Vlivy nebeské i pekelné.

Zajeďte si po silnici č. 4 směrem z Prahy na Strakonice, a nad obcí Dubenec se pekelně, nebo raději rajsky (pokud možno) soustřeďte. Budete projíždět kolem hald z bývalé těžby zejména uranové rudy. Vysoce spirituální vliv uranu se prý sotva dá popsat našimi slovy. Znám ona místa s ostnatým drátem a strážnými budkami kolem Bytízu a Dubence z dětství, slýchal jsem od přímého účastníka i o konkrétních zvěrstvech, která se tam masově po řadu let odehrávala. Bylo to peklo na zemi i pod zemí, na šachtách. Myslívám na to při cestách z Písku do Prahy a těším se z toho, jak haldy zarůstají travou a břízkami. Naše paměť by ale zarůst neměla.

Václav Cílek umí o těchto obnovujících se místech krásně pojednat. Říká, že z kamene máme pocit starého přítele, kterému plyne čas jinak, než nám. Porozhlédněme se tu trochu. Dnes se zde staví dálnice. Nejblíže silnici je halda z dolu č. 15, to je ten s tou těžní věží, zdaleka viditelnou. Má silné vyzařování. Jak bylo uvedeno na internetu, záření ze zbylých 700 tun uranu, které halda obsahuje, je naměřeno čtyřikrát silnější, než je obvyklé jinde. Tentokrát je to ale i záření, zachytitelné přístroji. Je to tedy záření jaksi "obojetné": zdálky v nás něco inspiruje či obrozuje, ale zblízka by po fyzické stránce ničilo. Lidské tělo není dosud tak produchovněné, aby dlouhodobě přijímalo tyto vysoké vlivy bez následků. Takto byly ničivě ozářeny tisíce horníků v Jáchymově i kolem Příbrami. V dětství jsem si potěžkal maličký, starším kamarádem ukradený kus uranové rudy o ceně mnoha tisíc, a pamatuji na jeho velikou specifickou váhu. Kousek o rozměrech do čtyři, pět centimetrů vážil přes kilo. Znal jsem tehdy pána, který si nosil takový ukradený kus v kapse kalhot, prý aby byl neplodný. To byl jeden z řady následků ozáření. Odmítal pochopit, že si ničí celé tělo.

Na otrocké práce sem byly posílány tisíce vězňů. Oficiálně to byli "třídní nepřátelé", lidově se jim říkalo "muklové" - muži určení k likvidaci. Nikdo neví, kolik jich zde zemřelo na následky přepracování, ran bachařů, sadistických metod vyslýchání, podvýživy a nemocí, odhadují se za ty roky řádově tisíce.  Takových táborů bylo v Československu 18. Způsoby mučení, které předčily i nejrafinovanější německé praktiky druhé světové války, by zabraly příliš mnoho místa. Uranovými galejemi prošlo přes 70 000 politických vězňů. Byli zde trvale vystaveni nelidským otrokářským podmínkám. Ty spolu s radioaktivním zářením a vdechováním žulového prachu zanechaly u většiny z přeživších trvalá poškození. Mnozí zemřeli na rakovinu plic či následky úrazů. To vše se dělo v našem bezprostředním okolí, mezi vesničkami a městy.

Není asi náhodné, že nápis nad vchodem do dolu Vojna - Prací ke svobodě, se shoduje s nápisem nad branou do nacistického koncentráku v Terezíně - Arbeit macht frei. A nejen v tom si byly obě totality podobné. Ta komunistická ovšem tu nacistickou několikanásobně předčila - jak v délce trvání (v Rusku tři čtvrtiny století a ještě z toho "nejsou venku", v ostatních zemích východního bloku zhruba čtyři desetiletí), v milionech obětí (celkem 130 milionů obětí komunismu), tak i v morální devastaci - a nakonec i té následné (nedostali jsme se z ní dosud). A také v tom, že zatímco nacistické násilí bylo relativně čitelné, přímočaré, to komunistické mělo propracovánu ideologickou propagandu o zářné budoucnosti, o osvobození dělníků a rolníků atd. Obojí bylo zrůdné, to druhé ale rafinovaněji, a zasáhlo mnohonásobně víc lidí - obětí i těch, kteří mu uvěřili. Nacistické řádění bylo zdůvodňováno rasově, komunistické též rasově (například vůči Židům), a navíc "obohacené" o třídní boj. Fakta o událostech nacismu či komunismu odmítají zejména ti, kdo se bojí pohlédnout pravdě zpříma do tváře. Příliš by je to rozrušilo nebo pokazilo dobré trávení. Jsou to však osvobozující informace, když poznáme, odkud jaké zlo v dějinách pocházelo a čím zasahuje až do dneška. Zajímavé porovnání: Jak napsal Martin Fendrych, "západní Němci se dvacet let po válce začali vyrovnávat se svou hitlerovskou minulostí. Zasadila se o to mladá generace, která neváhala položit otázku: Co dělali naši otcové a matky za Hitlera? Ve východní zóně skutečné vyrovnání se s minulostí neproběhlo. Bylo bolševicky ideologizováno. Západ vybudoval občanskou společnost a občané si uvědomili vinu, viděli viníky v sobě. Dodnes to tak mnozí vnímají. Způsobila to výchova, promyšlený směr uvažovaní, péče o děti, o budoucnost. Strach, aby se dějiny neopakovaly.

Východní Německo se hodně podobalo nám: žilo pod ruským dozorem, ideologizované až na půdu, nepřítel se nenacházel ve mně, v mých tendencích, ale na Západě; nepřítelem, který nikdy nespal, byl západní imperialismus - a podobné kecy.

Za komunistů to vypadalo, jak u nás, tak i ve východním Německu, že těm kecům, těm frázím, té ideologii nikdo nevěří. Zdálo se skoro nepředstavitelné, že by to někdo baštil. Jenomže omyl, ta výchova k nepřátelství, ku strachu a nenávisti fungovala, ujala se, uchytila. U nás i v NDR."

Imperialistické vykořisťování Sověty začalo už v listopadu 1945, kdy si přisvojili zásoby strategicky významné suroviny z českých ložisek. Sovětská doktrína padesátých let počítala s třetí světovou válkou, kdy by definitivně zvítězil socialismus. I proto potřebovali náš uran. Podle tajné smlouvy s naší vládou z roku 1949 bylo pro potřeby výroby jejich jaderného arzenálu  v roce 1950 otevřeno nové  ložisko právě u Příbrami. Jak jsem kdesi četl, dobývací prostor zaujímal celkovou plochu 58 km².  Do země sovětů, "kde zítra znamená včera", bylo vyvezeno 98 tisíc tun uranové rudy. Vytěženo bylo i  6200 tun olova, 2400 tun zinku a 30 tun stříbra. To vše se vyváželo do SSSR zdarma nebo za směšně nízkou náhradu. Pravdu mají ti historici, kteří tvrdí, že sovětské boje proti nacismu byly zároveň dobyvačnou válkou o nová území. Kam vstoupili, tamodtud už neodešli. Američané nám za náš uran nabízeli uhradit celý jeden státní roční rozpočet a financovat obnovu válkou poničeného hospodářství. Sílící komunisté to ale stačili po poradě v Moskvě už vetovat. Namísto pomoci Marshallova plánu nás čekaly rudé Pětileté plány, namísto přílivu hodnot - jejich odliv na Východ a železná opona na Západ.

Vnímal jsem v dětství coby Příbramák i veliký rozdíl ve zbytcích mentality starých horníků a jejich rodin, a těch nových, režimem hýčkaných (i platově). Čtvrti prostých domků staré Příbrami zejména pod Svatou Horou, koncem padesátých a v šedesátých letech z velké části zbourané, byly proniknuty onou zbožností a pokorou těch, kteří nevěděli, zda vyfárají zase na povrch. Jejich rodiny se za ně vroucně modlily. Odehrávalo se to mezi dvěma příbramskými ohnisky mariánské zbožnosti: Svatou Horou a Březovými horami. Vyrůstal zde na přelomu 19. a 20. století i František Drtikol, poznal jsem tu mystika, legionáře a léčitele Františka Brože či mystického malíře Karla Hojdena.

Mnozí staří horníci vyprávěli s naprostou samozřejmostí o rudných křítcích, permonících. Prý se často snažili horníky pod zemí i varovat (třeba před bortící se podpěrou) a chránit, některým ukazovali hledané rudné žíly. Pak nastupovala nová vlna převážně proletářských horníků - nadutí, ateističtí, agresivní (tehdejší propagandistické heslo "Já jsem horník, kdo je víc?" bylo výstižné), často silní alkoholici. Takto je pamatuji, i když nebyli všichni takoví. Permon už byl pouze název místní hospody a dechovky. Různé trestné činy od krádeží po znásilňování jim byly mlčky tolerovány, nebyly stíhány. Věděli to, využívali toho. Je asi jen dobře, že krátce po Listopadu zde byla těžba zastavena a doly zavřeny. Jak moc by nám pomohlo obetkávat naši vlast i svět předivem laskavých vztahů. Předpokladem k tomu je ale morální vyrovnání se s minulostí, tedy i s touto její stránkou.