MOJE MALIČKOST VESELE I VÁŽNĚ - Když už jsem tu, tak koukám, abych byl

Ten týden byl nečekaný, ale tím důležitější. Měl jsem na podzim menší zdravotní problémy (nešlo o covid), kvůli kterým mne chtěli v nemocnici vyšetřit, tak mne tam hned zadrželi (módně policejně řečeno - mne omezili na pohybu). Ocitl jsem se tedy zčistajasna v nemocnici, byť jen na pozorování a malé vyšetření. Šel jsem se tam jen poradit, a už mne zadrželi. Chápu, jsou zodpovědní. Ještě že jsem doma pozhasínal, pozavíral okna a vynesl koš. Ani do auta na nemocniční parkoviště pro tužku mne už nepustili. Po týdnu mne vypudili nečekaně domů (na chodbě už čekal další zájemce o „mé“ lůžko) s řadou instrukcí (pamatuju si jen hodně ležet, aspoň v tom jsem vzorný pacient). Taky mám brát kvůli krvinkám železo, ale co když zrezavím? Nebo budu marsicky agresivní? Beru tedy raději to antroposofické meteorické železo od Waly podle důvěryhodných instrukcí mé antroposofické lékařky Hanky. Po něm nezrezivím. Nějaké železo je prý i v hořké čokoládě, tedy jsem se jal i takto intenzivně sladce léčit. číst dál

PUVODNE JSEM TO CHTEL NATOCIT HNED VEDLE HRADU, ALE NYNEJSI HRADNI MONARCHA SI PRAŽSKY HRAD, PODOBNE JAKO LANY, PRIVLASTNIL PRO SEBE A SVOU KOHORTU, NARODU ZAKAZAL K JEHO HISTORICKEMU MAJETKU VSTUP. I TAK JSME NASLI MISTO S HEZKYM POZADIM. číst dál

Mel jsem kdysi vybavenou dilnu a v ni i cirkularku a hoblovku. A bylo krasne, jak jsem si mohl do Vraze na pilu dojet, krajinky, prkna i mokre tezke fosny az 60 centimetr? siroke jsem nalozil, dom? do Mirotic dovezl, nechal v pr?jezdu schnout, pak rezal, hobloval, klizil a cepoval, smirgloval, lakoval a nabytek si udelal. číst dál

Jeden ctenar se mne ptal, proc pry tak malo delam pro svou sebeprezentaci. Ano, mam oproti leckomu znamejsimu jen par desitek ci stovek ctenaru blogu ci facebooku, z velke casti stalych, kterych si velice vazim. Nepotrebuji nadbihat onomu velkemu procentu tech, kteri by naskocili na tajemno, atraktivno, senzacno ci energie, andele, intuici atd. v titulku. Takovymi titulky jsem zacal setrit, neni nutne vsechno prevadet na energie, vibrace, mysteria, hlasy z kosmu, vyuzivani andelu ke svemu prospechu, vesteni, údajne odhalovani minula atd., jak se docitame hlavne ve Sfere ci Fenixu (uz jsem t... číst dál

KF: Říkám si ...abych nestudoval duchovní nauky slepičím stylem. Co tím myslím? Když rodiče před mnoha lety mívali v Miroticích slepice, pozoroval jsem je na dvoře. Udělá váhavý krok, otočí hlavu na jednu stranu, pak na druhou a nohou hrábne. Klovne do odhrábnutého, pak udělá další rozvážný krok, protáhne si křídla, vytřepe prach, kývne, vysune hlavu dopředu, jen tak do země zobne, zas hrábne, ale nevšimne si toho co odhrábla, poskočí pár dalších kroků jiným směrem, pohledí dolů jedním okem, pak nakloní hlavu opačně a koukne druhým okem, a zas hrábne. Někdy i důkladněji třikrát. Udělá rozšafné áááá-a-a-a-a… Tyto variace se opakují i dlouhou dobu. Je to jiné, než to ukřičené kdákání, když vyběhne z kurníku a hystericky se vytahuje, že snesla vajíčko. Třeba cítí, že splnila úkol. - Tehdy mne máma naučila slepicím i strhávat či zatrhávat tipec, pokud se jim udělal v zobáku. -  A jak někdy čtu? Listuju, kouknu, hrábnu jinam, protáhnu se, kouknu z okna, váhavým krokem otočím list… Když něco pochopím, řeknu si spokojeně áááá; zamyslím se, zkoumám mám-li hlad a co bych z ledničky sezobnul, do otevřené ledničky koukám jako ta slepice na odhrábnutou trávu, po čem bych hrábnul, kouknu zas do knížky, poskočím o pár dalších stránek…, vysunu hlavu dopředu k počítači, hrábnu do klávesnice… Když se mi zdá, že se mi něco povedlo napsat, honem se s tím hystericky po mailech vytahuju jak ta slepice se sneseným vajíčkem... Někdy jsem asi prostořeký, asi bych potřeboval taky zatrhnout tipec. číst dál

Dávná setkání či vztahy, na které jsem nezapomněl (i přes pokročilou zapomnětlivost). Jsou to vzácné bytosti. Zajímavá náhoda: Až na jednu výjimku jsem hovořil o lidech, kteří už odešli, přičemž první zveřejnění vyšlo na den Dušiček, aniž to byl záměr. Vybral jsem si krom tajemného setkání s půlroční Aničkou ještě mystika Eduarda Tomáše, antroposofa, výtvarníka a beletristu Bohumila Jerie, filosofa Zdeňka Neubauera, režiséra Vojtěcha Jasného, zbožného a jasnovidného dědu Vrbu, básnířku proslavenou v dětství Markétu Procházkovou. -  O nich jsme natočili s režisérem Honzou Řehákem a za milé asistence jeho přítelkyně Renaty následující video (23 minut). číst dál

DOPLNĚNO  Kroutím nad sebou hlavou: kamkoliv jsem kdy v minulosti od mládí psal či byl redaktorem, tak ten časopis pak zaniknul, působil jsem tedy jako průkopník virů, ale v pisatelské oblasti. Byly těch zaniklých přes dva tucty: Obroda, Student, Lidová demokracie, Výrobní družstevnictví, Zemědělské noviny, Pop Music Expres, Signál, Gemma, Sophia, Regena, Zdraví pro život, Vital, Vitalita, Mystery, Astro, Phoenix, slovenský Fénix, Časopis přátel duchovních nauk, Santal, Cesta, Telegraf-Metropolitan (nikoliv ten dnešní), Fontána Esotera, časopis SI Elán, bulletin Vox humana, diakonické Modré z nebe, Mirotické noviny, JČ noviny... Skončila patrně i Sociální péče (časopis MPSV). Ani stanice, které si se mnou  něco začaly - Rádio Limonádový Joe, Rádio Collegium... už nejsou. Ba ani některá nakladatelství, která mne nakládala - Ires, EB, Dobra, Onyx... Že bych měl nějaký pisatelský virus? Pouze Rudé právo a Tribuna zanikly i bez mého přičinění, s nimi jsem neměl nic do činění. Když teď mám dát něco k Vánocím do Zpravodaje AS, tak jsem zvědav, zda přežije rok 2020.  (Sami mne ovšem neoslovili, možná jsou stydliví, šlo to pouze přes iniciativu další osoby.) číst dál

Když jsem před padesáti lety chodil do Unitarie na konzultace s Eduardem Tomášem, coby vlasatý chuligán jsem někdy provokoval babičky, vzdychající nad tím rozplývavým duchovnem (Sat-Čit-Ánanda), meditující, kritizující špatné počasí, drahotu, nevěrce, mládež a zlý svět celkově, oslovující se sestro a pomlouvající se mezi sebou. Měl jsem občas štiplavou poznámku a pak jsem zas dělal jakoby nic (mimochodem, od té doby mi nejde z pusy oslovení časté v duchovních kruzích - sestro, bratře).  Moc se to podobá jednomu mému živému snu, kde jsem se cítil jako dvorní šašek na jakémsi středověkém hradu, který v tichosti pozoruje intriky a občas utrousí poznámku, za kterou ho někteří nenávidí či nesnášejí. Taky jsem byl nenápadný provokatér. No a jedna z těch starých unitářských uvzdychaných dam tehdá utrousila, že bych měl dostat náhubek. A je to tady, uplynulo padesát let a mám ho. Paní se toho nedožila, ale asi by jí kalilo radost to, že i ona by na mne huhňala přes lajntuch. - Méně kvůli tomu mluvíme a třeba tím zjistíme, kolik zbytečností prochází našimi ústy. A méně kritizujme, kdo má ránu, když ji máme všichni. číst dál

Máša Svobodová – skvělá astroložka, psychoterapeutka, fyzioterapeutka a společnice, se kterou jsem se poznal v redakční radě Gemmy, mne jednou po práci, snad v polovině devadesátých let, vedla k ní domů, abych se podíval na originál Drtikola, který vlastnila. O jejím soukromí jsem tehdy nic nevěděl. Když jsme se blížili k jejímu domovu, udála se náhodná drobnost, na jakou se ale nezapomíná. Zdálky jsem pozoroval podivného človíčka, jak vynáší odpadkový koš. Když nás uviděl, nenadále se k nám od kontejneru rozběhl. Byl rázovitého zevnějšku, bos, v košili zapnuté na jeden knoflík a ještě ve š... číst dál

Režisér Vojtěch Jasný prý odešel na druhý břeh bytí. Je pro mne legenda – lidská i umělecká. Jeho filmy hledají a nalézají pravdu naší společenské reality. I kdyby natočil jen „Kocoura“ nebo „Rodáky“, vykonal dost. Hledáme-li novodobé humanisty-umělce-vlastence, pak byl jedním z nich. Před lety se nás na pozvání tehdejšího přítele, malíře Zdeňka Hajného sešlo v jeho galerii několik lidiček z oblasti kultury a „duchovna“, prý jakási „rada moudrých“, abychom učeně i neučeně diskutovali o umění. Vojtěch Jasný si nás natáčel na malou kameru. Zaskočil si sem z Ameriky, kde po léta vyučoval ty, kteří chtějí dělat dobré filmy. V době cynismu a fušerství apeloval na poctivost, slušnost, pracovitost, i na umění poprosit a poděkovat. Zdůrazňoval studentům filmového umění, že základem úspěchu je kolektivní práce a přátelské vztahy všech zúčastněných. Rád jsem s ním znovu navázal kontakt, kdysi jsem se kamarádil s jeho synem Petrem, odkázaným na vozíček, a jeho rodiče jsem tenkrát nadšeně pociťoval jako tajemné a přívětivé osobnosti, vonící už tehdy svobodným světovým „šmrncem“. Byl svobodomyslný už tehdy. Petr, se kterým jsem v mládí sdílel v Janských Lázních pokoj, měl na vysvědčení i čtyřky. Schylovalo se k návštěvě rodičů, čekal jsem „sekec“ či aspoň výtky. Ale ne: Pan Jasný to s Petrem kamarádsky sdílel, velkoryse chápal, že ho to nebaví a že mu to nejde. Po letech mne pan Jasný posílal za Petrem do Švýcarska, kde žil, bohužel k mé cestě nedošlo. číst dál

Dostal jsem od své skvělé lékařky (je i skvělý člověk, vážím si jí) lék Scleron proti zapomínání. Je jistě vynikající, jako všechny léky od Weledy a Waly. číst dál

Autoři duchovních knih uvádějí, že čím je kdo duchovně pokročilejší a čistší, tím dříve se mu vybíjí karma. Jistě to je pravda, stačí se pozorně dívat kolem sebe. Má to svou logiku - karma u nich totiž nemusí „stát ve frontě“ za spoustu prohřešků. Vývojově zaostalejší musí čekat na karmu za to či ono i více inkarnací. Proto je pošetilost, pokud někomu připomínáme, že si ho "karma našla", "Pánbu potrestal" apod., sami nevíme, co nás kdy čeká. Druhým bychom měli přát jen to, co je vývojově hodnotné. číst dál

Kamenná srdce zjihnou jen sebelítostí, ustrnutím nad sebou. číst dál

Vybráno z dlouhé chvíle ve Velkých Losinách, kde nemám zrovna připojení a musím si stačit sám, ze starých poznámek na témata, která se nikam nehodí připojit, tedy opět pele mele. Je to jen takové nasazování brouků do hlavy, představujte si třeba sluníčka sedmitečná. Nebo i sluníčka ménětečná, ale nemělo by to skončit u sluníček netečných. číst dál

- Zakopávání opisů na zahradě před domovní prohlídkou číst dál