Když mi bylo v roce 1994 navrženo, abych byl pro stanici Praha autorem nedělní polední úvahy s tehdy tradičním názvem, pocházejícím ještě od Ferdinanda Peroutky – Živá slova, strnul jsem: věděl jsem hned, že této jedinečné příležitosti (nevěděl jsem že jich pak bude víc) využiju k tomu nejdůležitějšímu, k osvětlení zákona reinkarnace a karmy. Považte - v neděli v poledne, kdy to poslouchají ateisti, církevně věřící i běžní lidé bez duchovního zaměření, celkem prý tehdy poslouchalo Živá slova asi půl milionu lidí. Bude poprask, říkal jsem si. Mentálně jsem se nadechl, pomodlil a sestavil povídání bez použití slov karma a reinkarnace, někomu možná zbytečně znějících jen orientálně. Použil jsem příměr australského bumerangu, který se vrací k majiteli, jenž ho vyslal. Našel jsem si řadu stoupenců reinkarnace i v evropských dějinách, od Platona a Pythagora přes Kosmovu kroniku až po mnohé světce a mystiky a po například Voltaira, Rousseaua, Goetha, Steinera, Dobrovského, Březinu, Bílka, Purkyně, ba i Masaryka. Zdůraznil jsem i evropské kořeny tohoto učení, ba i poukazy v Bibli. A nastojte – pro mne zázrak: Odvysílaný pořad si vyžádal ještě dvě reprízy, přepis vyšel dvakrát v časopisu Čs. rozhlas, a v rádiu mi ukazovali plné šanony žádosti (počítače ještě nebyly rozšířené) o zaslání nakopírovaného textu. Zalahodilo mi, že to s tímto národem přeci jen není tak špatné, jak to někdy vypadá. Malé vysvětlení jsem měl i tím, že jsem se neprezentoval jako výhradní stoupenec nějakého -ismu nebo -ie, ale jako laik, který k tomu logicky dospěl a poté to našel potvrzené u známých osobností.
číst dál