NEJPRVE I. ČÁST: Porážka Hitlera - záminka k sovětské územní expanzi a okupaci; Ostudné činy Rudé armády se po druhé světové válce často tajily
26. 3. 2025, 10:01
NEJPRVE Radim Tököly, pak KF: Můj pohled na „osvobození“ Rudou armádou vždy ovlivňovaly osobní zkušenosti, které si z války odnesli moji předci. Chtěl bych se podělit o příběh, který mi kdysi vyprávěla moje prababička. Ne všem se totiž po příchodu Sovětů ulevilo.
I když Den vítězství nad nacismem slavíme až v květnu, první města na dnešním území České republiky byla sovětskými vojáky postupně osvobozována už od března 1945. Spolu s tímto výročím bych ale rád připomněl, jak příchod Sovětů vnímali někteří běžní lidé, jako byla i moje prababička. Ta se v jejich přítomnosti necítila svobodně ani trochu. Naopak si odnesla trauma na celý život. Naši „osvoboditelé“ se podle ní chovali k lidem jako k válečné kořisti.
Její příběh bych chtěl odvyprávět i čtenářům, protože rudoarmějci jsou mnohdy nadmíru idealizováni a o jejich zločinech se dříve nemluvilo. Někteří lidé si je tak mohou až příliš idealizovat. Souhlasím sice s tím, že Sovětský svaz se výraznou měrou zasloužil o porážku nacismu, ale svobodu na dobytá území nepřinášel. Šlo jen o další totalitní režim, který v porážce Hitlera našel záminku k územní expanzi.
Utrpení za Protektorátu, bezpráví po osvobození
Moje prababička Anna bydlela v době druhé světové války v Olomouci. Pocházela z česko-německé rodiny, která ale rozhodně nepatřila mezi nadšené obdivovatele nacistů. Její starší bratr Alois přesto musel nastoupit do Hitlerjugend. Neměl na výběr. Do této mládežnické nacistické organizace ale nedocházel, kvůli čemuž rodina nakonec dostala i pokutu.
V Olomouci bylo válečné období dramatické hlavně pro tamní židovské obyvatelstvo. Nacisté v roce 1939 vypálili synagogu. Několika tisícům židů se pak nevyhnul transport do koncentračních a vyhlazovacích táborů. I když byl život ostatních obyvatel mnohem klidnější a bezpečnější, také ti za války v Olomouci neprožívali klidné období. Prababička často vyprávěla například o nedostatku potravin, které byly jedině na příděl.
Nejen, že mnohé suroviny chyběly, ale některé nebyly dostupné vůbec. S tím souvisel i rozvoj černého trhu, který za Protektorátu podle historiků bujel ve velkém. S postupem války se příděly zpřísňovaly a s tím také tresty za nejrůznější podvody. Podle historika Detlefa Brandese například na výpadovkách z Prahy stály kontroly a jakmile zjistily, že někdo veze z venkova do Prahy maso nebo brambory, hrozil mu trest smrti.
Příchod Sovětů doprovázely krádeže a znásilňování
Když se k Olomouci na konci války blížila fronta, prababička podle svých vzpomínek zamířila do bezpečí ke své sestře do Falknova nad Ohří, dnešního Sokolova. Právě tam ji zastihlo osvobození americkou armádou. Na americké vojáky ale vzpomínala vždy pozitivně, k lidem se prý chovali většinou slušně a přátelští byli i k ženám a hlavně dětem. Prababička Anna několik dní poté zřejmě nabyla pocitu bezpečí, protože se vypravila zpět po rodné Olomouce, která byla osvobozena 8. května 1945.
Situace tam ale byla zcela jiná, což zjistila ihned po příjezdu. Atmosféru oslav osvobození totiž vystřídal všudypřítomný strach. Tentokrát už ne z nacistů, ale z vojáků Rudé armády. Dodnes si živě pamatuji prababiččina slova o tom, že se tam Sověti chovali jako na dobytém území. Podle toho, co si vzpomínám z vyprávění, svůj dům našla kompletně vykradený. Co ale bylo ještě horší, později se rudoarmějci vrátili.
Kromě šperků a hodinek totiž hledali také ženy, které znásilňovali. Prababičce Anně bylo v té době dvacet jedna let a jistě by byla lákavým cílem. Ulicí se šířili zvěsti například o tom, že tři rudoarmějci hromadně znásilnili osm žen. Proto dostala obrovský strach. Nechtěla dopadnout stejně a tak se ještě několik týdnů po oficiálním datu osvobození Olomouce skrývala ve sklepě souseda. Nikdy nezapomenu na to, jak líčila vzpomínky o tom, když se strachy třásla v chladu vedle pytlů s bramborami. Jako malý jsem se vždy těchto historek bál.
Při výročí osvobození bychom měli připomínat i sovětské zločiny.
Dnes se nad poválečnými zkušenostmi mé už dávno zesnulé prababičky zamýšlím a napadá mne jediné - tomuto říkáme osvobození? Ano, ze sovětské strany to byla porážka zločinného nacistického režimu. Ale svoboda z východu nepřišla. Šlo o naprosté bezpráví, kdy mnozí Sověti beztrestně kradli a znásilňovali. Vždyť podle statistik vojáci Rudé armády dohromady znásilnili jen v samotném Berlíně na sto tisíc žen.
A podobné zločiny, o kterých vyprávěla moje prababička Anna, nebyly ničím ojedinělým ani na našem území. Například v jihočeské vesnici Lžín Sověti znásilňovali celou noc. Tamní kronika říká: „Šli ke Götherovům, kde přinutili tři děvčata ve stáří 15 – 18 let se vysvléci a lehli si s nimi do postele. Znásilňovali je celou noc, pokud ožralí nespali.“ A podobné to bylo ve vesničce Veselíčko. Skupinka asi pěti oficírů 60. armády 4. ukrajinského frontu tam v hospodě znásilňovala místní ženy.
A to dnes ještě víme o dalších zločinech, mezi které patřilo například odvlékání československých občanů do sovětských gulagů. Chápal bych, že za komunismu se o této temné stránce osvobození Rudou armádou nesmělo mluvit. Vždyť jsme byli sovětským satelitem. Myslím si však, že v současné svobodné době bychom si zločiny rudoarmějců měli připomínat více, a to klidně zároveň s oslavami osvobození. Historii je totiž důležité vykládat celou, jinak jde o překrucování.
.oOo.
Médium.cz je otevřená blogovací platforma, kde mohou lidé svobodně publikovat své texty. Nejde o postoje Seznam.cz ani žádné z jeho redakcí.
.oOo.
PS KF: Vzpomínky mé matky a příbuzných jsou podobné. I na markantní rozdíl v chování veselých džentlmenských Američanů a podmračených rabujících Rusů. Příbuzní bydleli při demarkační čáře, měli tam možnost porovnání. Poblíž Písku Rusové znásilňovali celou noc - od školaček po stařeny, i opakovaně. Před znásilňujícími Rusy se ženy musely schovávat nebo přestrojovat za muže. I tak vyrabovali a poničili co mohli. Na mnoho kapliček v osvobozené - okupované části naší krajiny hodili granát, aby je zničili - aby nás komunisticky ateisticky převychovali. Připomíná se ono Krylovo hořce ironické - Spasíbo zachvátčiki, nikogdá nězabuděm.
Písek osvobodili Američani už 6. května. Rusové sem přišli až 10. května.
https://buddies-pisek.cz/pamatna-mista-v-pisku-a-jeho-okoli/
Dnes: Rusové odvlékají tisíce pochytaných ukrajinských dětí neznámo kam. Patrně, tak jako to činil Hitler, k "převýchově".
.oOo.
II. ČÁST:
Američani, ač tu byli jen krátce, byli hoši sice často jalově frajerští a rozjaření, ale byla v nich určitá slušnost, čestnost, radostnost, družnost, respekt ke druhému, svobodomyslnost, a stopy spořádané křesťanské výchovy a zbožnosti, jakkoli zkostnatělé. Stavím to oproti primitivním Rusům, vykrádajícím co se dalo, znásilňujícím, křečovitě staženým ve své malosti a těsnosti, s neúctou k lidství a k identitě jedince. Považovali nás za své dobyté území, a taky to posléze tak bylo. Kde viděli kapličky, tam je bořili či rozstříleli. Někde rozstříleli i kostely. Dráždilo je to. Podle odborných odhadů - kapliček a božích muk poničili v oblastech, kudy procházeli či kde se usídlili, asi tři čtvrtiny. Ojediněle to dělali i ti první po srpnu 1968 v okolí Mirovic a dalších měst s posádkami. Téměř se nepíše, že při odchodu v r. 1945 zde pochytali a unesli na otrocké práce do SSSR desetitisíce Čechoslováků, jejichž další osudy, až na výjimky, nejsou známy.
Určitý rozdíl bych vystihl v národním sebepocitu: Američani sebejistí (někdy možná až příliš), svobodomyslní, ohleduplní, bytostně demokratičtí, radostní, s úctou k životu a s kultem člověka, přeceňující techniku, osobní spotřebu a fetišizující zevní úspěšnost. Rusové - nevzdělanost, nekulturnost, pudová živočišnost, věrolomnost, vznětlivost, alkoholický marasmus, byrokratismus, s přetrvávající pýchou na velikost své země a na někdejší budování komunismu, nejúžasnějšího zřízení světa, přetrvávající kulty klasiků marx-leninismu i pozdějších až současných diktátorů, nemožnost a neschopnost svobodné diskuze, objektivní historické národní sebereflexe a individuálních názorů.
Národní nápoje: přeslazená, nezdravá Coca-cola - a degenerující, devastující a smrtící vodka. Přesto jí mnozí Rusové vypijí tolik, kolik Američané své coly (a je možná typické, že se u nás tak důkladně alarmuje proti pití coly, zmiňují se hrůzy jejího složení, ale pivo a vodka, ač omezující sebeovládání, jsou nediskutované).
Ocitujme si k oněm událostem nedaleko Podolského mostu při pravém břehu Vltavy části zpracování, kterého se podle vzpomínek Ericha Hartmanna ujali historici R. F. Toliver a T. J. Constabl.
"8. května 1945 se ustupující kolona německých vojáků a civilních uprchlíků přiblížila k Písku, kde narazila na vojáky americké 90. pěší divize, kteří je odzbrojili. Američané se zde ale nacházeli hluboko za demarkační čárou na území ruské okupační zóny. Podle spojeneckých ujednání měli být všichni němečtí zajatci mimo americkou zónu předáni sovětům. A tak skutečně po několika dnech amerického zajetí v táboře o 50.000 zajatcích bylo rozhodnuto o osudu Hartmannovy kolony. V 16 hodin byli všichni naloženi na nákladní auta a vezeni z Písku. Po překonání Vltavy přes moderní Podolský most kolona zastavila. K Podolskému mostu Američané dorazili již 7. května 1945. Jednalo se o hloubkový průzkum 35. tankového praporu 4. obrněné divize, která osvobodila Písek... Všichni z kolony dostali rozkaz vystoupit. Stalo se to na louce, obstoupené ruskými vojáky. Zatímco Němci váhavě vyskakovali z aut, Rusové začali okamžitě oddělovat ženy od mužů.
Dříve než Američané odjeli, měli možnost krátce se podívat, jaké nebezpečí hrozí německým civilistům z Písku, ženám a dívkám, kteří se nijak neprovinili, snad jen tím, že se všichni narodili v Německu. Američané teď mohli vidět, jakých zvrhlostí a provinění proti lidskosti jsou schopni se dopustit někteří z jejich spojenců.
Bezbranní němečtí muži byli shromážděni. Řada napůl opilých, vrávorajících rudoarmějců je držela v šachu puškami a samopaly. Ostatní Rusové strhli ženy a dívky k zemi, servali jim šaty z těla a znásilnili je před očima všech ostatních. Zoufalí a bezmocní Němci museli přihlížet.
Když dvě německá děvčata, oloupená o šaty, plačící přiběhla k nákladním autům a snažila se na ně vyšplhat a najít ochranu, Američané je duchapřítomně vtáhli do kabin. Rusové ihned divoce stříleli do vzduchu, křičeli a začali postupovat proti americkým nákladním autům. Američané ale vozy nastartovali a rychle odjeli.
Jakmile zmizelo poslední nebezpečí, Rusové se znovu vrhli na německé ženy. Mladá Němka, asi třicetiletá, žena rotmistra a matka dvanáctileté dcerky, klekla před jedním ruským poddůstojníkem a prosila, aby si vojáci vzali ji a dcerku ušetřili. Její prosbu nevyslyšeli.
Jeden z vojáků kopl ženu vší silou do žaludku. Mladá žena, lapající po dechu, upadla na zem. Voják, který jí kopl, ji pak jediným úderem pažbou do hlavy zabil. Dvanáctiletou dcerku zavražděné vrah odvlekl za tank. K němu se připojili další Rusové. O půl hodiny později se zneužité dítě, plačící a naříkající, vypotácelo zpoza tanku. Neudržela se na nohou a zhroutila se jako zničená dětská panenka... Děcko za hodinu zemřelo. Hartmann se musel přemáhat, aby nezvracel.
Zvířeckost z vybouřených lidí poněkud vyprchala a něco podobajícího se rozumu ovládlo scénu. Někdy s vítězným úsměvem, někdy lhostejně, někdy dokonce poněkud zaraženě přiváděli Rusové zpět ženy a děvčata, když s nimi skončili. Mnoho jich naložili na nákladní auta, aby se již nikdy nevrátily. Ty, které Rusové přivedli, se v náručí zoufalých mužů zhroutily.
Všichni zajatí poznali hrozné utrpení a ponížení, ale mnohé na ně ještě čekalo. Rusové nahnali Němce do primitivní ohrady na louce. Pak louku obklíčilo 30 tanků. Tak byla zajištěna noc. Neustále přicházeli ruští vojáci, aby ženy a dívky vyrvali z nedostatečných úkrytů, které našly u svých otců a mužů. Znásilňování pokračovalo celou noc a skončilo až za svítání. Ženy se podobaly hadrovým panákům, když je vojáci přiváděli zpět.
Když se ráno probudil Hartmann, viděl vedle sebe mrtvolu rotmistra, jeho ženy adcery. Rotmistr vlastnoručně vyrobeným nožem prořízl tepny své ženě, dcerce a nakonec sobě. Všichni tři zemřeli tiše, zatímco vedle nich Hartmann spal.
Jiní muži své ženy a děti uškrtili a pak se oběsili na bocích aut. Zvolili si smrt jako vysvobození z pekla na zemi.
Všechny zrůdnosti skončily příští den tak náhle, jak začaly. Objevil se tu ruský generál a okamžitě poznal, co se stalo. Nepotřeboval žádné hlášení, aby věděl, co předcházelo. Obdržel rozkazy, jak podle nařízení Rudé armády podobným výstřelkům zabránit. Loupení a znásilňování ve východním Německu se totiž již v záporném slova smyslu „proslavilo“ po celém světě.
Generál vydal rozkaz, aby Hartmanna a ostatní důstojníky oddělil od mužstva. Ženy byly svěřeny do ochrany důstojníků a ruští vojáci dostali rozkaz, aby se k nim nepřibližovali. Pokud někdo z nich rozkaz porušil, byl potrestán právě tak nemilosrdně jako nepřítel.
Jedno ze zneužitých děvčat bylo vyzváno, aby pachatele identifikovalo. Při konfrontaci dívka poznala tři vojáky. Nekonal se žádný soud, žádný výslech a rozkaz byl bez průtahů splněn. Třem vojákům svázali ruce za zády telefonním drátem a okamžitě je veřejně pověsili před očima Němců a ostatních Rusů. Toto ponaučení o dodržování disciplíny mělo dokonale přesvědčující účinek."
Ano, Němci začali válčit, museli počítat i s takovým zvěrstvem na svých lidech - sami se jej dopouštěli ještě v mnohonásobně větší míře, než bylo toto, ale i tak je otřesné o takovém svědectví podrobně číst.
Ve vyrovnání se s minulostí to v Západním Německu nebylo dlouho v pořádku, ve Východním Německu nebylo vyrovnání žádné. Ve východní zóně nechali Sověti bývalé zločince vstoupit do SED (jako naše KSČ) či do bezpečnostních složek, podobně jako často u nás, a k vyrovnání se zločinci téměř nedošlo, krom pár exemplárních trestů pro světový tisk. V někdejší sovětizované NDR na válku přiklopili pokličku. Označovali se oficiálně za oběti hitlerismu, osvobozené Sověty. V SRN šlo vyrovnání s válkou sice pomalu, ale hlavně - z jejich vlastních sil a v demokratickém ovzduší. Za kancléře Konrada Adenauera zaznělo oficiálně plné přiznání vin za válečné zločiny a omluva – což k nám naše cenzura nepropustila. Byla tam alespoň svoboda označit zločince, i když v řadě případů taky k jejich stíhání nebyla vůle. Ostatně - za zločiny komunismu, i ty na životech atd. (obětí komunismu je podle historiků cca 130 milionů, obětí 2. světové války 55 milionů), zatím ve východním bloku nebylo souzeno snad ani procento viníků. Jak můžeme čekat průzračnost věcí veřejných a demokracie, když sami nemáme zájem na očistě vlastní minulosti? A co do ní třeba také patří? Na leckoho padne při projíždění kolem hald vytěžené rudy v Bytízu na Příbramsku stísněný pocit (obzvláště než byla udělána dálnice). Cosi je tu ještě ve vzduchu. Aby ne. Vězňové, hlavně ti političtí, zde byli mučeni hůře a důmyslněji od našich lidí, než dokázali před tím nacisti. Příklad? Jen pro otrlejší. V 50. a do poloviny 60. let minulého století zde měli pro zdeptání vězňů takováto speciální zařízení: temný úzký prostor jen o málo širší než komín, pouze na jednoho stojícího člověka. Na hlavu mu nechávali kapat vodu, někdy tam stál 24, jindy 48 hodin. Možnost odchodu na vyprázdnění nebyla. Vězeň tu dobu mohl jen stát mezi hrubě omítnutými stěnami, a když mu brzy podklesla kolena, dřel si je dokrvava o drsnou omítku. Pravidelný rytmus vodních kapek na hlavu je k zešílení i po hodině, ne-li po mnoha hodinách. V celách věznic se většinou netopilo, leželo se na zemi pod tenkou dekou, i v noci se trvale svítilo a každých dvacet minut se vězeň musel hlásit bachařovi. Trvalé nevyspání bylo účelem k dalšímu psychickému zdeptání. Vězni byli tehdy udržování na „osvědčené“ váze kolem 40 kilo, z takových nemusela mít věznice obavy, že by se vzbouřili. Ach, ach. Je v naší zemi tolik míst, která by potřebovala obrodit moditbou a harmonickými elementály.
2025 ©