Období: rok 2024

Neúmyslné navázání na nedávný článek zde - ŠKOLA PRO MÉ PSANÍ? ZEDNIČINA, TRUHLAŘINA, DOMÁCÍ OPISOVÁNÍ, DENNÍ PRÁCE U OLTÁŘE…; NEJSEM PŘÍZNIVCEM PROPUTINOVSKÉ ANTROPOSOFAŠISTICKÉ MENŠINOVÉ BUBLINY. - Mám to štěstí, mít mezi hrstkou přátel i tyto tři, viz dále. - Besedu mi navrhnul, obětavě a bez zádrhelů zorganizoval – ne poprvé – a hovořil se mnou DANIEL DRDA (záznam má asi 45 minut). Byl dokonale připraven – doplňky i dotazy, a měl opět i svůj skvělý smysl pro humor (ten mi v některých tzv. duchovních kruzích chybí). Natočll ochotně a erudovaně - jako vždy - režisér PETR TOMAIDES. Hlavní téma bylo představení knihy PÉČE, PROVÁZENÍ, ODCHÁZENÍ, A O TOM, CO BUDE POTOM (tzv. duchové zemřelých, jak jim můžeme pomoci a oni nám, záhady, tzv. paranormální jevy...), kterou mi ochotně a nezištně vydal, jako asi jedenáctou, pan MARTIN DOHNAL. Má „pouhých“ 465 stran. Lze si ji objednat u KOSMASu. Bez tohoto jeho vzácného počinu bych se čtenáři diskutovat nemohl. číst dál

Dovolím si citovat z mailu čtenářky Marie G., jak popsala mé úsilí (malinko jsem to doplnil): “Na rozdíl od některých, řekněme spíše kabinetních antroposofů se snažíte, byť ne vždy zjevně a transparentně, aplikovat antroposofii do terénu života jedince i společnosti. Působíte pak i na laické čtenáře či posluchače přesvědčivěji, než leckterý šiřitel či výlučný představitel nějakého směru či nauky či hnutí. Takoví jsou často v izolaci své sociální bubliny, třeba antroposofické. Nejste jen „mluvící hlava“, nastolující pouze vyčtená témata, ke kterým byste měl vyčtené odpovědi.“ K tomu snad mohu dodat: Pak se teprve mohu zmínit, kdo se stal, po prvotním poznání několika cest a učitelů v mládí, mým hlavním inspirátorem. Ze zkušenosti ze svých stovek někdejších besed a seminářů (kdysi víkendových i delších), kde jsem nevystupoval prvoplánově jako antroposof, vím, že pak se mnozí sami ptají na oblasti, popsané duchovní vědou. Pak, a ne dřív, se zmiňuji i o Rudolfu Steinerovi, ze kterého nejvíce čerpám, eo ipso o existenci naší Anthroposofické společnosti, a snad mohu říct, že řada jejích členů v posledních 30 letech pocházela (není třeba to jakkoliv registrovat) i z „mého“ dřívějšího „podhoubí“. - Ale byl jsem naopak i svědkem toho, jak někteří antroposofové (třeba v 90. letech v Písku, ale nejen) odradili svým spíše komunisticky rigidním autoritářským stylem některé zájemce. číst dál

Tedy - máme dnes duchovní trenažery, často vše jen zkusmo, letmo. Stupňuje se ale zároveň jak posvátnost, tak i, často mimo naši pozornost, novodobá forma černé magie. - A duchovní páteř a jasný morální úsudek? číst dál

Dialog s nespokojenou rehabilitační pracovnicí z doby po jedněch Velikonocích: číst dál

Čeho všeho musel být svědkem Husův pomník od Ladislava Šalouna na Staroměstském náměstí (krom německých a po letech sovětských opilých vojáků). Říkal mi v mém mládí - kolem roku 1977 starý pan Kurt Mötzker o dovádění v jeho mládí: měl bohatého tatínka a tedy od raného mládí motorku. S dvěma kamarády popíjeli, pak sedli na motorky (nepoužívám to rádobyironické klišé „posilněni alkoholem“, připadá mi slabomyslné, podobně jako dehonestující zkratka Staromák) a pro zábavu jezdili na poklidném Staroměstském náměstí kolem pomníku pořád dokola. V jejich věku a v oné době bych se k nim možná přidal. - Po půlnoci se doma unaveně svalil do postele a vyspával spánkem opilcovým. Když se v pozdním ránu probudil, byl malér. Tatínek věděl vše. Držel ranní noviny, kde bylo skotačení oné trojice komentováno pod nadpisem Řádění zlaté mládeže, dokonce i se jmény majitelů motorek a fotkami z jejich dokladů. Policie našla podle SPZ majitele, zkontaktovala novináře, a ti to okamžitě zpracovali. číst dál

JEDNA Z NAŠICH DOBRÝCH VLASTNOSTÍ - SOLIDARITA S TRPÍCÍMI; RUSOVÉ BOMBARDUJÍ NEMOCNICE, PORODNICE A ŠKOLY číst dál

https://www.super.cz/clanek/celebrity-prezidentsky-par-navstivil-usa-a-lide-sili-pavel-si-splhnul-behem-prvni-dama-outfitem-reagovaly-i-havlova-a-holubova-1506357#dop_ab_variant=0& číst dál

Prožívám nyní dvě protichůdné a přece k sobě harmonické tendence /nálady/: Vynořuje se mi (napadá mě) spousta inspirací k činnostem a k vyjádření (zpracováním spíše psaným nebo točeným) různých obsahů, které jsem kdy vstřebal a kamsi uložil k trávení, takže nevím, co dřív - a zároveň se úlevně osvobodivě rozprostírám rozsáhlým nekonečným světem a časem v Mlčení, v Nicnechtění. Je to taky aktivita, ale bez viditelných stop. Možná trochu jako vysoké letní nebe, otevírající se s Duší Země kosmu. Bude stále více převažovat? Nevím. Co je mi do toho. Ale hlavně že to bude vždy ve společenství s blízkými lidmi – ať hmotně nebo častěji jen v duchu, tedy ať v kontaktu psaném, povídacím nebo „jen“ niterném - s těmi, se kterými nedošlo k viditelnému kontaktu. číst dál

V dětství a mládí, když mne máma honila k činnostem, k zevnějšku či k chování vystrašeným argumentem „Co by tomu řekli lidi“ a tedy jak mám lépe vypadat (ostříhat se apod.), říkal jsem jen vzdorně (aspoň pro ni) - A na co. Roztrpčeně a káravě říkala, že jsem Anáca. - Jo byl jsem. A jsem tomu dodnes rád. Raději jsem byl vždy vzdorný, než vzorný. číst dál

Ivan Gabal Nová orientace 2. 7. 2024 číst dál

Je zajímavé (není to poprvé), co se něco dosud neuzavřeného samo (v mém nynějším věku) naskytne k dobrému uzavření. I když jsem třeba si neuvědomil, že je to neuzavřené. Na okrese jsem měl v 90. letech jako podřízenou i ředitelku ÚSP pro mentálně postižené děti a mládež, Maršíkovu (příjmení nepatrně měním). Byla mi tuze protivná. Furt za mnou běhala, aby se pochlubila, jak jí to ředitelování jde a tedy si řekla i abych jí psal vyšší odměny či zvýšil plat. - Sotva se mi objevila ve dveřích, měl jsem po náladě. číst dál

Četl jsem nadpis, kterak prý jakási: jana-paulova-se-obava-ze-ucast-ve-stardance-jeji-telo-nezvlane (takto uveřejněno 21. 6. 2024). Chudák. Mám snad slzu uronit nebo rukama lomit? (nevím jak se to dělá). Jiná se pochlubila novinářům, že zhubla o celá tři kila. - No to je. Jeden žasne. Další ujišťuje s ukrutně nazlobeným obličejem a výhrůžně zaťatou pěstí, že svou sportovní soupeřku zadupe do země. Soupeřka ukazuje o ní  totéž. - Jiný výhružně až zvířecky se tvářící svalovec (ani orangutan by to nesvedl lépe) je ztotožněn asi celoživotně jen se svou „fyzičkou“, bicepsy. (Patrně je tu nepřímá úměra mezi velikostí svalů a mozkovny.) Kam takoví zadupali svůj život, svou budoucnost? Aktuálně - nějak mi připomínají sportovce džudistu Putina. Ten pojídá i vyříznutá syrová srdce jelenů, které skolil. Není tu symbolika - nechtěná náhrada chybějícího srdce vlastního? Tudy to ale natrvalo nepůjde. číst dál

Zajímavé: Na jedné z fotek z mého posledního povídání v Plané nad Lužnicí, které mám facebooku, je taky vzácná paní profesorka (hlásila se tam ke mně po skoro třiceti letech, jméno jsem zapomněl – je to ta se zřetelnou náušnicí v levém uchu) z Vyšší odborné školy sociální a Střední pedagogické školy v Prachaticích, kam jsem na její milé pozvání dovezl kolem roku 1995 - coby tehdy ředitel okresního referátu sociálních věcí – Táňu Fischerovou (ještě roky před tím, než jsme se po mnohé spolupráci nakonec rozhádali), a měli jsme tam společné povídání pro studenty. Jen tak z praxe, né žádnou suchou teorii. Vypadali překvapeně a vděčně. číst dál

SLUNOVRATNĚNÍ V PLANÉ NEBYLO NAPLANO. Říká se sice, že stará láska nerezaví, častěji to ovšem platí o té přátelské, než o erotické, vrtkavé. Takových leckomu z nás zrezivělo… A tak jsme se po řadě let setkali se vzácnou umělkyní (naše role ve světě, ač třeba vzácná, cenná, nemusí být vždy prvořadá), hlavně ale vzácnou duší. Bylo to na mém povídání pro čtenáře v Plané na Lužnicí. Další vzácná duše, Daniel Drda to (opět) iniciativně a spolehlivě zorganizoval (já už jsem na organizování svých akcí líný milostpán), a opět obětavě a erudovaně natočila další vzácná duše mužského rodu – režisér Petr Tomaides. A – ač by měly mít dámy přednost – neomaleně ji tady uvedu na konec jako zlatý hřeb: Po mnoha letech jsme se setkali s Janou Chaloupkovou. Vzácná duše a zároveň vzácná umělkyně. Obojí nezrezavělo. Často bývá jen jedno nebo druhé. Nadále - bez namyšlenosti a manýr řady umělců, ale tím vzácnější. Rozpoznal to kdysi například i Jiří Suchý, který ji na několik let angažoval v Semaforu. Účinkovala i v opeře a činohře Slezského divadla v Opavě, ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti, i v muzikálu Vlasy v Pyramidě, v jeho vůbec prvním uvedení v ČR. číst dál

Z dalšího: Nejhorší, nejhloupější, nejpyšnější a nejnaivnější je domnívat se, že nás naše činy a myšlenky (třeba i ty sympatizující se zlem) nedostihnou. - Putin má prý víc dvojníků, pro jistotu, aby ho někdo nezastřelil, neotrávil, neunesl, nepřejel… Těžko odhadnout, třeba před lidmi na nějakém zaranžovaném setkání s oddanými poddanými, zda je opravdový nebo imitace (napadá mě skvělý film s Vlastou Burianem Lelíček ve službách Sherlocka Holmese), a není-li ten pravý právě bázlivě zalezlý v jednom ze svých luxusních bunkrů s bazény, kinem, železnicí, kuchyní, ochutnávači jídel, lehkými děvami apod. - To já měl taky dvojníka, i když bez oněch ruských výdobytků. (A to už pomíjím neviditelné éterické dvojníky – naše energetické éterické tělo). číst dál