“Mít čistý štít”, anebo “zástup tupých hlav...”; Kryl, Kemr...

Nějak podivně často se mi poslední dobou vybavují útržky z Krylova Bratříčka:
...vrah o morálce káže...
...a prvním z rytířů je veličenstvo kat...
...a zástup tupých hlav…

- či hořky ironické - Spasíbo zachvátčiki, nikagdá nězabudněm. (Bohužel, zapomněli jsme, ruská propaganda sem zas nestydatě proniká, i když v různých převlecích. Okupace připostrašené české duše je obnovena.)
I titul jeho další LP – Rakovina, je opět aktuální: co jiného jsou i dnes ta dvě svobodně zvolená mega-ega, než rakovinou (velké části) národa? Oba vyrostli z českého onkologického klimatu, jsou většinou národa bráni za vlastní. Většina národa už nevzhlíží vzhůru k ideálům, ale poohlíží se pragmaticky po falešných autoritách, které mu potvrzují jen přízemnost. Je to tak pohodlnější. Někdejší komunistická hesla “jednota vlády a lidu” byla lidu k smíchu. Dnes je to realitou.

A taky se mi vybavuje drobnost, avšak vypovídající: V 80. letech vyšla LP deska zpívajících herců. Milá rarita, skvělý editorský počin. Slavní herci si, často s humornou nadsázkou, zazpívali slavné hity. Ne tak pan Josef Kemr. Desku uzavírala jeho píseň, spíše vroucně recitovaná než zpívaná, končící jen šeptem slovy Mít čistý štít. A propos – chtěl mít i čisté kapličky, a tak ve volném čase dělal zedníka a opravoval a bílil starodávné české venkovské kapličky.

Josef Kemr, ač oblíbený národem, nedostal od komunistů ani titul Zaloužilý umělec, natož pak nejvyšší titul Národní umělec (s tituly byly odstupňovány i platy, Kemr bral tedy ten nejnižší). Nevadilo mu to, vystačil si i s málem, se svou pokornou vírou v Boha a se svým mopedem a trabantem. Né že by neměl možnost žít lépe. Stačilo by tu či onde se k něčemu kolaborantsky přihlásit. Když mu soudruzi nabízeli počin, kterým by si výrazně existenčně polepšil, odmítl se slovy – Nebudu líbat ruku, která bije. Naopak, podepsal Několik vět.

Dnešní ruce politiků už nebijí. “Jen” kradou, plundrují co se dá, píšou lži, falšují dějiny, harpagonsky přepočítávají své miliardy, dělají nám světovou ostudu a na národ dlouhý nos.

Malá osobní (ne)vzpomínka. Když jsme koncem roku 1994 dělali s Ivankou Tetourovou a Milanem Friedlem pořad pro Lyru Pragensis o mé knize o Drtikolovi, domluvili jsme se s panem Kemrem a Alfredem Strejčkem, že budou společně číst ukázky. Nestihlo se to. Už poněkolikáté ho odvezli do nemocnice, a tentokrát se z ní už nevrátil.

Ve filmu Na samotě u lesa je coby děda Komárek odvezen do nemocnice a vypadá to, že zemře. A hle: film končí působivým záběrem z nadhledu, jak křepce chodí po poli a rozhazuje zrno k zasetí. Možná se dnes snaží ze svého nebe podobně zasívat vyprahlá pole našich duší.