Takto mluví křesťan; Teze kázání Martina C.Putny; Pozice ruských tyranů ja zeložena na dvou konkrétních hříších: hříchu pýchy a hříchu lži; Text k zasvěcení Panně Marii.
... mezi západními imperialismy a ruským imperialismem jest jeden fundamentální rozdíl. Po katastrofách dvacátého století se Západ za své viny kaje. Nejdřív a nejdůsledněji Německo, které se v tomto smyslu stalo nejkřesťanštějším národem Evropy. Mnohem později se však také Francie a Británie a Amerika a další země začaly kát za svůj imperialismus. Dnešní „obyčejný“ Francouz, Brit či Američan obvykle dnes není hrdý na impéria, která jejich země kdysi vlastnila. „Obyčejný Rus“ je naopak vychováván v pýše na ruské impérium a ruskou armádu.
Nuže, vina dnešního „obyčejného Rusa“ jistě není kriminální ani politická; o formální demokracii v Rusku jistě žádných iluzí netřeba. Je to však vina morální. Vina každého, kdo naslouchá oné sladké písni „my Rusové jsme lepší než jiné národy“, „my jsme v právu“, a ta píseň se mu líbí. Vina každého, jehož jménem se vraždí civilisté na Ukrajině, a on necítí vinu.
Uznat vlastní vinu. Uznat vlastní kolektivní pýchu. To je pravda, kterou by Rusko mělo slyšet. Pravda!
Jenže popírání pravdy je tím druhým historickým hříchem ruského imperiálního systému. „Pravda“ je to, co chce car. „Pravda“ je to, jak chceme, aby nás svět viděl.
TY jsi vinen! Ty máš uznat vinu, ty se máš kát! Ty se máš snažit odčinit zlo, které jsi způsobil!
Apelovat na oběť, aby přijala zlo a „smířila se“, aniž se řekne to první, je zbožně znějící lež.
...k prohlášení pravoslavných biskupů českých zemí a Slovenska. Soucit s trpícími, slib pomoci – ano. Ale pak, místo pojmenování viníka a apel na jeho účinné pokání, blábol o „bratrských národech“. Nejstrašlivější podobou „křesťanské“ reakce na ruskou agresi je ovšem jednání moskevského patriarchy Kirilla, který válku jednoznačně podporuje... Patriarcha Kirill, věrný fízl KGB a věrný pomocník svého cara, zasmrděl ještě, když příště kázal o tom, že Ukrajina zaslouží porážku, ježto není dost „křesťansky“ homofobní.
Naopak nejjednoznačnější křesťanskou reakcí, která zazněla v našem prostoru, byla výzva kazatele Pavla Černého – vyloučit Ruskou pravoslavnou církev ze Světové rady církví, neboť svojí podporou agresivní války popírá základní křesťanské hodnoty.
Pozice ruských tyranů jsou totiž založeny na dvou konkrétních hříších, jež jsou hluboce vrostlé do ruského mocenského systému: hřích pýchy – a hřích lži. Jde o celou hříšnou strukturu ruského imperialismu, který si myslí, že je pomazaný, vyvolený, že může všechno, že „nese světu světlo“, ať svět chce nebo nechce. Jednou to bylo pravoslaví – podruhé komunismus – dnes potřetí nacionalismus říznutý homofobií. Ideologie je druhotná. Prvotní je přesvědčení, že „my jsme lepší než zbytek světa“, „my jsme vyvolený národ“, „my jsme v právu“.
To je to Solženicynovo „nežít ve lži“: Říci pravdu, kterou imperiální propaganda ulhává. V jeho době konkrétně: Pravdu o gulagu. Pravdu o systému koncentračních táborů.
Mezi Stalinovým a Putinovým režimem jest kontinuita v ulhávání nepohodlné pravdy. Změnila se však metoda. Za Stalina a jeho nástupců šlo o to, nepropustit na veřejnost, zvláště pak ne do tisku, pravdivé informace. Za Putina jde o to, vypustit na veřejnost, zvláště pak na internet, příliš mnoho lživých, pravdě-tak-trochu-podobných informací. Tak mnoho, aby lidé přestali věřit, že pravda existuje a že je možné ji poznat. Putin chce udělat ze všech lidí na Západě Piláty, rezignovaně povzdechující „co je pravda?“
Ruský imperiální systém systematického vypouštění lží je jedním velkým, strašlivým, kolektivním hříchem. Hříchem tímto je spoluvinen každý, kdo si „tak trochu“ ukoukává na ruské „zdroje“, „jestli to taky není tak trochu pravda“. Každý, kdo pak trousí přátelům „no, já jsem četl na internetu, že prý…“
Ruský režim tedy je hluboce antikřesťanský. Není to jen běžná diktatura. Je to režim rouhání, režim klanění se modle Vyvoleného národa a modle Cara.
A pak je to to druhé Rusko. Rusko opoziční, Rusko disidentské, Rusko protestující. Za carů, za bolševiků, za Putina.
Lidé, kteří jsou připraveni nechat se mlátit a zavírat.
Lidé, kteří vědí, že riskují i svůj život.
Lidé, kteří často v zoufalství dělají zoufalé činy.
Lidé, kteří dnes zachraňují čest Ruska.
Nemalá část české pravice se nechala nachytat na Putinovy „křesťanské hodnoty“.
Nemalá část české levice se nedokázala probudit z rusofilské tradice českého komunismu a v rámci svého boje proti západnímu imperialismu odmítala vidět imperialismus ruský.
... úplně, úplně, úplně všichni jsme pak zhřešili lhostejností k tomu, co se děje v Rusku a na Ukrajině. Když v Moskvě zavraždili novinářku Annu Politkovskou, nebo když Putin vtrhl do (křesťanské!) Gruzie nebo když, nebo když, nebo když – kolik „obyčejných lidí“ přišlo na demonstrace? Kolik žádalo od našich politiků rázný postup vůči Rusku?
Obdrženo od Zdeňka Beila; Teze kázání Martina C. Putny z 8. března 2022. Proneseno 8. března 2022 v Rock Café, v cyklu NEKOSTEL, převzato z FB Oršulík Vladimír:
Proneseno 8. března 2022 v Rock Café, v cyklu NEKOSTEL
Hodnocení:
nejlepší 1 2 3 4 5 odpad
Komentování tohoto článku je vypnuto.
2024 © Bloger.cz
Registrovat blog
Hledání