K úvahám předchozího textu o našem zastřeném vztahu k našim osobním Andělům a tedy i k Archandělům národa mne kamarád upozornil, jak se k tomu hodí coby konkrétnější doplněk a konkretizace jakýsi můj starší článek, který jsem mu kdysi poslal a teď on mně. Nevím zda jsem ho dal kdysi na blog a nemaje dost píle ho na blogu hledat, dám ho sem množná znovu.
Ti jim to nandali. Kdo komu? Když jsem byl v roce 1980 služebně v Tatranské Lomnici, dostali v zelenině banány. Událost zřídkavá, a informace se šířila v řádu vteřin, nejvýše minut. Okamžitě fronta, prodavačka dávala jen po kile, aby se dostalo na víc lidí. Dva „dederoni“, stojící s námi frontu (vyznačovali se na dovolené v Československu obvykle hlučností a arogancí), chtěli energicky až drze celou bedýnku. Když nepochodili, řekli si mezi sebou, že nás měl Hitler všechny vymlátit. Kdosi ve frontě rozuměl a řekl to dalším. Nastala situace, kterou jsem slovenské mentalitě až záviděl. Okamžité sdílené pochopení: chlapi z fronty Němce obstoupili, prodavačky zmizely ve skladu, my další jsme se vytratili před obchod a zavřeli dveře. Po dvou minutách se zmlácení a i malinko zkrvavení dederoni vybelhali ze dveří, nenesli ani to kilo. Líto nám jich nebylo. Co to bylo proti jejich ideji vymlátit nás všechny. Oni byli vymláceni jen z krámu.
Tím se mi rozjelo pár vzpomínek, které si uchovávám pro případy, kdy mám pocit, že si toho za svůj čerstvě získaný důchod nemůžu dopřát dostatečně mnoho a dostatečně kvalitního (snadno se zapomíná, že si za nynější důchod můžeme pořídit až o dvě třetiny víc, než v roce 1990). V oněch dvou desetiletích před převratem jsem bydlel o víkendech v Miroticích.
Tamější nákupy: V sobotu přivezli mléko do Jednoty v 8 hodin, bylo hned pryč, musel jsem od půl osmé do fronty. Do další fronty pak na chleba, který přivezli mezi 9. až 10. hodinou, jak kdy. Samozřejmě jen jeden druh. Ale někdy přesto výběr: buď kulatý nebo oválný. Brzy byl rozprodán, protože ho vykoupili i pražští chalupáři. Množství nebylo možné navýšit, nebyly skladovací prostory ani místo v rozvážecím autě, ale hlavně, ani zvláštní kolonka v plánovaných dodávkách.
Zelenina: zahliněná mrkev, ovadlá kapusta, občas špinavý květák a citrony. Pomeranče jen podřadné z Fidelova „ostrova svobody“, ty lepší jen výjimečně, podobně jako banány. Sýry většinou jen tavené, tedy bezcenné, občas syrečky nebo ementál. Jogurtu jediný druh, často s plísní na povrchu. Reklamace byly věcí skoro nevídanou a obvykle se dost protáhly na obstrukcích, a stejně moc šancí na úspěch neměly. A odvysílat to v televizi? To by tehdy znělo jako špatný vtip.
A v týdnu? Obchody i služby po celé republice zavíraly v 17 hodin, co se nestihlo sehnat pokoutným útěkem z práce dopoledne, odpoledne už bylo vyprodáno. Režim nás udržoval v trvalém pocitu provinění, byli jsme kdykoliv obvinitelní z něčeho. V hospodách byl jídelníček asi tak osmi až dvanácti jídel často už po poledni seškrtán na tři, čtyři jídla. I na ně se čekalo často přes půl hodiny, podobně jako potom na placení. Porce malinkaté, kvalita většinou nevalná, obsluha neslyšící, účet špatně počítající, „napůlhuby“ mluvící, nezdravící. (Ale aspoň měli číšnický oblek, servírky i čelenku, na rozdíl od řady hospod dnes.)
Ale ta lidová kolegialita: Jeden sháněl druhému, co zrovna dlouhodobě nebylo: toaletní papíry, gumičky do stěračů a brzdové obložení škodovek, závěsné zařízení za auto, džíny, cement, cihly, pneumatiky, jízdní kola, vepřové libové, česnek, cibule, prací prášky, salámy, léky, fotomateriál, v létě lahvové pivo, nábytek, baterie, záclony, bony po pěti, časopis 100+1 ZZ… Jaké štěstí, když jsme na něco z toho narazili. To už neumíme ocenit. A jak jsme byli vděční tomu, kdo nám něco nedostatkového přinesl nebo aspoň řekl, kde právě dostali cibuli.
Když jsem četl kamarádce tento článek, ještě rozepsaný, s pobavením si oživila vzpomínky na socialismus podobnými situacemi: „Vše bylo „vzorně“ plánováno: Zelenina k nám do typizované šedivé vesnické samoobsluhy chodila v úterý a ve čtvrtek. Mléko a někdy sýry – pondělí, středa, pátek. Lahůdky ve středu, vlašský salát zmizel po chvilce.
V té době jsem měla malé děti v kočárku. S místními jsme se znali. Paní vedoucí v Jednotě o vánocích, když jsem několikanásobně zatočeným hadem fronty dospěla k pultu, na mne zašveholila: Á, vy máte dva kloučky, tak to každému pošlem jednu mandarinku navíc. Váha s pytlíkem tak překročila obligátní příděl půl kila, na který měly bezdětné rodiny nárok. To se s pochopením či alespoň tiše ve frontě respektovalo. Stejně tak i pomeranče nebo banány, které jsme měli jen o vánocích.
Jogurty ve skleničce vozili jednou týdně, to byla skutečná pochoutka. Když se objevily, upírali jsme oči do bedýnky a s napětím se odhadovalo, na koho posledního ještě vystačí.
Pečivo chodilo dokonce denně, ráno rohlíky, dopoledne chleba. Zamlouvat nic nešlo, nevědělo se, kolik bochníků na krámě nechají. Běhat přes celou vesnici několikrát za den do krámu a s malými dětmi…, ostatní „frontové bojovnice“ si jistě vzpomínají na ty výkony.
Ryby, to byl svátek, když se na pultě objevila makrela nebo zavináč. Dostat kapra jindy než o vánocích nebylo možné. Když přišlo filé, tamtamy letěly vsí a bylo hned pryč.
Maso jsme nakupovali v pojízdné prodejně. Věděl se jen přibližný čas příjezdu náklaďáčku, který měl z boku výklopné okýnko se stupátkem. Na zboží vidět nebylo, takže bylo nutné ptát se, co zrovna mají. Přišlo mi někdy komické, že čekám jako pes, kterému někdo konečně nese misku, ale on nahoru nevidí, co v ní dostane. Fronta byla vždy nachystaná předem, kdo nemohl, měl smůlu. Někdy měl řezník zpoždění, takže se zatím „vařilo a peklo“ ústně. První na řadě byla výzvědná „rozvědka“ a ostatní za ní špicovaly ušima, jaké je tam za pultem zboží. Rychle pak opravovaly plány, co v sobotu na víkend uvaří.
Chytit auto se zbožím, než po chvíli odjede do další vsi, byla jediná možnost nákupu, a tak i lékaři a sestřičky ze zdejšího zdravotnického zařízení houfně vybíhali, pacienti nepacienti, stát do fronty. Ta se pak bělala zdálky.“
Auto tehdy měla jen zhruba každá druhá rodina, a dělily se o něho obyčejně dvě generace, takže dovézt nákup z města nebylo vždy snadné. Ostatně, o moc větší výběr tam nebyl a zavíralo se v pět hodin.
V plánovaném zdravotnictví byl shora určen průměrný příděl na jeden den jednoho vykázaného pacienta v nemocnici (jednu dobu to bylo jen 10 Kčs). Řadu let proto přijímaly pražské nemocnice zdravé důchodce na zimu na svá lůžka. Bylo-li třeba čerpat více na naléhavé případy, musel se čerpaný průměr takto docílit zdravými pacienty. A důchodci byli rádi, že nemusí topit a stát fronty.
Na nové knihy se čekávalo ve čtvrtek mnohdy od středeční půlnoci. Na Favorita jsem v roce 1989 čekal frontu tři týdny, střídali jsme se, zájemci o toto tehdy nejluxusnější auto, denně po několika hodinách podle rozpisu, který jsme si udělali. Volil jsem si noční hodiny, abych si na to nemusel brát dovolenou. Projel jsem na svou „službu“ takto denně celkem stotřicet kilometrů. Ale doba se zlepšovala: Jak jsme byli vděční, že nám tam v noci Jednota přistavila na půlhodinku autobus s teplými párky. Získat auto takto byl ale už pokrok, před tím se čekalo na poukaz na auto i několik let. A bez úplatků nešlo nic. Jsme zkorumpovaný národ už od oněch dob.
Že tedy nebylo za komunistů líp? Oponuju. V něčem ano. V čem? Jak jsme si vážili každé utajené knihy, kterou si někdo uchoval z dob první republiky. Protože nevycházely, byly tím vzácnější. Tím soustředěněji jsme je četli. Celých těch dvacet let jsme je doma potají opisovali na psacím stroji, vždy s jedenácti kopiemi, aby bylo pro další zájemce-spiklence. Jak vzácné to byly výtisky, jak jsme si jeden druhého vážili, spojeni onou konspirací a vydáni všanc charakteru a opatrnosti druhého a často i jeho rodiny. Ba pořídil jsem si starý dřevěný knihařský lis, starší kamarád mne zasvětil do tajů vázání knih, a tak jsem měl doma pro své opisy, občas i pro některého jiného opisovače, tajné vazačské pracoviště. Těšilo mne, že umím další řemeslo. Byla to krásná práce při vědomí té užitečnosti a ojedinělosti. Skutečný pocit štěstí. S takovou knihou se člověk laskal. Spočítal jsem si kdysi, že ilegální opisy, které jsem doma měl, by „vydaly“ na cca 160 let basy. Aspoň podle sazeb, které hlásíval Ivan Medek z Hlasu Ameriky, když občas referoval, kolik let dostal někdo prozrazený za několik opsaných knížek. Ó to byly časy, kdy jsme duchovní knížky co nejvíc prožívali. A jakou jsme mívali soudržnost. Byl jsem v roce 1974 prvním opisovatelem první knížky dr. Tomáše Milarepa, měla 408 normostran, a bylo to krásné vědomí být takto užitečný. Při opisování jsem obsah mnohem hlouběji vstřebával. (To jsem netušil, že po necelých dvou desetiletích budu u toho, když budeme tuto knihu vydávat v Gemmě legálně.) (A druhá závorka: dnes nevím, co se mi na té knize až tolik líbilo, ale to je život.)
Dnes toho od Dobry apod. mohu dovézt metrák, leží to člověku doma, občas vezme něco do ruky, pak zas něco jiného, ale u mnohých je to jen jako ono kopání mnoha mělkých studní namísto jedné hluboké, kde lze narazit na živou vodu. Ale jako správný Čech, kterému není nic dobrého, brblám: Jak jsou ty knížky drahé, to za komunistů byly levnější (ovšem spíš jen opticky; v přepočtu na průměrný plat dnes dražší nejsou).
Mimochodem, jistý etikoterapeut (rekvalifikovaný na tuto činnost s ponecháním si zcela neetických a neterapeutických náhledů) si mi kdysi podrážděně stěžoval na polistopadové poměry, jak je obtížné vydat knihu, resp. sehnat nakladatele, vyjednávat s ním o výši nákladu a honoráře atd., a že kdysi se knižní tituly vydávaly po desetitisících, a dostávaly se za ně i tučné obnosy. Jaksi pozapomněl, že za takovou knihu, jakou napsal, by o pár let dřív nedostal honorář, ale nějaký ten rok ve „výchovném nápravném zařízení“, vyhazov z práce a děti bez studií.
KSČM má dnes důvěru 30 % Čechů. Jak nadějné: ještě nějaké to procento…, a za pár let bychom mohli mít opět výše popsaný ráj na zemi. Za dalších pár let jako vzor Severní Koreu.
Zasaďme si to vše do dalších souvislostí
Jak se zlo projevuje ve světě poslední doby? Nejmocněji v nejpustošivějších vlnách masového světového zla, jakými byly obě totality. Ta německá trvala řádově roky, slovanská trvala desetiletí, a její dozvuky budou ještě dlouho doznívat. Oba socialismy, hnědý i rudý, se vyznačovaly vědomým, inteligentním, ba zdánlivě vědeckým ideovým podkladem. Tím byly strašlivější. Byly vedeny z vědomého Já jejich strůjců.
Čím Marx oslovil davy, na rozdíl od jiných filosofů, kteří byli srozumitelní jen užším elitním zájemcům? Podle Steinerovy analýzy tu působila kombinace - zaprvé schopnosti se mistrně pohybovat ve filosofických pojmech a kategoriích a pracovat s nimi; zde byl srovnatelný třeba i s Hegelem. Druhým rysem je, že na rozdíl od ostatních filosofů podal vše srozumitelnou lidovou řečí, i když šlo o rafinované manipulace s pojmy jako spravedlnost, třída, rovnost atd., a zatřetí to vše použil (zneužil) k podnícení těch nejnižších pudů a vášní, doutnajících v lidstvu, zejména v proletariátu, dosud bez jakékoliv filosofické opory. Zatímco dosavadní filosofové se snažili, každý po svém, dobrat se pravdy a morálních východisek a poznávat nějakým způsobem vyšší řízení, Marx šel opačně: vyšší řízení popřel, nahradil ho ideou revoluce, morální východiska označil za buržoasní a náboženský výmysl, a pravdu nastolil pouze tu ateistickou, jdoucí do hmoty a postavenou na nenávisti. V tomto smyslu nešlo u Marxe o skutečnou filosofii (filo-sofia znamená láska k moudrosti), ale jen o její imitaci, masku, byť jakkoli důmyslnou. Podchytil a využil tak "vědecky" egoismus, ješitnost a další pudy nevzdělaného davu, který najednou dostal do ruky srozumitelnou ideologii, využitelnou (zdánlivě) ve svůj prospěch, i s praktickými návody na revoluční násilí. Materialismus povýšil na "základnu". Filosofie tím byla poprvé v dějinách zcela otevřeně a programově stržena do přímých služeb nenávistných davových sil. Onu agresi vyjádřil potenciálně i v 11. ze 13 Tezí o Feuerbachovi: „Filosofové svět dosud jen vykládali. My jej chceme změnit.“ Změnili. Zaštítil ba zdůvodnil nenávist falešnou a předstíranou spravedlností. Bylo to nejzrůdnější a nejtragičtější zneužití intelektu a slova v dosavadních dějinách. V ekonomice je základem dějinného klamu demagogická šalba 1. dílu Kapitálu.
K tomu ještě trochu z málo známé historie. Současný badatel S. O. Prokofjev o tom napsal: „Bolševici… počali v Rusku strašný, sedmdesátiletý experiment umělého a násilného zavádění … Tito lidé a jejich ideje tvořili nejvyšší myslitelný protiklad k bytostné podstatě a k úkolům ruské /slovanské/ národní duše.“ Podobně napsal R. Steiner po bolševickém převratu: “Ještě nikdy se nesrazily větší protiklady než duše evropského Východu a protilidský trockismus a leninismus.“
Již v roce 1890 se v „určitých kruzích západní Evropy vědělo, že slovanská říše na východě bude sloužit jako území pro ještě nevyzkoušenou formu sociálního života.“ - (psal tehdy britský týdeník Truth v článku Císařův sen). V Londýně vyšly roku 1894 přednášky okultisty C. G. Harrisona o okultním vědění, theosofii a katolictví. Podle autora čeká lidstvo hospodářsko-socialistický experiment. Zatímco v rozvinutější západní Evropě by narazil na větší potíže, prostý slovanský charakter dovolí realizovat tyto socialisticko-hospodářské pokusy. Západní mocnosti se po rozšíření marxismu snažily jak se dalo napomoci odklonění tohoto tragického experimentu co nejvýchodněji, aby je nezasáhl a nenapáchal tam tolik škod. Stačí si připomenout, jak byl Lenin se čtyřiceti revolucionáři pohotově odeslán ze švýcarského pobytu (kde žil přepychově jako aristokrat)v zaplombovaném vagonu s pomocí vrchního velení německé armády zpět do Ruska, aby zde urychlil a prohloubil všeobecný rozvrat a destrukci. Nechal jej převézt Ludendorff, který se později podílel s Hitlerem na fašistickém puči. K násilí měl Lenin "kvalifikaci" již ze své loupeživé minulosti přepadání a vykrádání bank.
Krom tohoto uvedeného záměru mělo Německo samozřejmě zájem na rozvratu Ruska, aby ho vyřadilo jako protivníka z bojů 1. světové války, což se podařilo a bolševici uzavřeli s Německem separátní mír. Německo poslalo bolševikům k získání a posílení jejich moci obrovské bohatství ve zlatých prutech a mnoho zbraní včetně tří ponorek, německé banky věnovaly bolševikům 50 milionů zlatých rublů s cílem, aby ruský rozvrat ulevil německé frontě. Ale byly i skrytější cíle už od roku 1915. Destruktivní marxistický experiment měl mít uvolněnou cestu do slovanských zemí, podle Britů a Germánů tehdy zaostalých a stojících spíše mimo těžiště evropského dění. Západní mocnosti tomu napomáhaly okultní cestou i politickými machinacemi. Ve výsledku bylo docíleno tohoto odklonu a tak divý vichr marxismu ovládl zejména prostřednictvím intelektuálně zdatného a zároveň asijsky krutého Lenina evropský východ a část Asie. Onen intenzivní sklon Rusů k náboženství byl mistrně využit, aby se pro ně stal brzy hnací silou pro nadšení z klamných idejí socialismu. Ty se staly na tři čtvrtě století jakýmsi pseudonáboženstvím. (I proto bylo již prvními Leninovými dekrety povražděno přes deset milionů mužiků, což byla vrstva se silným náboženským cítěním, které stálo revoluci v cestě.)
Podle Prokofjeva bude pomalý a namáhavý proces osvobozování se od vnějších i vnitřních následků vlády komunistů v Rusku trvat přibližně sto let. Ona revoluční pýcha a agrese ("...dejme se na pochod... my ničím nejsme, buďme vším..."), jdoucí až ke snaze o všeobecné ovládnutí lidských duší, explodovala z Ruska i k dalšímu Slovanstvu. Protože i naše země měla s Ruskem společnou oficiální a násilně vymáhanou a šířenou ideologii, navozující i podobné poměry, vlády, ateismus, státní terorismus, ba do jisté míry i společné dějiny, nebude vymanění se z těchto destrukcí, hlavně na úrovni myšlení, snadné ani u nás. Naše niterná konstituce je sice odlišná od ruské, byla však též silně devastována a infikována vtažením do ruských poměrů a vzorů. I naši špičkoví komunističtí aktéři a mnozí jejich aktivní pohůnci na nižších stranických úrovních byli plně účastni onoho agresivního revolučního běsnění, které bylo podloženo jástevní pýchou a agresí démona marxismu. Ve zředěné podobě dodnes přetrvávají jejich klamy v myslích mnoha lidí v populistickém levicovém tíhnutí (pod falešnou a naivní záminkou spravedlnosti, která je však touto cestou neuskutečnitelná).
A dnešek? Zatímco donedávna byly nositeli nějaké zrůdné ideologie a z ní plynoucí praxe státní režimy, dnes není zlo neseno jednotnou kolektivní ideologií, ale jedinci. Plochy někdejšího jednotného zla, jehož jsme byli buď aktéry nebo oběťmi, často obojím, se atomizují do našich individuí. Můžeme si stěžovat už jen na sebe. Je to další a zatím nejtěžší zkouška jednotlivců, aby si za podmínek svobody k dobru i ke zlu vybrali s plnou osobní odpovědností. To vše s infikací a zátěží ideologie a praxe socialismu.
Socialismus nutil, tržní hospodářství nabízí. Svoji svobodnou odpovědnost si ale neradi uvědomujeme.
Jedním z předpokladů postupného vymaňování z tohoto marasmu minulosti je hlubší poznávání všeho, co jsme do sebe nechali jako národ, ale hlavně jako jedinci zanášet v poměrech oněch pěti desetiletí obou totalit, i jak to modifikovaně pokračuje za dnešních poměrů individuální svobody k dobru i ke zlu.
2024 ©