POSVÁTNOST MÍST A POSVÁTNOST NITER. /DOLE: NÁHODNÉ KOUZLO NECHTĚNÉHO/. Ještě se vrátíme ke kapličkám a ke Komenskému. Kapliček v krajině už moc nevídáme. Naši předkové uplatňovali při jejich stavbě veškerý um a smysl pro krásu podle možností materiálu a nástrojů, a jak esteticky. Činili tak dobrovolně a bez hmotné výhody, jen v radostné sounáležitosti dobra. To už se dnes skoro neumí, netouží se po tom. Jaká škoda, že tolik kapliček zaniklo, některé zbourali ruští "osvoboditelé" v r. 1945, některé jezeďáci, aby jim nepřekážely. Dnes je k těm zbylým většinou netečnost, nevážení si. Spíše se „tvoří“ hysterickým a vandalským sprejováním nesmyslů a bezradností po zdech, nebo přeposíláním hloupých, lživých či zlých mailů. Jak blahodárné je pak naše stavění hrází, i to niterné.
Malá kajícná vzpomínka: jak užitečná nám byla ve škole ta „pitomá násobilka“ či trojčlenka, sčítání a odčítání zpaměti, sklad a rozklad sil ve fyzice, oproti možnosti si to bleskově zobrazit na displeji. Takové myšlení se pak hodilo i při životní situace – i bez psychologů a pedagogických poradců.
Obdivovávám vždycky ta klenutí dávných kapliček, jak se to těm „nevzdělaným“ stavitelům podařilo geometricky tak přesně a esteticky udělat. A bez počítačů. Taky je krásné si uvědomit, že takhle svým náboženským cítěním naši předkové vzdávali hold Bohu nad námi a svatým: celé kapličky byly stavěny jako důstojné a krásné uctění svatého obrázku či sošky. Sloužily i k polednímu či podvečernímu pomodlení se při práci na poli, v lese či na návsi, aby se nemuselo třeba až do vedlejší vsi do kostela. Kostelní zvony, i ty ve větších kaplích, čistily ovzduší i uvědomovaly o tom, že nastal čas k zastavení a modlitbě. Venkovští stavitelé vyjadřovali kapličkami tvořivě svou oddanost Pánu a dělili se o ni. Vše bylo autentické, opravdové, i když skromné, prosté. Podstatné bylo ono sacrum místa.
Kolem jedné takové kapličky jsem kdysi chodíval, vždy tam měla Panna Maria čerstvé květiny. Říkal jsem si - až nějaká ta babka, co je sem nosí, zemře, kytky nebudou. Až jednou jsem tu "babku" spatřil: mohlo jí být kolem dvaceti, třiceti. Tak vida, i to je kousíček naší reality.
Napadá mě – kolik takových kapliček se dá vytvořit v našich nitrech, tedy sacrum nitra: kapličky (místa) oddanosti Pánu, místa pro ztišení, pro uchýlení se od ruchu a starostí do běli posvátna, místa k prosbě o pomoc a posilu pro naše blízké i pro národ, kapličky k poslání lásky a modlitby našim zesnulým či nemocným, kapličky k poděkování za vše dobré i za zkoušky života, k poděkování za mír a dostatek životních potřeb… Naše mnohdy umělohmotné duše, náš úsudek zlenivělý opíráním se o ahrimanskou umělou inteligenci z techniky, naše mysli podobající se někdy reklamním letákům z poštovních schránek, by zesílily, zharmonizovaly a rozestřely se jako ochranný plášť tam, kde je to zapotřebí.
A když už jsme u latinského slova sacrum, tedy mě napadá ještě Sursum corda, Vzhůru srdce: Levemus corda nostra cum manibus ad Dominum in caelo. Pozvedněmeš srdce svá i ruce k Pánu na nebesích.
Ve svém spise „Unum necessarium“ píše Komenský: „Co člověk potřebuje po smrti? Duše potřebuje andělů, vedoucích ji do nebe; tělo pozornosti přátel, starajících se o pohřeb, a konečně potřebuje člověk čestnou pověst, která by po něm zbyla. Když se však těchto posledních dvou věcí lidem nedostane (jako při mučednictví Božích sluhů), to první bohatě postačí, to samo je jedno nezbytné“.
DODATEK: Kouzlo nechtěného: Poslední tři texty na těchto stránkách tvoří
zajímavou charakteristickou posloupnost hodnot:
Od americké Svobody přes ruská krematoria po české kapličky.
Můžeme to brát i jako poukaz: Kéž by nám ty kapličky, když už z naší
krajiny skoro vymizely, zůstaly aspoň v nitrech.
Trochu se o to budeme v některých dalších textech pokoušet.
Možná, pomyslně, ve stopách Mistra Josefa Kemra,
který kapličky obnovoval.
SOUVISEJÍCÍ NA TOMTO WEBU:
článek O třech jihočeských kapličkách, uveřejněný 11. 7. 2011
http://karelfunk.bloger.cz/Cechy-a-Morava-trochu-esotericky/O-trech-jihoceskych-kaplickach>
2025 ©