Mlčení v jeskyních niter i záření z nich...

Představme si utrmáceného a třeba zraněného pradávného člověka, jak uléhá do své jeskyně mezi krápníky a jezírka a léčí se jen bylinkami. A teď si představme sebe, snad taky trochu utrmácené svými chtivostmi a neuspokojenými požadavky, jak uléháme do podobných prostorů léčivého ticha a průzračných tůněk. Nenajdeme cosi podobného, co regeneruje naši psychiku? Snad si pak přestavíme hodnoty, přestaneme tolik čekat od druhých lidí a začneme víc chtít od sebe. Co patří k užitku dneška, to víme a umíme. Umíme ale ctít posvátno? Dávní lidé neměli internet a mobil, snad ale znali jiné světy, které nám obrazovky a displeje neukáží. Dnes jen luštíme záhady. Záhady toho, čím jsme kdysi žili a co jsme po sobě zanechali.

Záhadou bývá i nitro druhého. Zdá se, že ale jediným způsobem k jeho poznání, lepším než dotazníky či psychologie, je láska. Žijeme-li s někým, byť dlouho, ale bez lásky, nepochopíme ho. Naučme se v jeskyních svých niter i mlčet a vyciťovat lidi i věci zářičem lásky. Kdo umí mlčet a být sám se sebou, umí pak být i lépe s druhými. Kdo umí přijmout utrpení, pozná i hloubku čisté radosti a je jejím zářičem.

To je jeden z náhodně nalezených textů, které jsme si před lety vydávali k rozdávání se Zdeňkem Hajným - vždy jeho obrázek s mým povídáním. Vycházelo to tehdy i na pokračování v časopisu Ty a já (už zaniknul). Nedávno vyšel i na FB, ale poněkud zkomolený. Vydali jsme si to tehdy na malém formátu, Zdeněk to dával třem stům svých nejbližších přátel (každý návštěvník jeho galerie /vymýšleli jsme ji kdysi spolu/, pokud se s ním setkal, se totiž pociťoval jako jeho přítel).