Z DALŠÍHO: Tichota: ptal se, kam by se maminka ve svých 60 chtěla podívat, řekla že ještě do Lán, ke hrobu pana presidenta Masaryka. „Moje nejhodnější maminka řečená Luša, rozená Němcová (zní to jako z vyšší společnosti, ale byla prostě Lojzička, děda byl zámečník), se narodila 15. března 1909. v Novém Bydžově. Třicátiny asi neslavila, to v ulicích rachotily nepřátelské tanky, tenkrát německé. Když byl náš tatínek v padesátých letech v komunistickém kriminále, živila mne a sestru jako uklízečka v Bílé labuti. Byly za to úplné plevky, ale nikdy jsem ji neslyšel reptat, že dostává málo peněz; v den výplaty koupila vždycky 6 obložených chlebíčků - pro každého dva - a říkala nám „Tak co, nežijem´ si špatně, ne?“ Hned po srpnu jsme honem spolu vyrazili vlakem do zahraničí, než zapadne brána. Vybrala si (přes Vídeň) Benátky, Řím a Florencii. Byla těžký kardiak, a v šedesáti, když jsem se zmohl na Trabanta a ptal se kam by se chtěla podívat, řekla že ještě do Lán, ke hrobu pana presidenta Masaryka. Krátce nato, v třiašedesáti letech, přišel definitivní infarkt. Vzpomínám jako poslední z rodiny; neznala chamtivost, závist, zlobu a už vůbec nenávist! Naše nejhodnější Lojzička, prodavačka.“
číst dál