivan Medek hlásil z Hlasu Ameriky. Mluvil tam o tom i Václav Havel, on vždycky zavolal do mnichovského střediska Hlasu Ameriky z nějaké pražské telefonní budky, ale jen krátce, než ho zaměří a zjistí. Znal jsem ho po hlase od 70. let, netušil jsem, že jednou uvidím i jak vypadá. Podobně Medka.
Přijela sem zazpívat americká písničkářka Joan Baez. Soudruzi tedy měli pohotovost. Nečekaně pozvala na pódium i písničkáře Ivana Hoffmana, který měl jinak zákaz účinkování pro své známé protirežimní postoje. Pořadatelé jim pak vypnuli mikrofon – jak výmluvný důkaz strachu. Publikum aspoň vidělo onu socialistickou „demokracii“. Výmluvné bylo i to, co koncertu předcházelo. Jak Havel trefně komentoval z Hlasu Ameriky, jela na koncert z Prahy do Bratislavy Baez autem, za ní svým autem VH a za nimi kolona estébáků a esembáků. VH s humorem konstatoval, že měl doprovod jako vládní činitel.
Možná jim ta kolona za nimi ještě dodávala odvahu, povzbuzovala je, že tu jsou smysluplně, když se toto děje, když vzbuzují tolik obav a rozruchu ze strany starého režimu. Ten tím projevil strach a nervozitu. A navíc – Joan Baez byla tehdy světoznámá, takže se dalo spoléhat, že pokud režim sáhne na svobodu projevu americké zpěvačky, bude to hned vědět celý svět. Někdo z jejího štábu ty estébáky i nafotil. Byla to tedy mj. akce, aby se režim projevil před světem. - Podobně jako když krátce před tím Václav Havel a další svolali do hotelu na Václavském náměstí, snad Jalty, světovou konferenci o míru. To bylo uznávané téma, nic protirežimního, ten tehdy sebevědomě hlaholil o míru (ovšem tom svém), ale přesto to bylo zakázáno (nebylo to v režii a pod kontrolou KSČ). VH sem pozval řadu světových veličin, jako Arthura Millera aj. Ti byli vráceni už od hranic nebo nesměli vystoupit z letadla. VH tak umožnil, aby se svět i takto dozvěděl, jak to tu chodí. Skutečně to režíroval jako dramatik. Dokud šikanovali naše lidi, pro Západ to byla věc běžná, i když lehce protestoval. Ale když omezili světové veličiny, znamenalo to mnohem víc, i větší ostudu, bylo to na prvních stranách. VH věděl, jak to dopadne, ale poskytl tím světovou výpověď.
Moc se mi líbilo i toto Schwarzenbergovo gesto, to je celý on. Následovník v kytaronosičství. Havla propašoval jakožto nosiče své kytary. Byl to neotřelý, pozorný nápad. Toto dokážou jen ti duchem velcí a svobodomyslní, se smyslem pro humor i s úctou. Neumím si představit, že by toto některý jiný politik udělal, natož pak současný prezident, ovládající místo humoru pouze narcistní mentální škleb a ironizování a ponižování druhých.
Bylo to od Schwarzenberga chytré, inteligentně dotažené. Takhle prozíravě a s odzbrojující vtipnou bezelstností dnes umí jednat snad jen on - kníže noblesy, lidskosti, humoru i diplomacie (byť by měl své lidské chyby). Je jeden z mála, kteří ze svých aktivit na veřejnosti nijak netyjí, nemají je existenčně zapotřebí, přesto se zapojují a naplno. A důvěřují. Věří, že je i dobrý svět, dobří lidé v něm a pro oboje obětavě konají. On navíc se smyslem pro humor a mladistvou duchaplnou hravostí. Jeden z jeho výroků: Důvěřivý trpí několikrát za život. Nedůvěřivý trpí celý život.
A k tomu ještě paní Maria G.: Drobný a plachý člověk. Skromný a pokorný. Někteří naši občané své neúspěchy sváděli na Havla. Měl všude zařídit blahobyt a zbavit všech osobních problémů. Teď na něj vytahují nechutnosti a někteří mají i amoky proti němu. Byl naše chybějící svědomí a mravní apel? Ale oni - svědomí používat? Co to je? Tak hledají viníka celé situace, aby jim zůstalo neopotřebované. Je to jednodušší, tak plivou jedovaté sliny. Oceňuji mladé, hlavně studenty, kteří si vybrali jeho odkaz. V tom je naděje.
* Václav Havel O NADĚJI
Nejdřív bych měl asi říct, že naději, o níž dost často přemýšlím (zvlášť v situacích obzvlášť beznadějných, jako například ve vězení), chápu především, původně a hlavně jako stav ducha, nikoli stav světa. Naději v sobě prostě máme, nebo nemáme, je rozměrem naší duše a není ve své podstatě závislá na nějakých pozorováních světa či odhadech situace. Naděje není prognostika. Je to orientace ducha, orientace srdce, přesahující svět bezprostředně žitého a zakotvení kdesi dál, za jeho hranicemi.
…Jako pouhý derivát něčeho zdejšího, nějakých pohybů ve světě či jeho příznivých signálů, se mi prostě nezdá být vysvětlitelná. Její nejhlubší kořeny cítím tedy tkvět kdesi v transcendentnu, podobně jako kořeny lidské odpovědnosti, aniž jsem ovšem schopen - na rozdíl třeba od křesťanů - o tomto transcendentnu něco konkrétního říct. Na tomhle mém přesvědčení - vlastně to je víc než jen přesvědčení, je to vnitřní zkušenost - nemění nic míra, v jaké ten který člověk takové zakotvení své naději přiznává či nakolik je popírá: ten nejpřesvědčenější materialista a ateista může mít této vnitřní, pravé a v transcendentnu (podle mého - nikoli jeho - mínění!) zakotvené naděje víc než deset metafyziků dohromady…
Mírou naděje v tomto hlubokém a silném smyslu není míra našeho rozveselení z dobrého běhu věcí a naší vůle se investovat do podniků viditelně mířících k blízkému úspěchu, ale spíš míra naší schopnosti usilovat o něco proto, že to je dobré, a nikoli pouze proto, že to má zajištěn úspěch. Čím nepříznivější je situace, v níž svou naději osvědčujeme, tím hlubší tato naděje je.
Naděje prostě není optimismus. Není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl - bez ohledu na to, jak to dopadne.
…Myslím si zkrátka, že tu nejhlubší a nejdůležitější naději, tu jedinou, která nás dokáže navzdory všemu udržet nad hladinou, přimět k dobrým činům a která je jediným pravým zdrojem závratnosti lidského ducha a jeho snažení, bereme tak říkajíc "odjinud". A tato naděje to také především je, co nám dává sílu žít a pořád znovu něco zkoušet…
POKRAČOVÁNÍ ČASEM. VĚTŠINA TOHO JE NA TĚCHTO STRÁNKÁCH.
2024 ©