Karel Funk (») | 19. 12. 2015 | přečteno: 611×
Pí M. G. mi k opakovanému televiznímu pořadu o pohřbu VH napsala: Kníže mě upoutal okamžitě už pro to, že patrně jediný (či jeden z mála nejbližších) představoval živé srdce a duši. Ostatní v blízkosti, v černém, tvořili beztvarou hradbu kolem (vyjma paní Dagmar). Všimla jsem si právě té slzy, protože jsem před tím nevěřícně pozorovala, že by snad klimbal? To si může dovolit při jiných příležitostech, ba dává tím i cosi smysluplně najevo. Ale tady by mi to k němu nesedělo. Posléze klečel na kolenou, snad jediný. Měl položenou hlavu na sepjatých rukách, které spočívaly na desce lavice. Ostatní stáli, on klečel. I zde se choval podle sebe, ne podle davu. A ta slza - jediná. Ne příval slzí z pláče, ale slza z hloubi duše. Tolik ke knížeti. číst dál