Z mailu kamarádky - účastnice našich seminářů o stáří, doprovázení a přechodu Tam, a zároveň někdejší osobní asistentky a pečovatelky ze západních Čech: Když jsem paní Ž. poznala, tak v prvních dnech mého pečování téměř při každé odmlce v hovoru opakovala: „Já se bojím“. Stávalo se tak pokaždé, když zůstala, byť jen na okamžik, bez mentálního zaměstnání a pocitově se ocitla v tísnivém osamění. Jakmile nebyla okolím nebo jídlem soustředěně zabrána nebo vtahována do myšlenkové aktivity, hned jí do hlavy vklouzla tahle utkvělá představa, tíseň. To, jak toto své úsloví neustále opakovala, bylo pro okolí jako obehraná a už i úmorná písnička. Příbuzní vážně uvažovali o řešení tlumícími antidepresivy. Pokud jsem chtěla, aby si paní od takového nepříjemného pocitu odpočinula, dařilo se mi to pouze urputným hledáním důvodů, proč je v jejím případě, kdy se uzdravuje a je v bezpečí domácího prostředí a mezi svými, zbytečné se bát. Bylo nutné ji nekonečným jmenováním řady důvodů zaujmout ke vzchopení, přivést k určité naději a vyvést ji tak z neblahého stereotypu myšlení. Poslouchala mě s napětím, hltala do budoucna oprávněně nadějeplná slova a z každého z nich se snaživě ujišťovala, že ke strachu skutečně není důvod.
číst dál