Přisedl si ke mně, když jsem coby student v roce 1968 zašel na kolínskou jedenáctku do zahradní hospůdky ve Strašnicích. Působil tento asi padesátník krásné postavy unaveně, snad až zatrpkle. Nedůvěřivě a pomalu začal hovor. Asi se ale potřeboval svěřit. Potěšilo mne to, s námi vlasatci se tehdy starší lidé moc nebavili. Říkal, že ho nedávno pustili po devíti letech z kriminálu. Za co? Byl jedním z českých pilotů britské královské perutě, bojujících s nasazením životů proti nacistům za naše životy. Přežil, i když v momentě sestřelení v to nedoufal. Byl jsem tehdy bambula nedovzdělaný a nevěděl jsem, kdo to byli čeští letci v britských královských službách (a přitom spolu s polskými se nejvíce vyznamenali). Prsty na rukou měl nějaké zdeformované. Když si všiml, jak si je netaktně prohlížím, vysvětlil mi, že v jednom z našich komunistických koncentráků museli vězni dávat ruce na stůl a bachaři jim po nich dupali. Režim chtěl mít jen sovětské hrdiny. Komunisti se „odvděčili“ těm, kteří za nás bojovali v západních armádách, falešným obviněním ze špionáže pro Západ a vězněním, někdy ubitím hned při výsleších. Neměl mi to tenkrát ještě kdo říct. Tedy jsem pána poslouchal asi trochu nechápavě. A přitom on byl z těch nemála, kteří za naše životy nasazovali ten svůj. Jak se mu asi později, až dodneška, jevil národ, za který bojoval?
Dnes bych měl potřebu před ním vděčně pokleknout, nebo aspoň mu políbit ruku. Nestalo se. Kéž mu Bůh vynahradí jeho nedoceněnou statečnost. A kolik bylo takových, kteří skončili v komunistických koncentrácích? Bylo jich na území Československa celkem osmnáct. Ty nacistické máme zmapované, právem tisíckrát odsouzené. A co ty naše vlastní, kde Češi mučili Čechy? A způsoby, na jaké ani nacisti nepřišli? Právem oceňujeme oběť Husa, z druhé světové války třeba i Poláka Maxmiliána Kolbeho a dalších. Měli bychom kleknout na kolena i před těmi znedávna, od politických vězňů z padesátých let či kněze Toufara a dalších až po Palacha, Zajíce či Patočku, a modlit se za tyto naše nedávné mučedníky. Stali se součástí naší podprahové národní identity. Napadlo nás někdy, že i na ně můžeme mít svoji národní hrdost?
Můžeme ji mít i na toto:
https://zpravy.aktualne.cz/17-listopad-1989-pruvodce-udalostmi/r~84cfc9ce666c11e48ee3002590604f2e/
nebo na kněze Toufara
Několik údajů:
Počet demonstrantů, zraněných a zasahujících
Počet zasahujících sil: 1569
Do akce bylo 17. listopadu nasazeno 940 příslušníků Pohotovostního pluku VB ČSR a 629 příslušníků Správy SNB Praha.
Počet demonstrantů na Národní třídě: cca 10 000
Část lidí opustila prostor Národní třídy před hermetickým uzavřením přilehlých ulic, dalším se podařilo najít útočiště v domovních prostorech či bytech místních.
Podle zjištění Parlamentní vyšetřovací komise bylo zraněno asi 600 lidí. Řada lidí se nechala ošetřit mimo hlavní město, aby se vyhnula postihu. Mezi nejtěžší zranění patřilo zhmoždění plic, mozku, poškození ledvin či zlomeniny obličejových kostí. Pohmoždění zad či břicha nebyla ani evidována pro jejich velký počet.
2024 ©