Člověk se nemůže natrvalo uzavřít kosmickému proudění (i kdyby ho pyšně popíral). Zatím většinou nevíme, nepozorujeme, že v našich strukturách působí vše, co je činné v přírodním i kosmickém životě. Když tyto síly lépe poznáme, můžeme se s nimi postupně učit vědoměji spolupracovat a tak se bděle včleňovat do lůna kosmického zřízení. Tak jako se rozeznívá hudební nástroj pod rukama virtuóza, může se i naše bytost rozeznívat pod doteky neviditelných duchovních rukou. Hraním duchovních bytostí na strunách našich niter se nitra ladí, regenerují, osvěžují, obohacují, uzdravují. Pravda, někdy ono ladění bývá bolestné, záleží na míře naší životní rozladěnosti mnohým balastem. Tvoří se však i nové melodie, seznamujeme se s novými prožitky, odíváme své duše do nových rouch. Vězme však, že celá příroda je šatem Kristovým, který je současně Pánem všech elementů. Každý kámen, rostlina, strom, potok, oblak nese pečeť jeho doteku. Proto je dnes velká kniha přírody v nejhlubším smyslu knihou křesťanskou, která nám poukazuje nebo odhaluje neviditelnou přítomnost Kristovu. Ten je i těšitelem člověka ve všech strázních a v každé starosti, jako božský bratr, který nás doprovází na všech cestách našeho osudu. Jak osvobodivé je si to připomínat, počítat s tím vděčně.
Zemská duše, Matka Země, není se svým hmotným tělem, zeměkoulí, spojena vždy stejně. Nejvíce do něho sestupuje v době hluboké zimy. Tehdy je do něho plně vnořena. S jarem se zvolna vysunuje. V plném letním výsunu sní svůj sen na nebesích, vystupuje ke slunci a hvězdám a přijímá zde kosmické duchovní oplodnění. Spolu s ní vystoupily do výšin i živlové elementární bytosti, které byly dosud spojeny s naší přírodou. Proto ve vrcholném létě máme pocit, jako by příroda usnula, je ztichlá, zmrtvělá. To i její bytůstky vystoupaly spolu s duší Země vzhůru, příroda je jimi opuštěná.
Vnímejme: Za srpnových nocí se děje cosi tajemného a vznešeného. Říkávalo se, že „padají hvězdy“. Dnes v tom astronomové vidí jen droboučké úlomky tvrdé hmoty, meteority. Budiž. Podívejme se na věc i jinak. Meteorické roje, v srpnu například z Perseid, kdysi zvané též Slzičky svatého Vavřince, jsou i něčím jiným. I tento nejznámější roj pomáhá odnést ze zemské astrální atmosféry přebytečnou vznětlivou mentální substanci, která vznikla zejména letním přesířením lidskými vášněmi. I naše nitra jsou bezděčně zklidňována a oplodňována těmito meteorickými sprškami, aby se mohla zjemnit a vydechnout od horečných sirných letních aktivit. Srpnové meteorické roje odnášejí ze zemské sféry sirné výpary a zpopelňují je. Tím zklidňují a „osprchovávají“ zemskou atmosféru i naše nitra od iluzivních letních vzdutí. To je smysl takzvaného Michaelského meteorického „sférického železa“, které nabízí našemu Já mohutnou sílu podrobit si své nižší sirné substance.
Dalším meteorickým rojem, Leonidami, procházíme mezi 5. - 30. listopadem, maximum je okolo 17. listopadu. Leonidy mají svůj název od toho, že ze zemského pohledu k nám přilétají od souhvězdí Lva.
Lev ovládá naše srdce a tedy i krev. Ta je nositelem naší astrality. Je buď znečistěná, nebo se prosvětluje hodnotami vyššího Já. Síly podzimního archanděla Michaela mohou očisťovat astrální substance krve každého z nás. Každá doba je vhodná k něčemu jinému, konec léta k tomuto vědomému úlevnému odpočinku od chtivostí. Člověk, který přijal tento impuls pozdního léta od nastupujícího archanděla Michaela, se snáze učí být sám k sobě železně ukázněný a nedovolovat nižším složkám své duše planout libovolně. Snáze je ovládá správným myšlením, které rozlišuje časné a věčné, bořivé a tvořivé, drásající a hojivé. I to závisí na naší dobré vůli a snaze. Pak je člověk vnitřně oživovaný nebeskými ideály, protože přijal hvězdné proudy nebeského duchovně zapalujícího Ohně, jenž obklopuje Zemi jak zlatem Urielovým, tak již i nastupujícím sférickým železem Michaelovým. Nebeské mocnosti za nás samozřejmě nic neudělají, záleží na nás, ony ale podle své povahy inspirují, posilují, prohlubují.
Odpůrčí mocnosti se nejvíce v létě snaží stáhnout člověka do nejrůznějších nižších libostí, podle individuálního povahového vybavení každého z nás. Nemusí to být vždy jen klasické příklady vášnivosti. Nižší vášeň může být v mnohém: i v chtění někoho předělat, udělat z něj podle naší vůle "jiného člověka", dostat mladého člověka mermo mocí proti jeho vůli na nějakou školu nebo manžela do nějaké strany, sklízet obdiv ve vzhledu, v zaměstnaní nebo duchovním společenství, v misionářství, v urputném chtění sjednotit směry či skupiny, které sjednotit nelze, libovat si v harmonii společenství, i když je jen na povrchu a fiktivní, vystavovat na odiv, jak se máme s někým dojemně rádi, holedbat se sportovními výkony nebo jakýmsi vysokým duchovním napojením a vysokými duchovními prožitky, v syndromu mesianismu, v obsedantním chlubení se úspěchy či duchovností svých mimořádně nadaných dětí, bez schopnosti kritičnosti k nim, pyšnit se svou pokorou...
Né že by vše nižší jindy spalo, ale v létě sirná vzdutí snáze „vaří krev“ a člověk, pokud nepřijímá laskavě nabádavé kontrolní síly Urielovy, má sklon upadat do libého ukolébání zdáním, že vše je dovoleno.
Rozmanitá letní oblaka připomínají kupovité hrady či navrstvené a načechrané mrakové „osobnosti“, každá s jinou povahou. Usměvavé, laskavé, hrozivé, podmračené, vznešené, hravé, mohutné ve své netečnosti a důstojnosti, královské i klaunské, jogínsky nehybné i tančící…, podívejme se a řeknou nám to samy. Duchové vzduchu – sylfidy, a duchové vody – undiny je všelijak pohánějí, přeskupují, rozfoukávají, kupí… - co vše lze vidět na letní obloze – někdy spolu mraky svádějí nebeské války, jindy hrozí, brzy se zase sjednocují a usmívají. Tak jako my tady. Někdy se vytvoří temná supercela nad celým krajem, tak jako si některý národ vytvoří nad sebou mrak lživosti a temna.
Bardi slovanského cítění v současné hudbě, sourozenci Ulrychovi, zpívají – Když svítí slunce, tak mráček nikoho nezajímá. V tom to právě vězí. Člověka nezajímá, že do astrální atmosféry země vystupuje vše, co vyvolal a odpařil ze sebe svou pýchou, necitlivostí, krutostí, divokými výbuchy neovládaných žlučních a sexuálních vášní aj. A co to tam pak „dělá“? Nedivme se: Škodíme nejen sobě, ale i zemi i jejím tvorům. Nejen různé epidemie, ale i dnešní rozkolísané počasí nemají „na svědomí“ jen družice, jak se občas tvrdí, ale my sami svou nespoutaností. Říkávalo se, že kdo zkrotí své vášně a tím projde mystickou zkouškou vody, může ovládat i vody a mraky. Na to poukázal Ježíš, když chodil po vodě.
.oOo.
Od Vivaldiho Čtvera ročních období či Beethovenovy 6. symfonie - Pastorální - F dur (přírodní venkovské scenérie), přes Novákovo V Tatrách, po Pilarové Léto léto
.oOo.
(Blíže k tomuto tématu v knihách KF zejména „Tajemství čtyř ročních období“, „Za prožitkem Velikonoc“, „Za Půlnočním Sluncem Vánoc“, „Putování mystickým rokem aneb skrytá řeč svátků“, „Péče, provázení a odcházení a o tom co bude potom“, „Mariánství a Slovanství III. milénia“, „Meditace do svatyně, do křesla i do deště“, „Meditační a květinové toulky“, „Být s druhým“, „Škapulíř úvah o umění od laika pro laiky...“, „Naše řeč a vesmírné síly Logu“…).
2024 ©