ZNOVU DOPLNĚNÉ LETNÍ NEUSPOŘÁDANÉ PŘEMÍTÁNÍ 2019; Pálení karmy?; Posvátná místa; Děti z Pirea i z amerického Západu; TGM; pořady na YouTube; Symbolika Husova srdce; Duše národů

Napsal Karel Funk (») 13. 8., přečteno: 88×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

 

Už zas to takhle funguje: Jakmile si něco nalinýruju, třeba pořadí psaní knížek nebo článků na web, vždycky to dopadne jinak. Mám už dávno připravený článek o osobních zkouškách a strachu z obtížných situací, tak zas musí počkat, protože teď jsem k tomu, co tu nedávno vyšlo, doplňoval a upravoval tohle níž:

 

 

Ptala se kamarádka LZ:

 

 

Na semináři jsi říkal, že ateismus a materialismus je největší pověra lidstva.

 

Mnozí ateisti, odmítající Boha, správně odmítají i marxismus-leninismus (kdysi jsem poťouchle četl: marxismus mínus leninismus). Něco jim tu hapruje. V čem jsou ve své nevíře nad ním? Marx i Lenin byli největšími průkopníky ateismu v dějinách - pyšnými popírači Boha a pronásledovateli víry. Tato jejich stopa je tu dosud. Jsou tedy ateisti, ač by to většinou nepřiznali, na stejném základě s Marxem, Leninem, ba i s KSČ.
Nějak to v sobě nedotáhli. Bez víry není ani dobrota trvale plnohodnotná, jednou vyprchá, protože není napájena z věčných zdrojů, které tu jsou z duchovna pro lidstvo. Přesně jak píšeš - "ateismus obsahuje velikou a smutnou prázdnotu, bohužel ale tak častou a reálnou. Tolik se s tím setkávám při své práci pro postižené klienty.  Dávání je pak plané, studené. Je to, jakoby se dobro házelo do bezedné díry a už se nešířilo dál. Ulpí na dně tmy, na světlo a k nikomu dalšímu už nemůže."

Trochu mi připadá ta slovní podobnost ateismus - autismus, že existuje i ve skutečnosti: Ateista je vůči Božímu zřízení zrovna tak osamocený, izolovaný, tupý, nepohyblivý, jako autista vůči zemskému okolí.

  Ateismus je iracionální, nelogický, je to největší pověra lidstva. Věří, že mrtvá hmota vytvořila život. 

Ale zároveň – někdy slušný ateista činí pro lidstvo víc, než nadutý duchovnista. Omílám to asi furt dokola.

Asi máš k tomu psaní pevnou vůli.

Ne. Co dělám, se mi jeví spíš jen jako přirozená nynější potřeba. Vůli nemám a nepěstuju, na to jsem líný, musím něco pociťovat jako ideál a pak mne žene můj, řekněme, tvořivý „chtíč“. Nic jiného, než něco napsat, mi někdy nezbývá.

 

Pak je člověk nádherně veden hierarchickými bytostmi?

To vedení bývá někdy jiné, než si představujeme. U mne bylo možná i v tom, že jsem se nenaučil kloudně žádnou cizí řeč (či spíš - brzy němčinu i angličtinu zapomněl). I toto je pro mne brzda v té touze cestovat po světě. Cestování po zeměkouli není letos (v tomto životě) moje cesta. Pro někoho třeba ano, pokud v tom nemá jen rozptýlení, zábavu či snobismus. Po Listopadu jsem uvažoval o obnově řečí, hlavně angličtiny, která mi je nejbližší, ale dospěl jsem k tomu, že naučit se ji použitelně by obnášelo neúměrně času, který toužím a mohu dávat jinam. Stačí mi proniknout k duchu řeči, není to nic těžkého, a jsem uspokojený. 

 

Píšeš, že ses vzdal možností cestování. I do toho jasného zvědomění se v necestování, upevnění se v nerozptylování, netěkání vně, ale naopak v soustředění se dovnitř, je latentně vtištěno Tvé psaní. Jak je krásné, když člověk chápe své úkoly.

To „soustředění se dovnitř“ sice zní vznešeně, ale u mne je to obyčejná roztěkanost, ze které občas něco kloudného vyleze. Třeba plnou koncentraci, jak by měla vypadat, jsem nezvládnul nikdy. To chápání úkolů – to sice plně nevím, ale rozhodující nápovědou pro všechny a pro všechno je niterná harmonie, tedy ne uspokojení ega. Někdy se to těžko rozeznává. Nevím zda všechno plním, a hlavně - asi to „plnění“ mělo být u mne dřívější resp. rychlejší, mnoho času jsem prolajdal a mnoho úkolů neplnil. Ale musel jsem poznat mnohé, abych zpětně po ledasčem nepošilhával, nebo jen malinko. 

 

Je pro Tebe jistě krásné vědět, že jsi tam, kde zrovna máš být a ne kdesi na cestách.

Tedy doma či u někoho blízkého. Někteří dnes jezdí posvěcovat světová posvátná místa. Jednorázově cosi zavysílají do světa. Je to jistě hezké a dobré. Určitě lepší než ta modní esoterická drancovní turistika na hamtání „energií a vibrací“, která síly těch míst plundruje, zamlžuje. U sebe mám pocit, že když jsme hnedle čtyřicet let jezdili s Martou po vlastech českých a slovenských a s láskou prožívali všechny ty krásy (ne konzumně – do sebe, ale opačně - s dáváním lásky ze sebe, a třeba s texty zasvěcenců před sebou), tak že je to větší naplnění, než stanout na Mount Everestu, Lhase, Vatikánu, Machu Picchu či Santiago de Compostela či někde ve Francii a kutit cosi s duchovním snobským humbukem. Jak krásné bylo za vlády Václava Havla jezdit často do Lánské obory (byla tehdy přístupná, dnes je zamčená - jak příznačné!) a stávat se (snad) směrem do zámku i několikahodinovým vysílačem lásky, posily a požehnání pro národ skrze jeho presidenta.

Teď mi došlo, že cestování mi částečně nahradila hudba.Duše národů přiblíží víc než jejich kostely, hrady a zámky.  V rádiu jsem ji od dětství soustředěně a posvátně poslouchal hodinu až dvě denně. Ke vcítění do ducha národa stačily jako pomůcka třeba rumunské rapsodie George Enescu, Brahmsovy Uherské rapsodie (on tam nikdy nebyl, ale stačila mu k tomu chvilka poslechu jednoho maďarského klavíristy) či moderní Béla Bartók, mohutná i citlivá hudba německá, nejrozsáhlejší na světě a nevyčerpatelný zdroj hodnot. Ameriku (tu 30. let) jsem v esenci poznal v Gershwinově Rhapsody in Blue (dodnes si ji v duchu přehrávám, znám ji zpaměti třeba jako Janáčkovu Sinfonietu), jižní Ameriku v Hector Villa Lobosovi (jejich jakýsi Janáček, stačily mi k tomu jednou slyšené krátké ukázky). K Itálii jsem nabyl důvěrného vztahu přes Čajkovského Italské capriccio, ke Španělsku třeba přes impresionistické Noci ve španělských zahradách od Manuela de Fally, k severu Sibelius (symfonická báseň Kalevala, Finlandia či Labuť z Tuonely, vystihující posmrtný život), nebo Griegův Peer Gynt, k Estoncům Arvo Pärtovo Te Deum, a tak. A to vše celolidsky-božsky překryl Beethoven – největší z největších.

Je zajímavé, že Anglie skoro nemá své skladatele (dávný Henry Purcell či moderní Benjamin Britten moc známí nejsou a neoslovili mne). Kvality klasické hudby dosahuje ledacos od Paula McCartneyho a Johna Lennona. O ruské hudbě by se toho dalo povídat spousta, hlavně Mogučaja kučka (například Borodinovo krátké Ve stepích střední Asie), nebo i moderní, dramatický, hrdinný i tragický Šostakovič. Rakouský neoklasicismus, narozdíl od trojice vídeňského klasicismu Haydn, Mozart, Beethoven, má svou novou trojici – Arnold Schönberg, Anton Webern, Alban Berg – mne moc neoslovili (zajímavé: všichni tři mají ve svém příjmení tři shodné hlásky -ber-, a křestní jména všech tří začínají na A). Zajímavé a poučné bylo poslechnout si programní až propagační dílo Ervína Schulhoffa - moderní hudba přesvědčeného českého židovského komunisty, je v tom výhružná monstróznost, destrukce, hudba bez východiska, dekadentní.

Když jsem ve třinácti poslouchal v nemocnici z dráťáku (kluci do toho kecali) úryvky z Debussyho Moře v Hovorech o hudbě profesora Miroslava Barvíka, bylo to první setkání s mořem, tak mohutné, že jsem se tím i niterně změnil z ušlápnutého mouly na trochu nadechnutého hledače a mnoho týdnů se k tomu esenciálnímu pocitu mořských nálad vracel. Cosi dávného se odkrylo. Mohutné nezměrné ticho, široké obzory, síly živlů, moře zrána a moře v pravé poledne, rozhovor větru a moře - to se mi tím v nitru oživovalo. Čechům chybí v jejich kotlině právě ten rozhled a rozlet po širokých horizontech, měli by ho nahrazovat hloubkou. I naše zpřízemňující pivo (pěna nahoře, hořkost pod ní) je sice dost daleko od šarmu a nadšení  Francouzů vlivem vína, ale naštěstí snad i od nihilismu a marasmu Rusů po démonické vodce. Nějak se nám ale vytrácí srdečnost – i podle tvaru Čech jako srdce.

Dnes po té „mořské“ skladbě dávno netoužím, je to spíš náladová impresionistická zvukomalba, ale velice výmluvná. Bylo to silnější, než když jsem pak jednou stanul na břehu moře. I když jen Středozemního, které nemá tu sílu a aktivní impuls Atlantiku. Po Tichém či Indickém oceánu bych netoužil. Jednotlivá moře prý vstřebávají vlivy resp. povahu, kterou měly národy, které na jejich březích dlouhodobě žily.

Ale i tak - ten prožitek Debussyho moře byl - aniž jsem to v dětství tušil -  tou nejlepší obrazotvornou pomůckou k pozdějšímu rozklenutí meditačních obsahů do dálek.

 

Vybavuji si dávný hit Děti z Pirea - „Ty modré nedozírné dálky je lákají víc nežli země šedivá. Co moře zpívá pod křídly kormoránů...“ - krásný text.

Ano, písnička od jejich národního skladatele Mikise Theodorakise. Zajímavé, jak to je asi dobře zařízené. Dnes bych měl spoustu možností cestování a dost levného, třeba i k moři, nebo do New Yorku a brzy zpátky, na západ USA (toho želím nejvíc, ta kalifornská vlídnost a stopy po indiánské spiritualitě, včera jsem dlouho koukal na mapu západního pobřeží USA, ta města jako by mi byla dávno známá, jen se tam rozjet), nebo do hrdinné Litvy, krátce i do Polska (kvůli niterné atmosféře vzdorného aristokratického národa), znovu do germánsky velkolepých Drážďan... Ještě před pár lety by to mohlo být reálné, dnes už ne. Možná mi to může být líto, ale hlouběji mám pocit, že teď už mám hlavně sedět u počítače a psát, nebo se věnovat tomu, kdo (co) je nablízku. A vnímat se stále víc ve svém mrňavém bytě (aspoň nemusím moc uklízet, spíš vůbec)  jako světoobčan, posléze kosmo-občan. A třeba vědět, že nepoměrně přínosnější vyzařování než nějaký tisíciletý Stonehenge má třeba náš Karlštejn. Delší cestování by mne dnes niterně moc tříštilo. Takový niterný jas, jako je mi někdy dáván tady doma (přezařování a rozpouštění své i lidstva karmy do budoucna..., vědomé Kristovo všudezpřítomnění...) bych nikde neprožil. Pochopil jsem taky, jak bláhové jsou ty moderní fígly k "rozpouštění či pálení karmy" tou či onou rychlou metodou. Jsou to jen klamy, podnícené zas jen egem, které právě karmu vytváří. Jediné možné rozpouštění karmy (tedy všech svízelů, nepříjemností, těžkostí, nemocí...) je její pokorné a vděčné přijetí a teprve poté slušná poctivá snaha věci řešit - s pomocí Krista. Třeba i s přemýšlením, co v nás takovou či onakou karmu přitáhlo, jak naše chyby a zlozvyky působily a působí na okolí. To je základní niterné stanovisko, a pak se můžu třeba porozhlídnout i po  krásách světa či inspiracích knih.
 
Zmínil ses o Američanech. Dnes z nich proruská propaganda dělá strašáka – i když jim vděčíme trojnásobně za svou existenci: v obou světových válkách i v té studené.

 

Říkal jsem kolegyni:

- Mám rád Američany.

- Nejseš nějakej divnej? Co se ti na těch hlupákách líbí?

- Třeba to, že Američan by ve své svobodomyslnosti a toleranci nikdy takto nereagoval.

 

 

Zmínil ses kdysi, že vyšší hodnoty někoho přízemního iritují. Jak to?
Nejspíš by si musel přiznat, že někam nedosahuje, a pokud nemá toleranci a pokoru, tak holt zuří. Vím jak jsem od dětství iritoval svého otce poslechem dvouhodinových koncertů vážné hudby z vídeňského rozhlasu. On měl nejraději nedělení dopolední "Promenádní koncert Ústřední hudby Ministerstva vnitra - řídí major Eduard Kudelásek" (cituju doslovně). Podobně, když přišel do botanické zahrady, tak z těch květinových krás mu bylo nevolno a musel pryč.
A což teprv "názor" či "víra", že se rodíme víckrát a že vše se někam zapisuje a vrací. To je pro někoho k neunešení, že ho jeho činy mohou dostihnout a že se s nimi bude muset potýkat. "Víru" v reinkarnaci jsem dal do uvozovek, protože věřit tu nestačí: buď to vím, že to tak funguje, nebo to nevím. Všechna "duchovní tajemství" mají svou průhlednou logiku. Nic není Boží libovůle či zvůle.
 
Doma furt jen nesedáš, že?

 

Ne. Někdy doma i ležím. Ale vážně: Rád samozřejmě zajedu mezi blízké lidi, ať už jednotlivé, nebo ty, kteří se sdružují třeba kolem Hanky a Tomáše Adamcových, Perly Perpetua Voberové či Hanky Sirotkové, i jinde. Je to podstatně milejší zkušenost, než ta, kterou jsem nedávno učinil v jedné skvělé pražské galerii. Pětice dam zdaleka se vydala do galerie a mne mailem požádaly o setkání tam a popovídání si v tomto vzácném prostředí (netušily, že galerii jsem před asi třiceti lety vymýšlel spolu s jejím stavitelem, malířem Zdeňkem Hajným, ještě v době, než se Ema objevila na Zdeňkově obzoru jako jeho jedinečná životní vzpruha, a kdy na místě stál jen přízemní domeček). Tedy jsem ochotně najel celkem 240 kilometrů, jenže nakonec jsem byl jakýmsi přísedícím, sledujícím jejich téměř nepřerušitelný vzájemný hovor, tedy si sem dámy přijely popovídat hlavně mezi sebou. Pravda, občas se mi taky podařilo dostat se ke slovu. Jak jiná to byla zkušenost oproti dalším přátelským a souznějícím setkáváním, kam občas zajedu. Jediné hezké a srdečné tam bylo shledání se po letech s majitelkou galerie.

 

Někteří herci se prý zaměří na jednoho diváka a pro něho hrají. Taky tak píšeš?

Pozoruju dávno, že něco začnu psát s úmyslem (impulsem z nějaké situace) pro někoho konkrétního blízkého, ale pak v průběhu psaní či poté vidím že to může mít použitelnost pro víc lidí. A najednou jsou mi stejně blízcí. Anebo mám pocit, že to či ono téma je ve společnosti neujasněné, davový blud, či že je tu díra, myšlenkové vakuum, tak se snažím ji podle svých možností psaním zacelit.

Mám radost z každého slušného člověka. Od Masaryka bylo největší pochvalou - "To je slušný člověk." Takový dělá možná víc než leckterý zapouzdřený antroposof (opět – čest menšině). Zrovna jsem si v noci poznamenal: Správné zaujetí do nitra duchovní nauky musí v důsledcích vést k zaujetí ven - pro okolí, pro lidstvo…

Naopak egoistické či nadřazené zaujetí třeba i pro dobré učení vede nejen k sebestřednosti, ale i k tuposti vůči potřebám a životu okolí a světa. Platí to i o sebestřednosti některých duchovních skupin nejrůznějšího zaměření.

Je možná charakteristické, jak velká část antroposofů (obdiv neformální menšině, mezi kterou upřímně rád občas chodím) propadá arogantní luciferské nadřazenosti těch jedině nejlépe vědoucích a zapomíná jak na práci pro budoucnost, tak na základní požadavek dr. Steinera - prachobyčejnou slušnost a etiku, tedy třeba iplnění slibů, odpovídání na mail apod. Proto se v psaní snažím aplikovat duchovní vědu dnešním jazykem pro dnešní lidi a dnešní situace. Někteří antroposofové či jim podobní si se mnou nevědí rady, píšu si už třicet let něco bez jejich vědomí a nechodím se s nimi poradit, nechodím na jejich přednášky (i když mohou být hodnotné, není to moje pohrdání, jen nemám tu potřebu), ba dělám si sám přednášky s prvky duchovní vědy mimo jejich dosah a schválení. A jsou jiní, se kterými vděčně vnímám vzácný soulad.

 

Vlastně seš ale taky „herec“ - děláš různá povídání, třeba  na YouTube, že?

Do toho mne mile uvrtali dva mí přátelé režiséři. Jan Řehák (loňské povídání U Rozálky na YouTube)

https://www.youtube.com/watch?v=boQtY6GUXSE&feature=youtu.be&fbclid=IwAR3AAIKKIGDgj8rnmjMC88PzsBmN0h9xTu-PM8Nt-EgTNxbYNRUO6MY7cHQ

a Petr Tomaides – kdysi dvoje povídání o Drtikolovi a o umírání, teď bysme rádi točili poblíž Karlštejna, s hradem v pozadí, několik témat: Karel IV. a jeho hrad, Láska a Krása patří k sobě, možná Cesty duše po odchodu, Esoterika a bulvární „esoterika“, Duchovní skupiny, Mariánství není jen katolicismus, Antroposofie – její nynější pěstování, možná představení mé nové knížky Za prožitkem Velikonoc apod.

 

Prý ses octnul i ve Slovníku českých nekatolických náboženských osobností, jak ses tam dostal?

Není to žádná „sněmovna lordů“, je to abecední soupis s informacemi o díle bez jakýchkoliv kvalitativních zřetelů. A nijak jsem si to nevyžmundral, rozhodl se mne tam zanést přítel Zdeněk Vojtíšek (+ všechny tituly) z University Karlovy.

 

A banální otázka většiny „inter-výjevů“: „Co máte, mistře, ve svém šuplíku?“

Nepořádek. Ale myslíš-li v počítačovém šuplíku, tak taky. Ale vylíhly se mi teď knížky Slovanství a Mariánství III. milénia, Duchovní tvorba českých a slovenských autorek XX. a XXI. věku (kdy vyjdou, těžko říct) a ještě jedna, s jejímž názvem by si leckdo nevěděl bez vysvětlení rady. Brzy by ale mělo vyjít Úsměvy a příběhy letní louky. A najednou jsem zjistil, že bych měl i povídky, co by vydaly na tenčí knížečku. Aspoň bych měl konečně taky něco pro "neduchovní" lidi.

 

A nechceš sem dát ukázku z toho odsunutého článku? Třeba jeho závěr?

...Je proto bezpečnější se při jednání podle nejlepšího vědomí a svědomí oddávat s bezmeznou oddaností a důvěrou boží přítomnosti s vědomím, že Bůh nám dá sílu k projití nepříjemnou situací, že nás neopustí, i kdyby to mělo být dočasně nepříjemné. To my jsme opustili Boha a teď nám táhne na duši, jsme na tíhu života sami a toužíme nyní po návratu. Věřme, že za předpokladu naší poctivosti a snahy nám Bůh změní chod života tak, jak je to podle jeho vůle pro nás nejlepší. Když se ohřejeme jeho přítomností, dá nám to poznat. Kristus je přítomen i v našich činech, jakmile se ze svobodného rozhodnutí přikloníme k lásce.

 

Jak se vyvíjely Tvé vzory?

Samozřejmě od Broučků a Káji Maříka, přes kapitána Nemo, Old Shatterhanda a Vinnetoua, Jana Sladkého Koziny až k těm nadčasovým. Pak už to byly spíš jen ideály. Jak zjevná je ta stejná neohroženost v hájení pravdy u Husa, Komenského a TGM. A třeba i Karla Čapka, Přemysla Pittera či Václava Havla.


Husovo srdce spálili na ohni a popel vysypali do Rýna - tedy poté
se dostal do moře. Zlovolnost byla obrácena v nadčasovou symboliku. Je symbolické, že statečným srdcem oplodnil celý svět. Může být aktuálnějším vzorem a idolem, než tušíme, když se z bezpečného závětří rozčilujeme nad politickými lumpy, které jsme si sami zvolili. Třeba jsou ale i zrcadlem k našemu sebepoznání, i když zrcadlem neveselým.

 

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentování tohoto článku je vypnuto.